Slovo do pranice aneb omyl č. 20

I tento článek je věnován velmi podobnému či skoro stejnému tématu. Dnes bude řeč o homosexuálech, ale nejenom o nich, ale i o dalších menšinových sexuálních orientacích. To, že se tyto články potkaly ve stejný den, je ale věcí čistě náhodnou.

     Mnozí věří, že homosexuálové a další jinak orientovaní jsou rovni ostatním

     Rovni mohou být v tom, že mají dvě ruce a dvě nohy a jednu hlavu, ale nemohou být rovni svou homosexualitou. Nevidomí, hluchoněmí nebo lidé po obrně jsou jistě ve mnohém rovni ostatním, ale nejsou rovni ve schopnosti vidět, slyšet, mluvit a pohybovat se. Homosexuál není roven heterosexuálovi, protože nemůže plodit děti (není-li též bisexuál) a narodil se jen díky heterosexuálním rodičům (neuvažujeme-li novodobé lidské zásahy do genetiky). Tím pádem válečný pokřik homosexuálů “my jsme jako vy” je nepravdivý. Nejsou! Protože však je jejich vada spojená s intimními věcmi, je kolem homosexuality, na rozdíl od jinak postižených lidí, tolik vzrušení a zmatků. Navíc je homosexualita v drtivé většině spojena s promiskuitou (časté střídání partnerů). (Philip Blumstein, Peppei Schwartz: American Couples: Money, Work, Sex)

     Prápory a fangle

     Každému jen trochu normálnímu člověku se musí zvedat žaludek, když vidí průvody homosexuálů a lesbiček s prapory a transparenty volajícími po jejich právech. Nazí či polonazí, pomalovaní a navonění, tancují jak smyslů zbavení na ulicích (demokratických společností!) a křičí, že jsou normální, také umí vychovávat děti, aby je společnost nediskriminovala. Proč takové průvody nepořádají slepci nebo neslyšící? Proč slepci nevolají: jsme jako vy, nediskriminujte nás, dejte nám možnost řídit auta a letadla, umíme to stejně dobře, jako vy... Obraz pochodujících homosexuálů je jen další ukázka, jak může nejen jedinec, ale i skupina lidí totálně zhloupnout. Kdyby však to postihlo jen je, ještě by to šlo. Prostě by je policie rozehnala a bylo by to. Ale když se zblázní i většina parlamentu, co potom? Co státy, které se tváří, že homosexualita je tak normální jako dýchání a jídlo? Jaký mozek asi mají poslanci, kteří tvrdí, že homosexualita je prostě jen jiná sexuální alternativa, a tudíž ji máme vnímat jako odlišnou barvu kůže nebo papilární linie na prstech jiných lidí? A kdo si to nemyslí, je netolerantní.

     Poblázněný, zmatený svět

     Asi se moc nepletu, když píšu o poblázněném světě třetí den poté, co teroristé zničili dvě výškové budovy v New Yorku a část komplexu Pentagonu ve Washingtonu D.C., s mnoha tisíci mrtvých. Toto vše souvisí s lidským myšlením a omyly (viz Omyly) v hlavách mnoha jedinců, ale i celých národů a jejich parlamentů. Také homosexualita je na prvním místě problémem pravdivého lidského myšlení. Poslanec Jiří Karas uvedl v březnu 1999 při jednání parlamentu ČR, že “v lékařské literatuře popisované případy léčby homosexuální orientace psychoanalytickými a psychoterapeutickými metodami vykazují v průměru úspěšnost 52%” (MF Dnes 2/4/1999.) Přesto, že je mnoho pádných argumentů proti oprávněnosti, dělat z homosexuálního svazku legální instituci (manželství), jen 80 poslanců hlasovalo proti vydání zákona o partnerském soužití osob téhož pohlaví. Navrhovatelem byla Z.Rujbrová (KSČM) a další a pro přijetí bylo 110 poslanců! (Report 4/99)

     Americká psychiatrická asociace hlasovala (!) již v roce 1973 pro to, aby homosexualita již nebyla označována za zdravotní poruchu, a v následujících letech odstranila ze seznamu zdravotních poruch také podofilii, sadismus a masochismus! Poslanec Jiří Karas však řekl, že homosexualita byla z mezinárodního seznamu chorob vyřazena “...nikoli z medicínských příčin. Motivem vyškrtnutí byla spíše politická snaha o eliminaci případné společenské a právní diskriminace homosexuálů.” S odvoláním na české sexuologické prameny připomněl, že homosexualita byla vždy řazena mezi deviace, a to dokonce tak typické, že sloužila jako snadno pochopitelný model, na němž byla vysvětlována celá problematika deviací.” (Mezinárodní Report, 5/1999/str.27) Tři roky před vyškrtnutím homosexuality ze seznamu zdravotních poruch homosexuální aktivisté vzali útokem výroční schůzi Americké psychiatrické asociace a uprostřed panelové diskuze o homosexualitě nazvali psychoanalytika Irvinga Biebera před jeho šokovanými kolegy “sviní”. Asociace, stejně jako předtím univerzity, kapitulovala. (Život víry, 8/9/1999)

     Z toho vidíme, že celou problematiku lze chápat různě: jednak, že se homosexualita nemá léčit (když není nemoc) – a skutečně tento tlak od některých lékařů je. Ale stejně jako pedofilie, je deviací (odlišností, úchylkou), která může patřit do oblasti patologického (chorobného) vybočení v oblasti názorové, citové, morální a pod. s praktickými důsledky. Takto postižení lidé patří do péče kazatelů, farářů, psychologů a všech těch, u kterých je předpoklad “duchovního, rozumového i citového zdraví”. Dr. Gerard J.M. van den Aardweg, holandský psychoterapeut, řekl: “Jedná se o hlubokou krizi lásky. Pokud se nenaučíme znovu opravdové lásce, je i politika bezmocná. Egoismus a láska tvoří dva protipóly naší doby. V rodině, kde skutečně panuje láska, kde otec skutečně miluje svého syna a dá mu to najevo, kde matka skutečně miluje svou dceru a dá jí to najevo, je pravděpodobnost rozvoje homosexuality a jiných sexuálních poruch a typů neuróz velice nízká.”

     Bezesporu všechny tyto věci ukazují na velkou nejistotu, jak tomu vlastně se sexuálními odlišnostmi je. Na jedné straně se jeví téměř jisté, že sklon k homosexualitě mají někteří lidé již od narození (proto se rozlišuje homosexualita vrozená a získaná), na straně druhé dědičnost homosexuality prokázána nebyla. Čteme o tom: "S velkými fanfárami se publikovalo roku 1993 zjištění molekulového genetika D.Hamera a jeho spolupracovníků, že gen pro mužskou homosexualitu sídlí v oblasti Xq28 chromozomu X. Neurologové George Rice a George Ebers jejich zjištění zpochybňují. Jak to ale často ve vědě bývá - je zapotřebí důkladnější studie.” (Vesmír 7/99/str.414 - Science 284, 571, 1999).

     Moderní touha zničit rodinu

     Mnoho homosexuálů chce “manželství” jako uznání jejich vztahu, který je pro ně mezistupněm, “ale to, co opravdu chtějí, je uznání jejich životního stylu”, řekl dr.Aardweg. Cituje jednoho amerického homosexuála: “Bojujte za manželství osob stejného pohlaví a jeho výhody. Když se toho dosáhne, přeměňte celou definici manželství, abychom mohli požadovat právo na sňatek ne proto, že máme rádi morální hodnoty společnosti, ale proto, že chceme radikálně změnit pojem manželství. Manželství je mýtus a zastaralá záležitost”. Většina homosexuálů však o manželství nemá zájem, protože si je vědoma, že není schopna žít v monogamním vztahu. Je to z toho důvodu, že homosexuální pud je nenasytitelný a jedná se o neurotický pud, obsesi (Obsese-nutkání, posedlost; Report, viz níže)

     Německý výzkum z  roku 1996 prokázal, že mezi aktivními homosexuály jen necelá pětina žije v monogamním vztahu, přičemž 60% z této necelé pětiny ani nebydlelo spolu. Z mnoha průzkumů je známo, že aktivní homosexuál má průměrně stovky partnerů, i když má svého stálého partnera. Pevný vztah trvající déle jak 5 let byl zjištěn pouze u 7% homosexuálů. Podle amerických průzkumů gay-psychologů si pouze 4% byla navzájem věrná a tyto vztahy trvaly méně než pět let. Je možno říci, že jen velmi malá skupina homosexuálů něco jako manželství chce a je toho schopna. Dr.Aardweg řekl, že proti rodině od roku 1952 vystupují různá mezinárodní hnutí sexuální reformy. Na západě již existuje aktivní hnutí za legalizaci pedofilie, která je podobnou sexuální obsesí jako homosexualita. Podle programu ´otce´ sexuální reformy, Alfreda Kinseye, který sám byl homosexuál a pedofil, měl být legalizován i incest. Celý tento program převzala Mezinárodní federace plánovaného rodičovství a financovala Rockefelerova nadace.

     “Do hlav dětí nové generace se vtlouká, že sexualita nemá nic společného s reprodukcí, ale jedná se jen o jakési vyjádření vztahu mezi lidmi – jako sklenička alkoholu. Toto bude mít dopad i na jejich schopnosti uzavřít dobré manželství a založit rodinu. Image normální rodiny se tímto dále a dále ničí, proto je tento propagandistický efekt jedem. Naše společnost potřebuje dobrá manželství a stabilní rodiny. Bez toho je západ předurčen k zániku. Právě ve společnostech, které se v minulosti pohybovaly na pokraji zániku, se objevilo rozšíření a tolerance homosexuality a pedofilie. Tvrdím, že jdeme stejným směrem”, varoval dr. Aardweg. (Mezinárodní Report, 7/2001/str.21)

     Jiná sexuální alternativa?

     Když mám kratší nohu a kulhám, je to jiná ortopedická alternativa k lidem chodícím zpříma? (jinak se chození zpříma, bez kulhání, říká normální – to je od slova norma, viz níže). A když mě proto, že kulhám, nevezmou k záchranářům (“strašně tím trpím, už jako dítě jsem chtěl být záchranářem, nemohu bez toho žít”) - tak mám vyrazit s práporem do ulic a křičet, aby mě lidi nediskriminovali a dali mi tu šanci? A když je někdo na malé děti (pedofil), je to jen jiná sexuální alternativa? Máme tedy homosexuály oddávat, dávat jim děti (od heterosexuálů) a byty a tvářit se, že jsou jako tatínek s maminkou – taky takoví “ťuťu ňuňu”? Máme tyto lidi řadit vedle heterosexuálů tak, jako vnímáme černou či žlutou barvu kůže, různá zbarvení ptactva či pestrost motýlů? Máme v naší moderní době opravdu další, legitimní lidská pohlavní cítění? Homo, trans, bi, sado, maso a kdoví, co ještě? (možná různé kombinace: bimaso, homomaso, transmaso). Nebo jde prostě jen o vadu (sexuální dysfunkci), kterou myšlenkově vadní lidé povyšují na alternativu, normu a životní standard?

     Žádná nová pohlavní orientace neexistuje! Je jen jedna. To, co v našem poblázněném světě skutečně existuje, je spousta dysfunkcí, deviací, posedlostí a bažení (craving), která lidé prostě nezvládají.(Prim.MUDr.Karel Nešpor, CSc.: Bažení /craving/) A když něco nezvládám – to může být “nutkavá orientace na cokoliv” – na člověka, zvíře, práci, hry, nakupování, sex, cigaretu, počítač, dort se šlehačkou, alkohol, cizí ženu a tisíc dalších věcí – tak mám dvě možnosti, vlastně tři, jak se zachovat. Dvě jsou správné, hodné ušlechtilého a normálního člověka, třetí je zrůdnost. Abych mohl zvolit správný postup, když jsem v pasti nějaké svázanosti, musím mít samozřejmě nejprve pravdivý postoj k celé věci. Zde je třeba si uvědomit, že žijeme ve světě zmatků, omylů a lží, kde deset psychiatrů bude mít jeden názor a druhých deset zcela opačný, stejně tak dvacet poslanců. Veřejné mínění se pak vrtkavě točí podle toho, jak která síla omyl či pravdu do veřejnosti protlačila.

     První možnost, ta správná, když jsem v pasti nesprávné touhy

     Hledám cestu ven, jak se (jak to) změnit. Není málo kuřáků, kteří se odnaučili kouřit a je nemálo těch, kteří to nikdy nedokázali, přes velkou snahu. Tak je to s alkoholismem, obžerstvím, drogami, nevázaným sexem i homosexualitou – některým se podařilo změnit svůj stav, z pasti se dostat. K tomu samozřejmě patří zkusit různé léčby, terapie, odvykací kůry spolu s úpěnlivou modlitbou k Bohu – který může všechno! To je to nejlepší možné, co pro svou nemoc, úchylku, posedlost, bažení, mohu udělat. Ať jde o homosexualitu, alkoholismus, onanii, kouření, drogy, nezřízený sex či cokoli dalšího, třeba jen závislost na čokoládě. Je ale možnost, že v pasti dost dlouho zůstanu – co potom? Bojovat s kulhavostí a odnaučit se ji, to asi moc nejde, že? I když modlit se za ni jde, to jistě. Ale když nic nepomůže, ani Bůh? Když moje vada nade mnou vítězí? Co potom?

     Druhá možnost, také správná, když jsem v pasti nesprávné touhy

     Druhou ušlechtilou reakcí na nezvládnutý problém je žít tiše a pokorně, s nepřestávající snahou o změnu a vítězství. Vůbec neříkám okřídlenou větu: naučit se s tím žít. Ani trochu se to neučte! Nerezignovat, stále se modlit a bojovat, stále zkoušet, jak by přece jen šlo zvítězit, ale tiše a pokorně si přiznávat, že jsem zatím nezvítězil. Bůh mi to zatím nedal, a tudíž ani nemohu chtít to, co oprávněně mohou požadovat lidé, kteří v této situaci nejsou. Když jsem slepý, tak si řidičák vydupávat nebudu. Pokud jsem hluchý, nebudu se cpát do hudební poroty. Jsem-li silně sexuálně přitahován k dětem, nebudu usilovat dělat skautského vedoucího, tělocvikáře či plavčíka. Vyhnu se nástrahám. Jsem malý, nebudu se cpát do týmu košíkové. Kulhám? Nechám si zajít chuť dělat záchranáře. A jsem homosexuál? Dokud se to nezmění, nebudu na nikom chtít, aby mě oddával, svěřoval mi do týrání (nazývané péčí) děti a ničil jejich základní pojem o tátovi a mámě. Jednoduše “budu někde v koutku bojovat a tiše trpět” – dokud se to nezmění! Nemusím svůj problém vytrubovat. Mluvím o tom hlavně s Bohem, a pouze výjimečně se zkušeným, pevným a duchovně vyspělým člověkem, který by mi mohl pomoci. A jsem vděčen za to, co mám, že vůbec žiju, a třeba zvládám jiné potenciální nebezpečné závislosti - a v tichosti bojuji dál.

     Třetí možnost, ta nesprávná, když jsem v pasti nesprávné touhy

     Udělám ze své nouze ctnost. Vyhlásím, že můj stav je normální, přijatelný a neškodný, je to jedna z mnoha alternativ (evolučních, moderních, to zní pěkně). Kulhám? Proč ne? Copak musí všichni lidé chodit zpříma? Není to jen jedna z pohybových pestrostí homo sapiens? Jsem na chlapečky? Tak mi to přejte a tolerujte mě...vy, vy...staromódní, bigotní, konzervativní a netolerantní lidé! Jsem jen jiný, to vám vadí? Jsem kluk a líbí se mi kluci, jsem holka a vzrušují mě holky, tak mi to přejte, vy moralisti! Nediskriminujte mě, neostrakizujte, neodhánějte. Jsem také člověk, nedám se odstrkovat, a budu bojovat za svoji orientaci (na čokoládu, drogy, děti, stejné pohlaví, alkohol). Budu bojovat za svoje práva. Chci se ženit a vdávat s lidmi stejného pohlaví, chci vychovávat děti (které mi heterosexuálové zplodí nebo medicína dodá), chci být v armádě, chci brát důchod po svém partnerovi – jako vy, chci být, jako vy. Mám na to plné právo. Tak toto je postoj trapnosti a vadné mysli.

     Stejně trapně je možno “řešit” každou závislost a nedostatek sebeovládání. Jen si vzpomeňme, jakými vtípky a taktikami zakrývají svoji ubohost kuřáci, opilci, obžerové. Také sexuální nezdrženlivost je mnoha ubohými sexuology obhajována jako neškodná nebo dokonce zdraví prospěšná.(ovšem s ochranou). Ochrana rozumu před hloupostí spolu se sebeovládáním se však nedoporučuje.

     Není bez zajímavosti, že Bůh zničil Sodomu a Gomoru poté, co zaslechl velký křik. Dokud tam byla homosexualita “potichu”, nechával to být. Ale jak začali křičet, byli zničeni. V těchto historických městech, která jsou dnes pod hladinou Mrtvého moře, kvetla homosexualita a snad i sodomie – odtud název sodomie (styk se zvířaty). Znám homosexuály, o kterých to skoro nikdo neví. Jsou tak “normální”, jako jiní postižení lidé. Nemávají fanglemi a nekřičí. A setkal jsem se s homosexuály bojovnými, nenávistnými, upoceného čela a ukřičených rtů, kteří by se nejraději vyhlásili za nejvyšší dobro a normu té nejsprávnější sexuality. Brrrr.

     Problém homosexuality je také problémem normy

     Jistě, jde o problém normy (měřítka), o to, kdo má právo říci: toto ne a toto ano. Toto je “v normě” – tedy normální, a toto je mimo normu, nenormální. Nenormální se v určitých lidských oblastech nazývá nemorální. Kulhání se bez diskuzí chápe jako stav mimo normu (nezdravý stav), ale nenazýváme to nemorálností. Svést kamarádovi manželku je (snad ještě dosud) chápáno mimo správnou normu, a nazýváme to nemorálností. Kdo rozhoduje o tom, co je v normě? Jsme to my lidé? Je to člověk, který se prostě rozhodne a řekne: toto je dobré a toto zlé, já, pán tvorstva to tak vyhlašuji. Vyhlašuji, že barvoslepost a kulhavost je porucha, je mimo správnou normu, homosexualita je rovnocenná možnost, je v normě. Vyhlašuji, že se člověk nesmí zabít po porodu, před porodem může, to je v normě. Vyhlašuji, že na dítě má právo jen matka, otec musí platit a nemluvit do toho. Vyhlašuji, že... Ano, je to problém autority vydávající měřítka (normy).

     Pokud tu jsme evolucí, tak já vyhlašuji, že si můžeme opravdu vyhlašovat co chceme – máme na to plné právo v rámci určité kulturní oblasti. Pokud ale náš život je mistrovským (i když třeba dávno pokaženým) dílem stvořitele, pak vyhlašuji, že jen tento stvořitel má právo vyhlásit, co je dobré a co zlé, co je odchylka od dobrého, od normy. A hlavně je pro nás to nejlepší jeho stanovisko znát. Protože tomu nejlépe rozumí – když to udělal. “Toto je normální, správné, přirozené, tak jsem to chtěl a stvořil, tamto je také ještě v mezích normálu, patří to k pestrosti, kterou jsem zamýšlel, a toto je porucha, nemoc, zlo, dysfunkce, hřích, ničení života.” Kde je tato autorita, to si musí ovšem každý rozhodnout sám, o tom jsou vpodstatě všechny omyly, které píšu. Homosexualita je od stvořitele vyhlášena jako odchylka od normálu, od toho, co s lidskou sexualitou při stvoření člověka zamýšlel. Je nazývána hříchem, nenormálností (nemorálností). Tento stvořitelův paragraf o homosexualitě mi připadá rozumný a odpovídající realitě. Vám ne?

     Aby nedošlo k omylu

     Posedlost a nesebeovládání jsou doprovodné jevy dekadentní společnosti - úpadku. Tam, kde si lidé povolí uzdu, vychovávají v této uvolněnosti i své děti, když po generace upadá morálka a sebeovládání, tam je samozřejmě stále těžší bojovat se zlozvyky, posedlostmi a bažením. Tam se to také postupně přijímá za normu. Ruku v ruce tam jde teorie i praxe. Po nějakém čase se může stát nějaká úchylka nezvladatelnou a snad i dědičnou – přinejmenším dispozice k ní.

     Hitler posílal homosexuály do koncetráků, v Ugandě považují homosexualitu za zločin proti přírodě a může být trestána až doživotním vězením. Také v Keni může jít homosexuál do vězení. Kdo četl pozorně až sem, pochopil, že jsem nepopisoval, jak se máme k homosexuálům chovat, ale jak máme chápat homosexualitu. Že je to nesvoboda a hřích. Já tímto hříchem netrpím, ale mám spoustu jiných. Kristus zemřel za všechny hříchy! Přišel, aby nás ze hříchu osvobodil.

     Jak ale osvobodit toho, kdo trvá na tom, že jeho otroctví je jen jiný typ svobody?