Jaké bylo vysvědčení

Je to pár dní, co přinesly děti domů vysvědčení. Byly známky na něm pro rodiče překvapením? Jak na ně reagovali? Měly by se děti za známky na vysvědčení odměňovat a trestat?

     Děti přinesly domů vysvědčení a v různých rodinách na to reagovali rodiče různě. Rodiče, kteří se o své dítě zajímají pravidelně, určitě překvapeni nebyli. Pokud udržují kontakt se školou, tak mohli dopředu tušit, jaké známky na vysvědčení budou. Pokud to netušili, měli by se v prvé řadě zamyslet sami nad sebou. Dítě je totiž nutno vychovávat a dohlížet nad tím, co dělá. Toto asi patrně zanedbali a primární (prvořadá) chyba je tedy v nich a až sekundární (druhořadá) chyba je v jejich dítěti.
     Další otázkou je, zda dítě odměňovat nebo trestat za známky. Tady je nutno si uvědomit, že známka hodnotí schopnosti a vědomosti dítěte. Ty jsou u každého dítěte jiné. Každé dítě má určité vrozené schopnosti, které ho řadí do určitých mantinelů, přes které se stěží probourává. Tím chci říct, že pro některé dítě může být hodna odměny trojka nebo i čtyřka a naopak některé dítě bychom mohli trestat za dvojku. Oceňovat bychom totiž neměli schopnosti, které ukazuje známka, ale snahu a píli. Tu jedinou může dítě ovlivnit.
     Píle je velice důležitá. Do jisté míry může ovlivnit i schopnosti. Dítě může své vědomosti "vydřít". Vše má ale své meze. Jestliže máme dítě, které se poctivě učí a dře a vrcholem jeho snahy jsou trojky, pak je nutno to ocenit. Pokud naopak toto dítě budeme "srážet" a trestat, pak v něm jednoznačně vybudujeme negativní postoj ke škole a na učení se prostě "vykašle". Takovéto dítě je totiž třeba neustále povzbuzovat, daleko více než jedničkáře nebo dvojkaře. Tímto povzbuzováním totiž budeme kompenzovat jeho případný komplex, který může mít z toho, že jeho spolužáci mají jedničky a on jenom trojky, přesto že se snaží a učí daleko víc.
     Myslím si, že většina dětí, kterým učení nejde a mají k němu negativní postoj, by tento postoj neměla, kdyby byla k učení správně motivována a jeho výsledky byly opravdu objektivně oceněny. Velmi se mi zalíbil názor z jednoho diskusního fóra na Xchatu, kde se navrhuje, aby se známkovalo třeba 3/1. První známka vyjadřuje objektivní úroveň vědomostí dítěte a druhá jeho snahu. Každý správný učitel si myslím, že děti, které učí zná natolik, aby dokázal odhadnout, na co mají.
     Ještě je třeba si uvědomit jednu věc. Dítě může být, a dost často i bývá, nadáno určitým směrem - buď technickým nebo humanitárním. Pak v jednom typů předmětů prospívá a v druhém je na tom hůře. Proto není možné posuzovat dítě, které má jedničky z matematiky a fyziky tak, že mu budeme vyčítat, že má dvojku nebo trojku z jazyků. A stejně tak samozřejmě obráceně.
     Dítě se učí samo pro sebe. Odměňovat ho teda za dobré známky? Je to věc individuelní a každý rodič jistě nejlíp ví, co na jeho dítě platí. Někoho motivuje k vyznamenání třeba slíbené kolo. Je ale nutné pamatovat na to, že motivační cíl musí být reálný. Víme-li, že naše dítě nemá na to, aby mělo vyznamenání, ale má na to, aby nemělo na vysvědčení žádnou čtyřku, musíme mitovační cíl postavit takto.
      Trestat za špatné známky? Opět je to věc individuelní. Přednost by měla mít kladná motivace, tedy odměny. Součástí výchovy jsou ale i tresty. Trest by ale měl postihovat pouze případné lajdáctví, tedy tu druhou část známky za lomítkem. V opačném případě bude mít tento trest opačný efekt. Řešením není, aby se dítě učilo ze strachu z trestu. Takovouto "motivací" může maximálně ukončit povinnou školní docházku, ale těžko mu už pomůže při dalším studiu. Budeme-li tedy dítě vychovávat k učení převážně trestáním, zjistíme, že na vyšších typech škol narazíme na velké problémy.