Slovo do pranice anebo omyl č. 4

Jak je to s příbuzností člověka se zvířaty? Dnes bude řeč o pěti Darwinových omylech. Máte-li jiný názor, neváhejte se zapojit do diskuse.

     Mnozí věří, že jsme příbuzní se zvířaty a pocházíme z nich

     Nepochybně mnozí jako zvířata žijí. Ale to ještě neznamená, že zdědili od zvířat také svoje tělo. To totiž ani nejde, o tom přírodověda (biologie) ví. Ryby se rozmnožují jako ryby a nic jiného než ryby nikdy nebudou a nebyly – jak ví genetika a jak ukazují zkameněliny. Mech byl vždy mech, je mech a bude mech a předchůdci krávy v moři nikdy nežili. To jen pan Charles Darwin (1809-1882) si to hodně popletl a jeho nadšení přívrženci se s tím dodnes nehodlají smířit a vymýšlí zoufalé teorie, jak se z jeho omylu dostat. Nic nového pod sluncem, že? – vzpomeňme, jak se někteří vědci dodnes nesmířili s Pasteurem v oblasti chemické evoluce. Podívejme se tedy na 5 základních omylů Charlese Darwina, a do jakého tragického marasmu on tím zavlekl přírodovědu na dalších více jak 100 let.

     První Darwinův omyl – buňka není jednoduchá změť chemikálií

     Darwin věřil, že buňka je nějaký nepříliš složitý “chomáček chemikálií”, který mohl vzniknout “kdysi kdesi jaksi”, snad v nějaké teplé dávné kaluži. O tom viz Omyl č.2. Pět let po vydání Darwinovy knihy O vzniku druhů Pasteur ukázal (1864), že vznik života ve sterilním prostředí není možný. Sto let poté vědci tento závěr znovu potvrdili. Také matematici ve druhé polovině dvacátého století spočítali, že vznik buňky nebo i jen některých jejích komponentů náhodou je z hlediska pravděpodobnosti vyloučen. Proto většina evolucionistů o této počáteční fázi evoluční pohádky raději moc nemluví. Sir Francis Crick píše ve své knize Life Itself: "Vznik života vypadá téměř jako zázrak, protože pro své uskutečnění vyžaduje splnění velkého množství podmínek."

     Druhý Darwinův omyl - podobnost nemusí znamenat příbuznost

     Darwin se mylně domníval, že podobnost mezi nepříbuznými živými organizmy (např. člověkem a opicemi) je důkazem jejich příbuznosti a rozdíly mezi skutečně příbuznými organizmy (plemeny, generacemi) jsou důkazem jejich vývoje. Například z různosti tvaru zobáků pěnkav na galapážských ostrovech spekuloval, že řada variací pěnkav vznikla z nějaké původní “prapěnkavy” (což je přirozené a normální) a ta dále z “neptáka” vůbec (což je nesmysl). Aby lidé na tyto jeho omyly nezapomněli, říká se jim dnes Darwinovy pěnkavy. Darwin při tom vyšel z víry v dědičnost získaných znaků, což se dnes nepřijímá. Ve stejné době mnich Gregor Mendel (1822-1884) v Brně zjistil, že různé variace a odchylky uvnitř druhu jsou v přírodě převážně zapříčiněny nikoli evolucí, ale kombinací dědičných informací (genů) předávaných z generace na generaci. Proto byl Mendel u evolučních teoretiků ve značné neoblibě a někde i na indexu. Narušoval oblíbené dogma, tak jako Pasteur a další vědci.

     Třetí Darwinův omyl – v organizmech nevrůstá organizovanost

     Darwinova mylná víra v dědičnost získaných znaků podezdila pak jeho další omyl. Věřil, že konkurencí (bojem o život, pohlavním výběrem atd.), a dále selekcí a adaptacemi, dojde v  následných generacích organizmů ke stoupajícímu začleňování výhodných změn do struktur jejich těl. Tím se stanou silnějšími pro další “boj” o život, (budou více “fit”) a tak spíše přežijí a rozmnoží se. Postupně jim vzniknou úplně odlišné typy tkání, orgánů a orgánových systémů, což časem vyústí ve zcela nového tvora. Kde byly žábry budou pak plíce, kde byly jen končetiny k běhání vzniknou křídla, atd. Místo ryb vzniknou obojživelníci, místo obojživelníků plazi, z nich savci a ptáci a nakonec člověk. Tato jeho fantastická domněnka nemá žádnou oporu ve skutečném životě přírody. Květina nebojuje s půdou o život, ani ptáci s motýly. Bakterie tu jsou pořád (od údajného prekambria) a přeperou tygra. Vlci nevyhladili všechny ovce, ač jsou rychlejší, plodnější a jsou predátory, a ovce se kvůli vlkům nevyvinuly v rychlonohé kamzíky nebo ptáky. Výhodné odchylky (ani mutace) se nekumulují, dlouhodobě do systému organizmu neintegrují (nezačleňují). Genotyp (genofond) a fenotyp se tedy v nějakém delším časovém horizontu nijak podstatně nemění, aby mohl vzniknout snad dokonce nový řád či třída. Příroda zná rovnováhu, stabilitu, zakrňování a vymírání. To ostatní je evoluční rétorika.

     Čtvrtý Darwinův omyl – ontogeneze nerekapituluje fylogenezi

     Spousta lidí pořád ještě ze setrvačnosti věří (stejně jako jiným nesmyslům), že plod v těle matky opakuje předchozí stádia údajné evoluční historie. Darwin tomuhle věřil se svým fanatickým přívržencem Ernstem Haeckelem (1834-1919). Jde o tzv. rekapitulační teorii či pravidlo. Tedy např. že lidský plod má v určitých stádiích náznaky rybích žaber nebo ocasu nižších savců. Dnes je tento nesmysl ve vědě také opouštěn, jak jinak než neochotně a pomalu. Dokonalejšími preparačními technikami a dalšími výzkumy bylo prokázáno, že podobnosti mezi embryi jsou jen vizuelní, je zde velmi mnoho nesrovnalostí a nesouměřitelností. Např. v údajné evoluční historii zuby předcházely jazyku, ale u dítěte vznik jazyku předchází zubům. Údajné žábry jsou u savčího embrya jen záhyby tkáně (může zde dojít i k perforaci), ryba má žábry na úplně jiném místě a hlavně tato vizuelní podobnost nemá nic společného se skutečnými žábrami a jejich funkcí. Také tzv. rudimentární (zakrnělé) orgány se ukázaly všechny do jednoho plně funkční, nejsou to nějaké zbytky domnělého dávného vývoje. Profesor Woodside věřil, že embryologie jako disciplína byla zbrzděna kvůli rekapitulační teorii. Řekl, že kolem poloviny 20. století žádný informovaný embryolog nemohl rekapitulační koncept přijímat. Jinak je tomu však se školními učebnicemi.

     Pátý Darwinův omyl – zkameněliny podporující evoluci se nenašly

     Darwin se mylně a hlavně bezdůvodně domníval, že se jednou najdou zkameněliny, které dosvědčí evoluční historii organizmů. V jeho době zkameněliny svědčily proti evoluci, což on dobře věděl a přiznal. Od té doby bylo paleontology, různými sběrateli či jen výkopovými dělníky odhaleno miliony, ba miliardy zkamenělin. Jejich obraz je naprosto neevoluční, nesvědčí o žádných dlouhodobých přeměnách jedné skupiny organizmů v jinou. Některé zkameněliny byly dokonce vyřazeny ze seznamu případných evolučních důkazů a indexových zkamenělin (Latimerie, Archeopteryx, Ramapithecus, Neandertálci). A tak zkameněliny, vedle chemické evoluce buňky, představují další velmi slabé místo této fantastické teorie. Přes 100 miliónů zkamenělin ve vitrínách a depozitářích několika velkých přírodovědeckých muzeí v USA a Anglii s jejich asi 250 tisíci druhy dokládá naprosto neevoluční obraz historie života na naší planetě. Jakékoliv přechodné formy (missing links) chybí mezi všemi hlavními skupinami organizmů. Také velké časové úseky mezi jednotlivými vrstvami (sedimenty) neexistují. (Více o tom viz Omyl č. 24) Reakce evolucionistů na toto dilema jsou jako vždy mlhavé a závislé na tom kterém věřícím. Někdo tvrdí, že zkameněliny dokládající přechody se ještě nenašly, jiný že byly křehčí a nezachovaly se, nebo že evoluce šla skokem, takže ani nikdy neexistovaly, atd. Evoluční dogma platí dál, jako v případě chemické evoluce, marského života nebo rekapitulační teorie.

     Za Darwina a po něm

     Tři Darwinovi současníci nabourali evoluční fantazii skutečnou vědou. Byli to: Pasteur, Mendel a Clausius. Tito tři muži dali vědě skutečné základy, zatímco Darwin ji zavlekl do neuvěřitelných bludů a ideologických nesmyslů. Nemůže mít pravdu Darwin a zároveň mikrobiolog Pasteur; nemůže mít pravdu Darwin a zároveň zakladatel genetiky Mendel; nemůže mít pravdu Darwin a zároveň tvůrce druhého zákona termodynamiky, Rudolf Clausius (1822-1888), německý fyzik. Tito tři muži (aniž by se evoluční teorií zaměstnávali) ukázali, že v historii vesmíru k nějakému samovývoji materiálu či živých organizmů nemohlo z principu nikdy dojít. Tito tři muži dělali vědu, Darwin spřádal fantazie.

     Zamilovaná dogmata mají tuhý kořen

     Každá jiná hypotéza by ve vědě již dávno padla. Vždyť po Darwinovi se nashromáždilo obrovské množství dalších důkazů proti evoluční teorii (např. z biochemie, molekulární biologie atd.). Jenže u evoluční teorie nejde o vědu ale o pokus vědu obejít a dát lidem náhradní náboženství. Když nakonec musely být Mendelovy zákony uznány a vznikla genetika, evolucionisté se pokusili Mendela s Darwinem skloubit.Výsledkem toho je tzv. syntetická teorie, která se dodnes potácí v rozporech, protože nemá sílu vysvětlit vznik druhů pomocí mutací a selekce. Podobně se evolucionisté pokusili skloubit s evoluční vírou neevoluční, pravdivý stav zkamenělin. Vznikla teorie přerušovaných rovnováh (punktuační teorie), která nemá žádnou oporu v realitě a nemá moc zastánců. Většina vědců spíše zůstává u starého tvrzení, že zkameněliny potřebné k dokázání evoluce se ještě nenašly nebo nikdy nenajdou, protože se nezachovaly. Také snaha skloubit Darwina s Clausiem a Pasteurem vede dnes k mlhavým prohlášením, že buňka vznikla za tajuplných “příznivých” podmínek. A že entropie může místně klesat, neboť je definována jen pro uzavřené soustavy. Už se ovšem neříká, že růst entropie pozorujeme i v otevřených soustavách – ale vznik specifického (neperiodického) pořádku o velké složitosti vidíme jen u živých organizmů. Proč tomu tak je bylo vysvětleno v Omylu č. 2.