Slovo do pranice aneb omyl č. 29

Dnes je řeč o náboženství, zda ho učit povinně na školách či nikoliv. Obejde se bez něj člověk?

     Mnozí věří, že výuka náboženství na školách musí být dobrovolná

     Na středních a vyšších školách asi ano. Tam se hlásí studenti už s určitým zaměřením – i když i na mnoha středních a vysokých školách jsou nuceni studovat věci, které s jejich budoucím oborem nemají mnoho společného – jen prostě proto, že se to chápe jako “společensky užitečné”. Což ovšem (ironicky) “náboženství společensky užitečné asi není, v době kolapsu většiny morálních hodnot, ve společnosti s vysokou kriminalitou (1000 trestných činů v ČR denně a jejich počet stále stoupá – BBC 5/98), ve mnohé beznaději, která vede řadu lidí k drogám a sebevraždám (přibližně 4 sebevraždy denně v ČR v r.1989-97 - Magazín Slovo, 26/9/98). Asi bude mnohem důležitější znát hlavně matematiku, fyziku, chemii, strojírenství a počítače. To nás zachrání. Jo, a ještě karate....!”

     Děti a demokracie

     Pod rouškou jakýchsi pofiderních svobod a demokratičnosti je nejen u nás, ale třeba i v USA a v jiných zemích, vyučování náboženství na státních školách protiústavní. Je zvláštní, že vyučovat desatero přikázání mravnosti je protiústavní, ale předčasně cpát do dětí sexuální praktiky, dějepis (o revolucích, válkách, pletichaření vládců atd.), špinavou politiku nebo filosofii, často evidentně zhoubnou – to ústava dovoluje. Stejně jako nutit dítě běhat a dělat kotouly a hrát fotbal – který např. Paul Johnson (autor knihy Intelektuálové a Dějiny 20. století) nazývá “metlou lidstva”.

     Je bolestné a humorné zároveň sledovat, jak se má za to, že náboženství je něco ryze soukromého, osobního, intimního – tedy nevnucovat! – ale rozcabená nahá těla na billboardech 4x4 metry, na která se musí miliony školáků a ostatních lidí koukat, nebo u všech novinových stánků, sexshopů, po cestě do školy a do práce, to nic intimního není! To vnucovat lze, třeba jen za účelem zisku. (ten je přece důležitý pro ekonomiku, že?). Tomu říkám lež či fraška demokracie a psal jsem o tom v Omylu č.11. Nejen lež a fraška, ale hlavně naivita, se kterou se přistupuje v demokraciích k duchovnímu světu všech lidí, nejen dětí. Krátkozrace se zakazují a trestají jen důsledky špatného smýšlení (vražda, krádež, znásilnění, atd.) – ne však aktivity, které tyto přirozené důsledky stimulují a vynucují (brutální filmy, akční nesmysly, sexuální kultura, atd.). A žádná prevence – vyučování náboženských morálních kodexů a důvodů k přesvědčení, že je Bůh – stvořitel světa, dárce života, určovatel mravů a ten, který má nejvyšší charakter, a tudíž i právo říci, co je dobré a co je zlé. Nic z toho – jen libovůle.

     Svoboda projevu

     Opět musím použít slovo humorné, přestože mluvím o tragedii. Všimněme si, jak i demokraté jsou schopni zakázat takové prkotiny jako jsou gesta (pozvednutí ruky k hajlování) nebo obrázky či znaky (hákový kříž, a pod. - navíc obrácený hákový kříž je stará svastika buddhismu). Najednou je po svobodě projevu. To ale musí být nejprve lidé vyhlazováni po milionech. Teprve pak lidem dojde, že i svoboda projevu by měla mít své meze. Žel, až takto pozdě (po hektolitrech prolité krve), a jen v některých oblastech života (komunismus, se svou filosofií i praxí násilí a revolucí, zakázán není).

     Kdypak lidem dojde, jaký asi vliv na děti a dospělé mají sexuální obrázky, obrázky krvavých a brutálních scén, nulová výchova v rodinách a ve škole a absence jakéhokoliv ušlechtilého náboženského vlivu? To až se bude denně ve škole střílet nebo vzroste kriminalita tak, že se budeme bát nejen vyjít z domu, ale i tam pobývat? Kdy pochopíme, že je spojitost mezi virtuálním obrazem světa, který po léta dětem zprostředkováváme a jejich budoucím chováním? Vždyť společnost má nejen takovou vládu, jakou si zaslouží, ale je taková, jakou jí vychovali její rodiče a prarodiče!

     Materialismus – jediné povinné náboženství pro malé děti

     Takže znát základní kodex mnohých náboženství – milovat budeš Boha a bližního, nepokradeš, nesesmilníš, nezavraždíš, cti otce a matku, nemsti se, nezáviď, nelži, obětuj se pro ušlechtilou myšlenku, nedychti po majetku druhého, a stovky dalších věcí – “to ne, to nemůžeme dětem vnucovat.” To si mohou “svobodně” zvolit, až budou starší – jak prosím, že svobodně zvolit?

     “Stvořitelské dogma materialismu” - jak se neživá hmota sama oživila, a pak začala vidět, slyšet, plavat, plazit se, létat, chodit a myslet, tedy evoluční teorie, je dětem vtloukána do hlav hned odmala – a později, za pár let, jim dovolíme vybrat si “svobodně”, třeba jinou teorii o našem původu. Nejdřív je zmrzačíme skoro k smrti (propereme jim mozek už v mládí), a pak jim později milostivě dovolíme vybrat si pevné zdraví, protože jsme “demokraté”. Opravdu svoboda!

     V demokracii se nikdo neptá ani rodičů, ani dětí, co by se měly učit. (mluvím především o státních školách, i když i soukromé jsou vázány státními regulemi). Děti se musí učit prostě to, co v materialisticky orientované společnosti je nezbytné vědět pro život. Kde nejdůležitější hodnoty jsou peníze, úspěch, znalosti, inteligence, postavení, zdraví, mládí a síla.

     Jinými slovy, vnutíme dětem svoje hodnoty života, svůj pohled na svět a natlačíme je jako ozubené kolečko do soukolí stroje, který jsme uměle vytvořili a kterému věříme. Že ten stroj už hodně skřípe, že si nejsme jisti, jestli nás všechny, včetně našich dětí, jednou “nesešrotuje a nepřeválcuje” – to neřešíme. Důležité je, aby běžel. Aby naše děti do něj zapadly jak ryby do vody. Aby byly výkonné, musí být také fyzicky zdravé a zdatné. Proto je povinně očkujeme, vedeme k hygieně a péči o tělo. O tělo! V moderní společnosti se přece věří na tělo – na nic jiného.

     Ale vždyť to není nic špatného

     Ale já neříkám, že je špatné naučit dítě číst a psát a počítat. Já vůbec neříkám, že je špatné děti očkovat, aby nedostaly obrnu nebo tyfus, naučit je mýt si ruce a hrát fotbal. Řekl jsem snad, že je to špatné? To, o čem mluvím, je priorita hodnot. A to druhé je, že se dětem na jedné straně vnutí kdeco (aby zapadly do materialistického kolotoče), ale už ne to, co v dospělém věku vede ke skutečně svobodnému rozhodnutí, tedy k možnosti výběru. Když naučíme dítě jen jeden jazyk, těžko si v dospělosti vybere, kolika bude mluvit. Ano, může se rozhodnout později, že se ještě jiný naučí – ale víme všichni, jak je to pak už obtížné. A o tom mluvím. Když dítě navedeme na materialistickou cestu života – aniž mu včas sdělíme i jiné hodnoty, těžko si bude později nějaké hodnoty vybírat a volit. Je to tak nesrozumitelné? Jinými slovy, svoje děti vedeme k uctívání jen materialistických bohů.

     Člověk a svoboda

     Málokdo si uvědomuje ten velký paradox svobody. Abych totiž mohl svobodně volit, musím jednak:

1. svobodu volby chtít (vědět o alternativách a jiných možnostech a chtít jednu z nich), a potom také
2. svobodu volby mít (to je nebýt ničím svázán volit, mít duševní i tělesnou volnost a sílu vybrat si)

     Ani bod první, ani bod druhý není většině dětí v zatuhlém materialistickém systému současných demokracií umožněn. Touha po svobodné volbě a schopnost k ní je paralyzována odmala neznalostí alternativ k tomu, co je dítě donuceno učit se a žít ve svém dětském věku. Tím (tedy psychicky) a špatnými návyky (tedy i fyzicky) je mu pro budoucnost (dospělost) možnost volby zablokována. Takový dospělý člověk pak musí být nejprve – někdy i násilně, osvobozen (přesvědčováním, dokazováním, misií, odvykacími procesy, obrovským láskyplným úsilím dobrovolných pracovníků) – aby pak mohl opravdu svobodně volit (jestli chce jinou, do té doby mu neznámou alternativu, nebo nechce). Nejlépe to pochopíme na nám dobře známých příkladech z fyzické oblasti života.

     Člověku, který je náruživý kuřák, alkoholik či narkoman, zcela zbytečně nabídneme volbu: “kouřit – nekouřit”, “pít – nepít” či “fetovat – nefetovat”. A když mu toto upadnutí do otroctví dovolíte už od mala – žádnou volbu v dospělosti mít už nebude! Když už jako malý dostane pouta nějakého zlozvyku, až mu bude deset, patnáct, dvacet či padesát, nebude ve stavu těla a mysli schopných svobodného rozhodnutí. Vy ale můžete tuto nehoráznost – že jste mu dovolili už v mládí kouřit, pít a fetovat – nazývat “poskytnutím svobody”! Pravda je ale jiná: aby tento člověk získal zpět ztracenou svobodu, bude to nyní stát těžké odříkání a zápas – násilnou separaci a nákladné léčení. Velmi mnoha lidem se to už nikdy nepovede a třeba u alkoholiků odborníci tvrdí, že úplné svobody už takový člověk nikdy nedosáhne (svobody občas si dát “skleničku” a přitom neupadnout zpět do nezřízeného pití).

     Dítě a svoboda

     Je humorné a bolestné sledovat nekonečné trapné diskuze o tom, zda násilí na obrazovce škodí dětem, nebo ne. Už jsem o tom psal v Omylu č.10, že to škodí i dospělým! Jeden učitel v malém švýcarském městě mi říkal, že mnoho rodin tam nemá televizi, a že on velmi dobře pozná na dětech ve škole, kde doma televize je a kde není. Děti, které se často na televizi dívají, jsou o mnoho tupější (retardované) než ty bez televize. Říkal, že se to pozná velmi brzo.

     Děti jsou dnes formovány a deformovány zcela nesvobodně a nedemokraticky ve škole, doma i na ulici vším možným. Televizí, videem, internetem, reklamou a materialistickým náboženstvím. “Ohýbaj ma mamko, dokial som ja Janko, keď ja budem Jano, nězohneš ma mamo!” To je citát o velké nedemokratičnosti a nesvobodě vůči nějakému Jankovi. To je citát o velké svobodě, ve které onen Jano bude jednou žít, až už nebude “Janko jankovatý”. Každý rozumný dospělý, který žije život pod vlivem ušlechtilé víry (tedy ve svobodě) ví, jak je obtížné v dospělosti nabýt zpět sebeovládání, které člověk ztratil kdesi hluboko a dávno ve svém dětství – také i vinou nemoudrých dospělých. Jak je obtížné zbavit se chybných návyků a naopak získat ty dobré.

     Třeba když si zvykl (dospělí mu to demokraticky tolerovali) připravovat se do školy na poslední chvíli – jak je pak těžké zvyknout si dělat vše včas. Nebo když si zvykl všude chodit pozdě. Jak je těžké se toho v dospělosti zbavit. Nebo když si zvykl často lenošit (dospělí mu to demokraticky tolerovali). Jak je obtížné v dospělosti odnaučit se lenošit a naučit se pracovitosti. Nebo když si zvykl všechno mít. Jak je obtížné smířit se s tím, že všechno mít nelze. Nebo když si zvykl v mládí na bezcílný život (jen zábavu, ale žádný vážnější životní cíl, program a zodpovědnost). Většinou této ztracené svobody pak už málokdo dosáhne – proč? Protože si svoje otroctví (handicap) ani neuvědomuje, a pokud ano, nemá sílu se osvobodit. A tady jsme u mnohem závažnější věci, u duchovní oblasti.

     Duchovní oblast – myšlení, názory, zvyky, nálady – začátek otroctví

     Jak je možné, že už velmi mladí lidé (12 – 15 let) věří na ufony, magii, materializmus, evoluční teorii, touží po kariéře, věří na demokracii, techniku, volný sex a různé jeho orientace, potraty, rozvody, život jen na hromádce, kapely, východní náboženství, jógu či nutnost používat násilí? Proč už tak mladí kouří, pijí, fetují a věří v užitečnost domovů důchodců pro své rodiče a tomu, že náboženství je k ničemu? Že by obrovská, nebývalá svoboda? Ne, obrovské, nikdy nebývalé otroctví, do kterého je zavlekli rodiče, škola, vychovatelé a většina tupé, materialistické společnosti.

     Jsou od malička zotročeni. Budou tvrdit, že nemají rádi uniformitu – ale říkat vám to budou všichni v texaskách, v podobných botech a šatech. Když s těmito mladými lidmi mluvíte, jsou přesvědčeni, že jsou “fyzicky svobodni celkem dost” a “duchovně svobodni naprosto, na 100%”! Dozvíte se, že si zcela svobodně vybrali názor, který vám nyní předkládají (třeba že neexistuje Bůh a vše je jen otázkou konvencí, např. sexuální orientace). A vy víte (pokud vám to myslí a jejich “vyznání svobody” si trochu ověříte), že se mýlí a jsou podvedeni. Že jsou otroky špatného dětství, kterým prošli, demagogie, kterou jim tato společnost naprosto nedemokraticky vnutila. Že jsou obětí materialistického náboženství, k jehož vyznávání a uctívání byli už jako děti naprosto netolerantně donuceni – zatímco skutečná svoboda jim pod rouškou svobody a demokracie byla právě paradoxně odepřena a znemožněna! Naučili je číst a psát a počítat, ale smysl života jim nikdo včas nedal!!

     Mají jen iluzi svobody, svobodného rozhodování, svobodného výběru svého pohledu na svět, na život, na svoje tělo, na partnertství, manželství, výchovu dětí, sex, atd., atd. Ve skutečnosti je jejich mysl zatuhlá v jednostranných módních duchovních trendech dané doby, kdy protiváhu ke svobodě by jim bylo dalo náboženství. To jim však bylo odepřeno, paradoxně kvůli svobodě. To jediné by bylo mohlo vytvořit v jejich mysli názorovou polaritu, vyvážit otročení zhoubnému materialismu a umožnit svobodu rozhodování – třeba jednou i proti náboženství – ale skutečně svobodně!

     Namísto svobody mají tito mladí lidé jen iluzi svobody uprostřed svého bolestného a zoufalého duchovního otroctví. Mají pouta na rukou i nohou, mozku i srdci, ale nejsou ani schopni je zahlédnout. A pak přijde trpké, už dobře viditelné ovoce: prázdnota, rozvod, neschopnost hlubších a trvalejších vztahů, trápení a bolesti na duchu i na těle, frustrace, deprese, zlé jednání a napomáhání zlu (viz Omyl č.1). Nemluvím jen o zločincích, mluvím o slušných lidech, kteří napomáhají zlu, aniž je to trestné. Smějí se hodnotám, o kterých nic hlubšího nevědí, ale pak narazí tvrdě na to, že žijí život pod vládou hodnot jiných, nepravdivých. Jen malé procento se pak ještě zamyslí a změní. Protože to už ani moc nejde – jsou otroky jednostranného pohledu na svět. Nedostali v mládí vyvážené informace i z druhé, té nematerialistické strany. Nemají na výběr! Musí věřit – a musí žít – jak věří a žijí. I když si naivně myslí, že je to jejich vlastní volba. Ani náhodou! Jak ten kuřák, pijan či feťák. Jsou spoutáni.

     Náboženství osvobozuje

     Každé pravdivé náboženství má, kromě jiného, jeden důležitý cíl: nedopustit zotročení člověka lží a vášní, a pokud k tomu někdy došlo, osvobodit jej z tohoto otroctví. Je tedy jeho cílem “prakticky žitá demokracie”, ne ta deklarovaná ústavou, ale nerealizovatelná v duchovním stavu otroctví. Tohoto cíle se u dětí dosahuje tak, že se na nich včas povinně vyžaduje, aby se naučily na prvním místě (před čtením, psaním, matikou a chemií nebo paralelně s nimi) základním etickým hodnotám. Důsledně na nich vyžadovat (pod hrozbou fyzických trestů), aby poznaly Bibli, naučily se její základní informace a uměly je odříkat zpaměti – a podle nich žily! Jen tak svoje děti uvedeme do svobody!

     Mohou se samozřejmě dozvědět také o jiných náboženstvích – stejně tak, jako se ve fyzice, biologii nebo dějepise učí o různých teoriích a výkladech toho samého jevu. Nikdo neřekne: nebudeme dějepis dětem vnucovat, vždyť co historik, to názor, nebudeme učit evoluci, je tam názorový zmatek. Znovu zdůrazňuji – donutit dítě ke všestranným vědomostem a poslušnosti vede v dospělosti ke skutečné svobodě vyzrálého jedince. Ten pak má opravdu volbu – jít po některé z poznaných cest, nebo nejít. Není zotročen tím, že poznal jen jednu cestu, není svázán tím, že neví o jiných a nemá sílu vůle se pro některou z nich rozhodnout. Ví, oč jde a má svobodu i sílu volit!

     U dětí v této naší oblasti je třeba povinně preferovat Bibli, rodiče jiného vyznání si mohou náboženství vybrat a třeba i sami dítě vyučovat – což by se ale zkouškami muselo ověřovat, jako u rodinné školy. Hlavně nepřipustit, aby děti do patnácti let nepoznaly žádné náboženství, nebo jen to materialistické (kde jedinými hodnotami je čtení, psaní, matematika, chemie, fyzika, sport, hudba a pod.).

     Takto je třeba vést děti v jejich formativním věku – než se stanou otroky jen jediného životního názoru a stylu, otroky svého těla a pokřivené duše. Dřív, než je začnou zotročovat billboardy, reklamy, akční filmy, hnusné časopisy, knihy a internet, deformovaní vychovatelé, školní osnovy a pokřivení, nesvobodní kamarádi a dospělí. Vnucování náboženství v útlém věku je prevence svobody v dospělosti. Snad jsem vysvětlil dost jasně, že nechci donutit děti k nějakému fanatismu, ani je donutit být “křesťany” (to už vůbec nejde, viz Omyl č. 19). Ale dát jim všechny předpoklady pro skutečnou svobodu v dospělosti! Skutečnou svobodu někým se stát! Být svobodnou osobností.

     Hrách na zeď

     Je mi jasné, že to, co zde píšu, je “hlas volajícího na poušti” či házení hrachu na zeď. Je to boj s větrnými mlýny. Mnoho lidí (státních ústav a parlamentů) preferuje nechat vyrůstat děti “jako dříví v lese” a jen pod vlivem materialistického náboženství, a tudíž dovolit zlu, aby jim vnutilo všechno možné už v útlém věku, zotročilo je a nevratně deformovalo jejich mysl, názory a zvyky. Vím o tvrzení i věřících, kteří si myslí, že povinné náboženství by víru v Boha zošklivilo a od ní odradilo, stejně jako pan farář, který dával kdysi neposlušným dětem rákoskou přes ruce – a ono to bolelo, představte si. Jak takový malý darebák pak měl ještě uvěřit v milujícího Boha, že?

     Tyhle plytké názory tu a tam zaslechneme od nemyslících dospělých. Že to jednou toho nevychovance bude bolet mnohem víc, až dospěje a bude se s prázdnou duší potulovat světem, to už mnoha dospělým nedochází. Že samotné informace o náboženství nemají vůbec nic společného s pozdějším příklonem či odklonem rozumu a srdce k nim (od nich), to lidé většinou vůbec nechápou. Vždyť právě těmi vnucenými informacemi se svoboda volby (jednou si moci vybrat) zprostředkovává!

     Stejně jako lidé nechápou (ani mnozí křesťané), že farář, který dá malému darebákovi rákoskou přes ruku, nemůže mu tím nikdy skutečného Boha v budoucnu zošklivit – to by se musel Bůh sám nejvíce lidem zošklivit svými tresty dnes i v minulosti. (Jistě, že jsem mluvil s dospělými, kteří o sobě tvrdili, že jim takto náboženství zoškliveno bylo – já říkám, že nebylo, že je to jen výmluva).

     Právě naopak, když “pan katecheta” přísně vychovává, dává tím dítěti onu potřebnou svobodu mít moc nad svým tělem, ovládat ho ke svobodnému rozhodování. Jako dospělý člověk se pak třeba rozhodne – svobodně – proti náboženství. Možná to zdůvodní záminkou, že ho “pan katecheta” kdysi ve škole lískal rákoskou. Ve skutečnosti je to všechno dost jinak. Tím, že ho pan katecheta přísně vychovával a ještě mu sděloval základní náboženské informace, mu připravoval půdu svobodně volit. Mít jednou jasno ve volbě. Vědět, co mohu chtít a mít sílu vůle toto chtění ve svém životě vykonat. Toto vše je ale velmi obtížné dnes někomu vysvětlovat – lidé většinou nepřemýšlí a nechápou.

     Naštěstí je tu naděje: každý má ve svém životě – třeba i pěkně zotročeném a zpackaném – možnost nakonec svobody dosáhnout. Škoda jen takový zpackaný život žít – škoda každé minuty, kterou musí člověk žít v otroctví následkem své špatné výchovy a výuky už ve škole. Kdy ho jednostranně vychovali (spíše nevychovali), dali mu jednostranné informace, a tím vším mu zablokovali snadnou možnost vybrat si cestu v dospělosti dle svého uvážení. Dovolte dětem kouřit – svobodně a demokraticky – a pak jim v osmnácti předložte “svobodnou volbu nekouřit” a varujte je před rakovinou – tak je to s dětmi bez povinného náboženství už odmala! No freedom – žádná svoboda!