Rubriky

Vyhledávání v článcích
Co hledáte ?



Provozuje:
icok


ikonka partnera
ikonka partnera
Dnes má svátek Vojtěch je úterý 23.04.2024



Novinky





Magazín eKamarád vás vítá
Přinášíme vám zpravodajství ze světa dětí a mládeže. Chcete se i vy podělit s ostatními o své zkušenosti či nějak pobavit naše dětské čtenáře? Není nic jednoduššího. Přidejte se do naší kamarádské rodiny a napište nám na email redakce8(Z)ekamarad.cz
(Místo (Z) napište @).

Kriminalita dětí a mládeže

V dalším téma našeho diskusního stolu o výchově se budeme bavit o kriminalitě dětí a mládeže, o věkové hranici trestní odpovědnosti a nejúčinnějším boji s těmito negativními jevy.

     V posledním období stoupá nejenom kriminalita mládeže, ale i dětí. Jak proti tomu bojovat? Je vhodné snižovat hranici trestní odpovědnosti? Kdo je zodpovědný za zvyšující se kriminalitu dětí? Mohou za to samy děti? Je to dáno vývojem nebo je to výchovou? Na to se pokusí hledat odpověď Marťas.

     Myslím, že problém kriminality dětí je důsledkem výchovy a to hlavně v rodině, ale i důsledkem všeobecné výchovy. Škola má poměrně malé pravomoci k výchově a je ve většině případů závislá na podpoře rodičů. Pokud ale tato podpora není, je to problém. Organizovanost dětí v zájmové činnosti je dnes taky malá, takže i tento vliv na některé děti nepůsobí.

     Osobě jsem proti snižování věkové hranice trestní odpovědnosti. Určitě při současné podobě zákonů. Pro děti by musely být zcela jiné tresty, třeba veřejně prospěšné práce a podobně. Určitě ne, je zavírat do vězení. Dávat dětem pokuty nemá smysl, protože by je za ně stejně platili rodiče. Jsem i proti tomu, aby je splácely děti samy v dospělosti, protože trest musí následovat co nejdříve. To je další argument, proč trestání nesvěřit soudům, protože ty jsou příliš pomalé.

     V dnešní době může být dítě odebráno z rodiny, pokud se o něj rodina nestará nebo nestačí na jeho výchovu. Rozhoduje o tom soud, ale dítě zde není v roli obžalovaného, a to ani v případě, kdy je jeho chování natolik špatné, že jeho výchovu rodiče nezvládají.

     Alternativní tresty by tedy patrně pomohly kriminalitu dětí snížit. Určitě by ji ale pomohla snížit zejména pořádná výchova od útlého věku, která je stále mírnější a v některých případech nulová. Následujeme západní vzor, kde je dětem dovoleno vše, kde ale dětská kriminalita výrazně stoupá. jako největší paradox mi připadá, když někde zakazují tělesné tresty (a to i rodičům), ale současně jsou schopni odsoudit do vězení už dvanáctileté či ještě mladší dítě.

    Mlsoun si myslí o snižování věkové hranice trestní odpovědnosti toto: "Pokud bychom měli na mysli trestní odpovědnost v dnešním slova smyslu, tedy tak, jak jsou souzeni mladiství, pak jsem jednoznačně proti. Musíme si uvědomit, že vyspělost mladých lidí v pubertě je různá. Dále, jak již bylo několikrát řečeno, na každého platí něco jiného. Dítě potřebuje co nejširší škálu trestů. Na jednotvárnost si snadno zvykne a přizpůsobí se jí. Z vlastních zkušeností vím, že zakazuje-li se dítěti něco, co mu hodně vadí, je jenom otázka času, než na to kapituluje a posléze to přestane účinkovat.

     S trestní odpovědností dětí to není vůbec jednoduché a je třeba k tomuto problému přistupovat velice citlivě a individuálně. Myslím si, že je chyba, že se vůbec tento problém musí řešit. Na vině jsou samozřejmě dospělí, kteří něco zanedbali. A tím něčím je výchova. Výchova dnešní generace je daleko liberalističtější než generací předchozích a úměrně tomu vzrůstá kriminalita dětí v jednotlivých generacích. Souvislost je myslím zřejmá.

     Sníženou věkovou hranicí trestní odpovědnosti chtějí ti, kdo to navrhují, kompenzovat spoustu jiných věcích, které se dnes ve výchově nesmějí. Zakazuje se učiteli nechat dítě po škole, či mu zabavit nějakou věc, kterou si do školy vezme, ač tam nepatří. Tak to budeme nahrazovat tím, že tuto pravomoc, kterou měl dříve učitel a byla mu odebrána, bude mít soudce. Je to opravdu rozumné? Učitel je schopen rozhodnout velmi rychle na základě znalostí povahy dítěte, s kterým je téměř denně ve styku. Soudce, aby mohl objektivně rozhodnout, bude muset prostudovat několikastránkový spis, vyslechnout spoustu svědků a pak rozhodne. Pominu-li, že to bude dražší, bude to hlavně déle trvat a jak známo, u dětí by měl trest následovat co nejdříve, dokud si pamatují, za co jsou vlastně trestány.

     Samozřejmě u závažnějších přestupků bych souhlasil s tím, aby věc řešil soud, který vše vyšetří a rozhodně nějakým alternativním trestem, který povede k nápravě věci silou dítěte. Nikoliv tedy pokutou, kterou zaplatí rodiče. I když ti by se v určitých případech, kdy evidentně zanedbávají výchovu dítěte, měli na trestu také podílet. Takže například v případech vandalismu, by si dítě mělo, pokud možno celou škodu, odpracovat. Samozřejmě ve svém volném čase. Je jedno, zda to stihne za týden, nebo v případě rozsáhlejší škody třeba za měsíc či v extrémních případech i za rok. I když ani toto není nic nového, protože před dvaceti či více lety toto zvládli rodiče ve spolupráci se školou i bez soudů. Znám z vyprávění mnoho případů, kdy děti, které udělaly nějakou škodu, ji stejně musely dát do pořádku. Třeba společně s rodiči."

     Na Marťase a Mlsouna reaguje pan učitel Suchoradský takto: "Kriminalita mládeže se dostala až do Parlamentu a jedná o ní vláda. To jsem se dnes dočetl v denním tisku. Hledají se metody a prostředky, jak jí čelit, abychom neskončili jako některé země na západ o nás, kde jsou stříleni učitelé a žáci dokonce už v mateřských školách slouží jako rukojmí mladistvých delikventů. Ve shodě s Marťasem si myslím, že řešením není snížení věkové hranice trestního postihu. A to i přestože jsem si několikrát vyzkoušel, co je to mít ve třídě žáka, na kterého žádná výchovná opatření a tresty školy ani rodiny nepůsobí. V takové situaci se možnost použít na řešení jeho závadného chování rejstřík trestů dospělých doslova nabízí. Jak ale takto potrestaný mladý člověk asi skončí? Nejspíš ve vězení, kde se ve společnosti starších spoluvězňů vyškolí v ještě většího grázla.

     Vřele souhlasím s postřehy Mlsouna, který vidí největší chyby ve výchově dospělých. Ale také ve společenství, které dovolí snižovat možnosti razantního výchovného působení na dítě ve škole i v rodině. V demokratickém světě je právem dítěte udat své rodiče, kteří mu dle jeho soudu ubližují. Mnohde se tak již děje a kam to vede známe ze zpráv, které z těchto zemí přicházejí. Svoboda dítěte a jeho práva jsou jedna věc a jeho správná výchova zase věc jiná. Člověk, který žádá společnost o ochranu, by měl být v prvé řadě sám vychovaný a disciplinovaný, aby mohl soudit a hodnotit činy druhých. To dítě, byť fyzicky zralé, není ještě schopné. Musí projít obdobím, kde se učí respektovat autority, nacházet způsoby jak diskutovat s autoritami o svých činech a důsledcích z nich plynoucích. Teprve pak, až tohle všechno zvládne a dozraje ve všestranně myslící lidskou osobnost, má právo vynášet soudy o druhých a vznášet kritiku k jejich jednání.

     Dnes a denně se ve škole jako učitel setkávám s neomalenými, někdy až hrubými komentáři na školu, spolužáky, učitele, celý vzdělávací systém od žáků nejméně ukázněných a disciplinovaných, kteří často neplní ani ty elementární povinnosti žáka vyplývající ze školního řádu. Jejich hlasitá kritika má dvojí smysl: Za prvé má být “divadelním představením” před publikem třídy, kterým tito žáci demonstrují svoje schopnosti úspěšně soupeřit s dospělými autoritami. Druhým, skrytým smyslem je vlastní neschopnost a lenost plnit základní povinnosti žáka, nebo člena rodiny, kterou schovávají za silná slova. Jejich námitky a hlavně návrhy přednášejí jen proto, aby je od těchto pro ně nepříjemných povinností osvobodily. Snesl bych v roli rodiče i učitele námitky od syna nebo žáka, který je vychovaný a disciplinovaný a který věcnými argumenty, bez urážek a bez emocí přednese své náměty, spolu s návrhy, jak kritizovaný stav změnit. Zatím jsem se s takovým jednáním v obou rolích nesešel. Je tomu tak zřejmě proto, že děti ve věku do 15 let nejsou k takové komunikace dost zralé. Proto raději mlčí, nebo za sebe nechávají mluvit ty kurážnější (drzejší), jejichž chování a styl jednání s dospělými autoritami, třeba i dobré nápady předem diskredituje.

     Nějak jsem odešel od tématu. Právě napsané má s kriminalitou dětí a mládeže přesto něco společné. Je podhoubím nežádoucího vývoje, do kterého se po vzoru západních demokracií řítíme. Vrátím se raději do “správných” kolejí. Klíč k řešení kriminality mládeže vidím v řešení zásadních chyb ve výchově dospělých. Za každý přestupek dítěte, kdy dítě ve škole nebo na veřejnosti něco zničí nebo někoho zraní, bych hnal k zodpovědnosti jejich rodiče. Přinejmenším by museli uhradit finanční ztrátu vzniklou jeho jednáním. A v plném rozsahu uhradit náklady na léčení postiženého poraněného spolužáka nebo kamaráda, či jiného člověka, kterému ublížil. To by vedlo rodiče k větší snaze po účinnosti výchovy svých potomků a důslednější kontrole jejich jednání. Ve shodě s Mlsounem vidím jako nemyslitelné, že by výchovnou roli školy a rodiny suplovaly soudy. Podklady k posouzení a potrestání delikventních dětí by stejně získávaly zprávami od učitelů a rodičů a jejich rozhodování by bylo nimi významně ovlivněno. Proto se mi docela líbí kompromisní návrh vlády, o kterém jsem se dnes také dočetl v novinách. Je to zřízení speciálních soudů pro mladistvé, což se mi zdá jedna z možných vhodných forem řešení stávající situace.

     Myslím si, že se málo využívá tlaku institucí, které jsou k  účelu ochrany dětí a rodiny státem a samosprávou vytvořeny. Jsou to sociální komise při okresních, nyní městských a krajských úřadech. Pracovníci, kteří zde působí, mají většinou dobré vzdělání i zkušenosti v jednání s rodiči delikventních dětí. Dostávají postupně více pravomocí k vyvinutí potřebného tlaku na rodiče ve smyslu zlepšení jejich výchovné role. Pokud ji nezvládají, mohou navrhnout soudům řešení, kterým může být až odebrání dítěte z výchovné péče rodičů a jeho přemístění do speciálních výchovných ústavů.

     Uvedu ještě jednu možnost z vlastní učitelské praxe. Pomoci si mohou rodiče mezi sebou navzájem. Vzpomínám na působení výchovné komise vytvořené na škole složenou z několika zkušených rodičů v rámci SRPŠ, která často měla na řešení rodin s výchovnými problémy větší vliv, než různé komise sestavěné z psychologů, sociálních pracovníků a učitelů. Na jednáních, kam si zvali rodiče problémových dětí, prostě jim domluvili a hlavně poradili, jak na to… Je pravda, že tento příklad je poměrně letitý a že dnes je ve společnosti zcela jiná situace. Málokdo si chce dnes něčím pálit prsty a dělat si ve svém bydlišti nepřátele, což je zřejmým rizikem činnosti takové komise. Ale s kriminalitou dětí a mládeže je třeba něco dělat. Líbí se mi návrh Marťase na alternativní tresty. Jde o to, zda by to zase nenarazilo na práva dítěte zákaz výkonu práce nezletilých. Ale to, že delikventním dětem chybí životní program, trvalý zájem, možnost vybít energii ve sportu a fyzické práci, je evidentní. Dnešní děti se nudí a prázdnotu žití se snaží pod vlivem příkladů zvrácených programů v médiích naplnit “hrdinskými” činy, které jdou za hranici zákonnosti. Nabídněme dětem zajímavou náplň života, zkusme je něčím dlouhodobě zaujmout. Místo peněz do věznic a soudů, dejme peníze na výstavbu hřišť, zájmových klubů a center dětí a mládeže. Zabezpečme (zaplaťme!) pro ně ty nejlepší praktiky, trenéry, umělce, vedoucí, aktivisty, kteří děti zaujmou a smysluplně je zaměstnají v jejich volnu. S odcházející nudou mladistvých odejde čas a zájem na páchání trestných činů. Mladý člověk na to prostě nebude mít čas."

     Mlsoun navazuje na pana Suchoradského: "Vzhledem k tomu, že některé naše kluby vznikly ze závadové party, která páchala trestnou činnost, vím, jaký byl přechod jednotlivých vůdců a podvůdců na dnešní velitele klubů. Dost to souvisí s tím, o čem byla řeč. Část těchto dětí dokázala přijmout naši nabídnutou ruku a protože je zaujala činnost, kterou děláme, a stali se z nich schopné velitelé klubů. Ukázalo se, že u nich nebyly problémy v komunikaci, ale spíše v citovém a rodinném zázemí. Tito kluci měli a mají dostatek inteligence na to, aby dovedli úspěšně komunikovat s dospělými, stejně jako se svými vrstevníky. Je ale fakt, že se jedná poněkud o jinou rovinu než školní. Ve škole u některých jejich problémy přetrvávaly déle a jejich řešení nebylo zdaleka tak spontánní.

     Část z těchto kluků je už v našem sdružení dlouho a za ně byl doslova dal ruku do ohně, že už by zpět nesklouzli. U těch ostatních to chce ještě čas a samozřejmě důvěru a umožnění vlastní seberealizace."

     Pan Suchoradský zase reaguje na Mlsouna: "Potěšilo mne, když Mlsoun v reakci na můj příspěvek uvádí své zkušenosti s přesměrováním zájmů závadných part na zájmovou klubovou činnost. Je to krásná myšlenka a já si dosud myslel, že se o nich píše pouze v románech pro chlapce. Také jsme něco takového zkoušeli v podmínkách našeho maloměsta, ale nebyli jsme úspěšní. Nabídnuté činnosti (sport, letecké modelaření, turistika) partičku příliš nezaujaly. Občas se někdo přišel podívat, pokoukal a odešel. Podruhé už nepřišel… Asi jsme na to šli špatně. Taktika Mlsouna, který nejdříve získal vůdce party, za kterým pak přišli do klubu ostatní, se zdá být lepší a musíme ji vyzkoušet. Jen jestli ti správní hoši s námi vůbec budou komunikovat! Ale zkusit to musíme."

     K téma se ještě vyjadřuje i Majki, který říká: "Vina rodičů za kriminalitu jejich dětí je takřka bezesporná. Jak jsem naznačoval v minulém tématu, nelze vyloučit negativní jednání i u dobře vychovaných dětí, díky jejich svobodné vůli rozhodovat se dělat dobré nebo špatné věci, ale k takovým případům dochází velmi velmi zřídka a tyto děti tvoří odhadem velmi nepatrný zlomek mladých “kriminálníků”. Naprosto souhlasím s tím, že není vhodné snižovat hranici trestní odpovědnosti, ale že problém je třeba řešit na jiné úrovni. Jistěže na vině současného stavu se podílí i samy děti, ale v nějakém smyslu se chovají přirozeně – od malička zkouší hranice, a když nejsou pevné nebo nejsou žádné, pak nemají zábrany.

     Případ klubů, o kterých mluvil Mlsoun, je vskutku famózní. Je však nutné říci, že u 13/14-letých dětí je pravděpodobnost změny a snaha nasměrovat člověka výrazně menší než v ranějším věku. Smutné je, že pokud rodiče své dítě nezvládají a v extrémnějších případech to končí jejich převzetím do státní péče, tak v takovém výchovném ústavu se situace, soudě podle mne dostupných informací, příliš nezlepší a jelikož tam bývají děti “podobného ražení”, hrozí spíše, že se naučí ještě nové, větší lumpárny."

     Tímto můžeme tedy téma kriminality dětí uzavřít. O specifice klubů kolem Mlsouna. by se sice dalo ještě hovořit, ale asi by to patřilo do jiného téma. Tam je hlavní dominantou to, že na sebe děti působí samy navzájem, mají velkou vůli vlastního rozhodování a v podstatě si v klubu dělají to, co je baví, na co mají právě chuť. To je právě podstatou malých dětských klubů, které působí v SKSK ČR, ale i jinde.

  • Autor: Fuček Miloslav
  • Datum publikace: 26.03.2003
  • Článek zařazen do: Diskuze
  • Počet komentářů ke článku: 0 přidat komentář
  • Článek si přečetlo 8941 čtenářů

    Sdílet na Facebooku

© Stránka vygenerována za 0.0034 sec. | Aktuálně máme v databázi 8270 článků
práva na články náleži jejich autorům, provozovatel magazínu nenese žádnou zodpovědnost za škody způsobené prohlížením těchto stránek.
Magazín provozuje ICOK (administrátor Miloslav Fuček)
http://icok.icok.cz | http://wwww.mfsoft.cz

Bazény na míru | Bennewitzovo kvarteto | Lady XL Fashion | Optika v Praze | Světové brýle.cz | Inspiro ERP systém | Bezpečnostní poradce | Fass-Hasicí technika | Dukla - Atletika | Dukla Praha