Rubriky

Vyhledávání v článcích
Co hledáte ?



Provozuje:
icok


ikonka partnera
ikonka partnera
Dnes má svátek Vladimír je čtvrtek 23.05.2024



Novinky





Magazín eKamarád vás vítá
Přinášíme vám zpravodajství ze světa dětí a mládeže. Chcete se i vy podělit s ostatními o své zkušenosti či nějak pobavit naše dětské čtenáře? Není nic jednoduššího. Přidejte se do naší kamarádské rodiny a napište nám na email redakce8(Z)ekamarad.cz
(Místo (Z) napište @).

Můj syn Martin

Marťas je na Internetu jako doma, tvoří a řídí diskusní fóra, píše články do různých emagazínů a má hodně kamarádů, s kterými si emailuje a chatuje. Co na to říká jeho táta? Ví vůbec, co dělá jeho syn na Internetu?

     Před necelým rokem Martina výrazně okouzlil Internet. Přesto, že jsme ho měli doma už dřív, tak si občas zasurfoval a tím to skončilo. Zhruba od března, když poznal Majáky, začal být na Internetu více a poznával od nových virtuálních kamarádů další stránky. Tak si založil na Xku několik diskusních fór. V jednom z nich se diskutovalo i o rodičích a o tom, jaký mám na Martina názor já. Na Xko sice občas chodím, ale pouze kvůli Martinovým fórům, které mě zajímají. Nemám tedy svůj nick a tak mohu fóra pouze číst. Tak jsem se rozhodl, že těm, kdo zajímá můj názor na Martina, vyhovím cestou eKamaráda, který také pravidelně čtu. Tak vznikl tento článek.
     Začnu tedy od začátku. Už, když se Martin narodil, tušil jsem, že to bude rošťák po mě. V úplně ranném věku se toho moc nepozná, ale už od třech let se začal projevovat. Všechno ho zajímalo, snažil se být samostatný. Uměl zlobit, jako každý správný zdravý kluk a stejně tak uměl být hodný a vděčný, když jsme mu něčím udělali radost. S radostmi ale mohou být i někdy problémy.
     Asi ve čtyřech letech dostal Martin svoje první džíny a k nim i džínovou košili. Evidentně se mu tohle oblečení líbilo, protože si ho začal hend oblékat. Šlo mu to složitě, protože do té doby se sám moc neoblékal, to byla práce maminky. Teď však pocítil potřebu se naučit oblékat úplně sám. Byl šikovný a jen s drobnou pomocí to zvládnul. Problémy nastaly až večer, kdy Martin nechtěl džíny svléct. Prostě se mu moc líbily. Bohužel maminka zareagovala dost nevrle a řekla mu, že jestli džíny nesvelče, tak mu je sebereme a už je nikdy neuvidí. To nebylo zrovna rozumné řešení. To jenom Martina utvrdilo v tom, že si je svléct nesmí. Když je bude mít na sobě, nikdo mu je přece nemůže sebrat, že? Mamince došla trpělivost a tak si nakonec Martina přehla přes koleno a musel absolvovat pár na zadek, které statečně snášel. Tím naše snažení skončilo. Martin v džínách spal, protože já odmítal ho z nich vyslékat násilím a ani jsme mu nechtěli dávat další výprask. Ostatně Martin by to bral jako velkou nespravedlnost, protože, když už odstal poměrně dost na zadek, tak teď měl přece právo v džínách zůstat.
     Neuspěli jsme ani druhý den. Podlehl jsem tlaku maminky a Martin dostal na zadek ode mě. Výsledek byl stejný. Statečně držel a pak v džínách vítězoslavně zůstal další noc. Třetí den byla rodinná porada. Maminka se nakonec vzdala svých ambicí a uznala, že tenhle boj s Martinem prohrála, a že to teda mám zkusit já. Dostal jsem k tomu všechny pravomoci a tak jsem na Martina šel psychologicky. Během hry, kdy jsme se opět dobře skamarádili, jsem mu jeho džíny pochválil. Pak jsem ale stočil řeč na to, že když v nich bude i spát, brzo nebudou tak pěkné. Martin si pečlivě odstranil pár bílých smítek, které na nich měl z postele, a na které jsem ho upozornil. Pak jsem se zmínil o tom, že správní kluci se taky často myjí a lézt do vany v džínách není moc praktické. Martin to chápal, ale vše poslouchal s nedůvěrou. Bylo mi jasné, že si moc dobře pamatuje maminčinu hrozbu, že mu džíny sebere, a že už je neuvidí. A tak následoval můj slib a záruka, že se nic takového nestane. Džíny od nás dostal a jsou tedy jeho. Nikdo nemá právo mu je brát. Dali jsme si na to ruku a vše bylo vpořádku. Ten večer Martin džíny svlékl, vlezl si do vany, kde se s mojí pomocí vykoupal, pak na sebe navlékl pyžamo a v něm šel do postele. Džíny si dle svých možností složil a položil si je vedle postýlky, aby na ně dobře viděl. Druhý den ráno si je samozřejmě hned oblékl.
     Nedlouho po tom čekala Martina další radost. Dostal svůj samostatný pokoj. Překvapil nás tím, že se snažil si v něm sám uklízet. No však to bylo jeho království. Snažil si skládat své věci. To co měl rád, měl vzorně uklizeno, to ostatní bylo nějak rozumně narovnáno. Své oblíbené džíny do skříňky ani nedával, potože je měl skoro pořád na sobě. Tak jsme mu koupili ještě jedny. Poctivě je střídal a ty, které na sobě neměl, měl pěkně složené ve skříňce.
     Přišlo období, kdy Martin začal chodit do školky. Tady byly dvě vychovatelky. Jedna si ho nemohla vynachválit, protože ji okouzlil svojí upřímností a měla pochopení je pro jeho rošťáctví. Druhá na něj zase pořád žalovala, protože jí jeho lumpárničky lezly na nervy. Ve škole to bylo podobné. Učitelka si Martina zaškatulkovala jako grázla. Byl to pro ni grázl dost nezvyklý, protože na rozdíl od ostatních grázlů v její třídě, se dobře učil. O to víc jej tedy stírala poznámkami, když to nešlo známkami. Tak se mu postarala ve 3. třídě aspoň o jednu dvojku na vysvědčení a to z chování.
     Přišly Martinovy průšvihy, které se musely řešit. Někdy to bylo těžké. Věděl jsem, že sám jsem byl stejný, ale musel jsem Martina nějak vychovávat. Zkoušely jsme různé metody. Nakonec se nám k oboustranné spokojenosti nejlépe osvědčilo pár na zadek. Nejdříve rukou, později i páskem ode mě nebo vařečkou od maminky. Martin se stavěl dost negativně vůči pokusům mu něco zakazovat a mě samotnému to bylo dost proti mysli. Chtěl sjem, aby byl co nejsamostatnější. Proto měl ode mě vždy na výběr ze dvou trestů. Nikdy si ale zákaz nevybral, takže pak jsme už od formálního výběru ustoupili.
     Martin uměl uznat své provinění a nedělal problémy. Když něco provedl, už věděl, co ho čeká a dobrovolně a statečně to snášel. Věděl, že pak si může ke mě sednout na klín, a že je vše odpouštěno a jsme zase príma kamarádi. Občas se ale stalo, že chybu neuznal a bránil se, že on za to nemůže, nebo že on to neudělal. Trest sice trpně snášel, ale nebyl vstřícný a bylo třeba si ho ohnout přes koleno. Brzo jsem vypozoroval, že v tom v těch případech byl opravdu nevinně a protože v dalších případech opět vinu uznal a sám se trestu podvolil, pochopil jsem, že v tom tenkrát byl opravdu nevinně. Od té doby už v takových případech trestán nebyl a je tak poctivý, že toho zatím nikdy nezneužil. Aspoň já jsem o tom přesvědčen, protože mu věřím.
     Jak jsem se zmínil o Martinově vlastnictví, tak se musím ještě vrátit k jeho džínám. Brzy nastala doba, kdy své první džíny vyrostl a maminka uvažovala o tom, je zlikvidovat. Však už byly hodně opotřebené. Martin o tom nechtěl ale ani slyšet. Tak se džíny nelikvidovaly. Vždyť jsme mu přece řekli, že jsou jeho. Schoval si je na památku, jestli je má ještě dnes, to nevím. Vím, že má džín hodně a obhopspodařuje si je sám. Některé vyměnil s menšímy kluky za džíny jejich starších bráchů, kterým už byly malé. Některé mu přešila jeho sestřenice.
     Martin nikdy neměl rád pyžama. Když měl víc džín, rozhodl se, že si jedny nechá na spaní. To mu neprošlo, protože přece jenom jsou dost těsné a spát by se mělo v něčem volném. Když přišel s tímhle nápadem, bylo mu asi osm let. Čekali jsem větší boj, ale nekonal se. Martin pochopil oč nám jde. Pyžamo se mu ale nelíbilo, tak začal spát v teplácích a v létě jenom v trenýrkách. Proti tomu jsem nic neměli. Své myšlenky na džíny jako pyžamo se ale nevzdal a za pár let přišel s džínami, které mu sestřenice upravila tak, že byly v pase do gumy a byly volné. Ty mu jako pyžamo prošly a v těch spí dodnes. Dnes už má takové nejméně dvoje.
     Když bylo Martinovi dest let, zemřel nám dědeček, který bydlel v patře našeho rodinného domku. Martin už věděl, že na pohřeb se nehodí jít v džínách, tak si celkem sám od sebe vzal hnědé manžestráky a k nim manžestrové sáčko. Ostatně střih to má stejný jako džíny a tak v nich Martin chodí i celkem rád.
     Martin přišel s přáním, jestli by nemohl mít pokojík v patře. Věděl, že toto patro bude jednou jeho, protože náš rodinný domek je dvougenerační. Měl touhu si ho zabydlet už nyní. Moc se nám nechtělo ho někomu pronajímat a tak jsme v zásadě nebyli proti. Pouze maminka měly obavy z velkého úklidu. Martin ale slíbil, že si bude uklízet své patro sám, čemuž se celkem dalo věřit, protože svůj pokojík si uklízel celkem poctivě.
     Martin nás překvapil tím, že opravdu hodlal zabydlet hned celé patro. Myslil jsem původně, že tam bude mít tak dva pokojíčky, jeden pro sebe, jeden pro své návštěvy. Přišel ale s plánkem a návrhem, jaký by chtěl doplnit nábytek. Dost jsem užasnul nad jeho fantazií a všímavostí, na co vše myslel, co vše dokázal od nás dospělých odkoukat. Když si to tak hezky vymyslel, tak jsme mu vyhověli.
     Martin naši důvěru ocenil. Získal tím větší volnost, protože má svůj samostatný vchod. Tím si vodí své kamarády. Sám chodí většinou společným vchodem, protože obě patra jsou propojeny. Své volnosti ale nezneužívá tím, že by třeba večer nepozorovaně šel ven nebo se vrátil později než měl dovoleno a tvrdil, že přišel včas a přišel svým vchodem. Rovněž s velkou starostlivostí si opatruje klíče, poctivě a starostlivě vchod zamyká.
     Martin nás mile překvapil nejenom tím, že si udržuje ve svém patře pořádek, ale sám i pomáhá se podílet na úklidu společných prostor, tedy přízemí. Mysleli jsme, že bude mít při svých zájmech dost práce se svým bytečkem a tak jsme mu nedali žádné úklidové povinnosti v přízemí. Kdykoli ale vynáší svůj koš, vezme při tom i všechny koše v přízemí. Kdykoli vysává, vysaje i dole. Občas, když sedíme všichni pohromadě po večeři nebo o víkendu po obědě, umyje i nádobí. Utírá nerad, ale proč by utíral, když umí dobře mýt. Martin má i svoji pračku, takže si i sám pere, naučil se i sám žehlit. Maminka mu pomáhá pouze s límečky u košilí. Zdatně si vede i ve vaření, trakže občas se stane, že když jsem o víkendu všichni doma, vaří Martin.
     Asi před rokem Martin našel na Internetu román Mstitelé, který ho velmi zaujal, protože se poznal v jeho hlavním hrdinovi. Dal mi román přečíst a krátce po tom mi navrhl, abychom si důvěřovali stejně, jako Martin z románu se svým tátou. Byl jsem pro, neboť jsem věděl, že Martin mi už před tímto návrhem nelže. I já jsem mu už před touto dohodou věřil. Teď jsme si to tedy jenom mezi sebou řekli a stvrdili a přibrali jsme do toho i maminku. Ta už začínala Martina více chápat a snažila se pochopit motiv jeho rošťáren. Martin mě překvapil tím, že se mě vzápětí přiznal ke všem svým nepravostem, které dosud udělal ve své partě, a s kterými skončil. Vše popslal v povídkách na své stránce http://martas.zde.cz , proto to zde nebudu více rozebírat, jenom připomenu, že sám skončil s kouřením a pitím piva, které dělal jenom z frajeřiny před kamarády z party. Vše co udělala špatného, se snažil dle možností sám napravit. To jsem ocenil a ocenil jsem i to, že na vše přišel sám. Nemusel se k tomu vůbec přiznávat, protože v naší dohodě o tom nic nebylo. Týkala se pouze toho, že nám bude říkat pravdu a my mu budeme věřit. Měl ale potřebu za tím udělat tlustou čáru, proto se přiznal a čekal trest.
     Dopadlo to jinak. Trest by byl v tomto případě zbytečný, protože vše pochopil sám a věděl jsem, že stejně už nic z toho dělat nebude. Spíš by si zasloužil odměnu za své vlastní sebevýchovné působení. Rozhodl jsem se to ale nekomplikovat a tak jsem mu dal za pravdu, že za to, co udělal, by zasloužil opravdu hodně velký výprask. Protože však tak velký výprask mu dávat nechci, a protože stejně pochopil, že to dělal špatně, tak udělám věc zcela mimořádnou a dostane generální amnestii. Martin byl překvapený, ale pochopil to a byl rád. Zapůsobilo to na něj i výchovně, protože ví, že to byla mimořádná amnestie. Kdyby něco podobného někdy ještě udělal, už by mu to prominuto nebylo a potrestán by za to byl. Oba ale víme, že to je pouze teorie, protože Martin už nikdy nic podobného dělat nebude. Umí se prosadit jinak - užitečně.
     Martinova výchova v duchu velké volnosti se mi osvědčuje. Samozřejmě je to jeho plus, že je takový, že mi to umožňuje, že mu můžu věřit a on si této důvěry cení. Na druhé straně ví, že ať provede cokoliv, že trest sice bude nepříjemný, ale nikdy ne takový, aby se ho musel bát. Už ode mě dostkrát dostal na zadek a asi i ještě párkrát dostane, ale vím, že nikdy nedostane tolik, aby se rozbrečel. To je mi zcela proti mysli, protože to už není o výchově, ale o týrání a sadismu. Tím, že Martin snáší tresty poctivě bez simulování, vím přesně, jak na tom je a tato mez nikdy není ani nebude překročena.
     Martin zná můj žebříček hodnot a tak i ví, které rošťárny mu mohou projít lehce, proto, že jsou to opravdu jenom rošťárny (pozor rošťák rozhodně není grázl, rošťák je hodné, ale živé dítě), které jsou horší a co je už hodně špatné. Ale i já se už učím přemýšlet a přehodnocovat, co dělat v případě, když něco nejde "zlomit" a máme v tom problém. Vždy si kladu otázku, jestli je to tak zásadní. Mám-li být konkrétní, s Martinem jsou v poslední době nejvíce problémy s jeho ponocováním na Internetu. Je to dané tarifem Českého telecomu, ale i tím, že Martin je přes den venku s kamarády a na Internet chodí až večer. Nejdříve měl povoleno do 22 hodin, nakonec jsem svolil do 23 hodin, protože ráno vstává do školy v 7 hodin a vychází to na 8 hodin spánku. Občas jsou ale situace, kdy Martina na Internetu něco zaujme natolik, že to přetáhne. Je-li to do půlnoci, tak radši dělám, že to nevidím. Je-li to přes půlnoc, jsme nazlobený. Martin to sice uzná, trest přijme, ale občas přijde na Internetu něco mimořádného a opakuje se to třeba hned druhý den znovu. Původně jsem uvažoval v těchto případech přejít k zákazům, ale nebudu měnit své zásady. Jak už jsem řekl, víc než je moje mez, nepřitlačím a tak radši něco přehlédnu. Tak často to zase není a dětské vnímání je občas nám dospělým nepochopitelné. Martinovo tělo se o ten spánek ošidit nenechá a tak to dospí třeba druhý den nebo v sobotu či neděli. Zatím to tak funguje, tak proč v tomto bodě trochu občas neustouit.
     Martin je dostatečně ctižádostivý a naštěstí i chytrý. Ve škole mu to jde prakticky samo, má štěstí, že po třech letech bídy má nyní velmi dobrého třídního učitele, s kterým si moc dobře rozumí. Jeho zájmy rozhodně nejsou povrchní a mají budoucnost, proto ho v nich plně podporuju.

  • Autor: Fencl Pavel
  • Datum publikace: 14.10.2000
  • Článek zařazen do: Výchova
  • Počet komentářů ke článku: 3
  • Článek si přečetlo 3572 čtenářů

    Sdílet na Facebooku

© Stránka vygenerována za 0.0060 sec. | Aktuálně máme v databázi 8271 článků
práva na články náleži jejich autorům, provozovatel magazínu nenese žádnou zodpovědnost za škody způsobené prohlížením těchto stránek.
Magazín provozuje ICOK (administrátor Miloslav Fuček)
http://icok.icok.cz | http://wwww.mfsoft.cz

Bazény na míru | Bennewitzovo kvarteto | Lady XL Fashion | Optika v Praze | Světové brýle.cz | Inspiro ERP systém | Bezpečnostní poradce | Fass-Hasicí technika | Dukla - Atletika | Dukla Praha