Jak napravit pachatele zneužití?

K zneužívání dětí dochází. Je otázka v jak velké míře a v jakém rozsahu. Stoprocentně mu patrně nikdy nezabráníme. Proto se pojďme zamyslet nad tím, jak působit na pachatele těchto zneužití. Lze je nějak napravit?

     Minule jsme probrali zneužívání dětí, o kterém se v Diskusním stolu mluvilo poměrně hodně. Snažili jsme se ho rozdělit podle závažnosti. Teď jde o to, jakou zvolit prevenci, abychom tato zneužití minimalizovali. I o té se již částečně hovořilo. tedy o té primární. V té sekundární pak je možnost působit na pachatele, kteří již zneužili, aby zneužití neopakovali. Co si o tom myslí Rosťa?

     Tady si dovolím připomenout, že na toto téma se již hovořilo s MUDr. Fifkovou v článku Jací vlastně jsme, v němž MUDr. Fifková v odpovědi na jednu otázku říká:

     "Léčbou pedofilie rozumíme nikoli terapii vedoucí k vyléčení, protože pedofilie není nemoc se začátkem a koncem, ale celoživotní porucha. Terapií rozumíme soubor metod, které se snaží umožnit člověku s touto orientací žít tak, aby byl relativně spokojen a nekomplikoval život sobě ani svému okolí spácháním nějakého trestného činu. Základní formy léčby jsou následující: psychoterapie, hormonální terapie, chirurgické řešení.

     Psychoterapie je léčba slovem - v rámci této formy spolupráce si klient vytváří náhled na svůj problém, přebírá za jeho řešení zodpovědnost, řeší související potíže, pracuje na své duševní pohodě a stabilitě, protože psychicky stabilní člověk zvládá problémy lépe než labilní, získává informace, hledá možnosti sexuální a partnerské adaptace. Na lůžkových odděleních se v rámci terapie též trénuje určité dodržování režimu jako forma nácviku sebeovládání a sebekontroly.

     Hormonální terapii je možné doporučit či volit v případě, že psychoterapie nestačí. Jde o dlouhodobé podávání přípravků, které snižují hladinu pohlavního hormonu. S tím klesá i sexuální potřeba či nutkavá její naléhavost.

     Krajní formou, kterou lékaři doporučují jen u lidí, trpících obzvláště nebezpečným typem odchylky, jakým je třeba pedofilní sadismus, a u kterých je navíc ještě něco, co situaci komplikuje - třeba nízký intelekt či duševní porucha, je kastrace, tedy odstranění žláz, produkujících testosteron. Tento chirurgický zákrok snižuje sexuální puzení trvale.

     Těchto pár vět říká, jak se dívá na léčbu pedofilně orientovaných lidí sexuologie. Kastrace jako krajní metoda zde zmíněna je. O operaci mozku zde není ani zmínka a i já slyším o něčem podobném poprvé. Vzhledem k tomu, že ji MUDr. Fifková nezmiňuje, usuzuji že alespoň u nás se nepoužívá.

     Věková hranice je dána kulturou společnosti. Samozřejmě v různých zemích je různá. Myslím, že u nás je hranice 15 let přiměřená, protože plné sexuální aktivity by mladší děti opravdu neměly dělat. Děti dospívají dříve po sexuální stránce, než po stránce rozumové a hlavně morální. Právě proto je zde jejich ochrana a hranice 15 let je myslím přiměřená.

     To, že by mohla zaručit neškodnost pedofilně orientovaného člověka policie, je absurdní nesmysl. Takovouto skutečnost vám nezaručí ani žádný lékař. Jak jsem již řekl v diskusi, člověk není stroj, ale vyvíjející se bytost. Jeho skutky záleží na mnoha vlivech. Mnohdy ani sám člověk nedokáže říct, jak by v určité situaci reagoval. Je obrovský rozdíl, dát někomu potvrzení že je schopen pracovat s dětmi a zaručit se za někoho. Pokud dá lékař někomu potvrzení, že je schopen pracovat s dětmi, tak je to vyjádření okamžitého stavu. Pokud ale někdo dá za někoho záruku, pak za něj opravdu ručí se všemi důsledky. Pokud tedy dá lékař takovouto záruku člověku, který později zneužije, mohou pak klidně rodiče postiženého podat na takovéhoto lékaře žalobu. Opravdu si myslíte, že to bude nějaký lékař riskovat?

     Vzhledem k tomu, že MUDr. Fifková dává terapii na první místo, pak mi připadá dobrý nápad, aby delikventi za pedofilní delikty si odpykávali trest v oddělené věznici, což by nejen zamezilo jejich šikanování ostatními vězni, ale hlavně umožnilo jejich terapii, na kterou by tak zbylo více času. K tomuto názoru se přiklání i Mlsoun.

     Rosťa to opět velice podrobně shrnuje takto: "Netvrdím, že nesprávně existuje pevná sazba, jen jsem konstatoval, že rozmezí je zcela v pořádku. Ale zneužití se nesmí posuzovat podle jediného paragrafu. Sice existuje rozmezí výše trestu, ale záleží jen na soudu, k jakým okolnostem přihlédne. Člověk s mírným deliktem může jít do vězení na delší dobu než člověk s deliktem závažnějším. Zneužití nejmírnější by se měla posuzovat jako přestupky, střední a závažná zneužití pak jako trestný čin podle dnešního paragrafu, ale více by se dbalo na rozlišení mezi horní a dolní sazbou. Nebo by existovaly paragrafy dva. K operaci mozku se přikračuje jen u zvlášť brutálních sadistů a sadistických vrahů, ale pachatel k ní musí dát souhlas, stejně jako ke kastraci, která je častější. Nařizovat by se asi neměly nikomu, protože se jedná o závažné zákroky. Ale obojí mi připadá jako středověké tresty sekání rukou, řezání uší.

     O zárukách pro nekriminální pedofily jsme již hovořili. Pedofil, který by dobrovolně absolvoval preventivní terapii má asi větší šanci, že jej společnost přijme, stejně jako přijala Mocka, i když dokonce dříve zneužíval. Konstatování policie, že z jejího hlediska je bezúhonný a že nepáchá trestnou činnost, by ovšem předpokládalo onu nepopulární povinnou nediskriminační policejní registraci. A dobrovolně si pro podobné potvrzení na policii nikdo nepřijde, musel by tam říci, že má pedofilní sklony. V tomto směru asi postačí čistý výpis z trestního rejstříku. O terapii jako preventivní pomoci pedofilům jsme se tu bavili, když jsme polemizovali nad preventivními sexuologickými prohlídkami a následné terapii u jiných odborníků. Na povinných, alespoň pro osoby pracující s dětmi, jsme se tu absolutně neshodli, je tedy nesmysl abych to opakoval. A dobrovolně odborníky také každý nenavštíví, hovořil jsem o anonymních poradnách a centrech pomoci odlišně orientovaným lidem, kde by ovšem museli pracovat absolutně nezaujatí specialisté a možná i sami pedofilové, aby k nim měl pedofil důvěru. Otázku rizika zaručení se za pedofila trochu řeší ta centra, kde by odborníků pracovalo více, šlo by tedy o odpovědnost kolektivní. Delikventi jsou po absolvování trestu z právního hlediska bezúhonní a po uplynutí časově omezeného zákazu práce s dětmi, by se jim v ní bránit nemělo. Mlsoun konstatoval, že dnešní realita je opačná. I oni ale mají větší šanci po absolvování terapie, zejména opět dobrovolné, je ovšem otázka, zda stejně velkou jako pedofilové nedelikventní. Myslím, že prohlídka a terapie, které člověk absolvuje sám, jsou rozhodně lepší, než když někdo má podezření, protože se třeba mazlí s dětmi a je na sexuologickou prohlídku poslán. Někdy je pak odsouzen. Takto se o nějaké lékařské vyjádření bude moci opřít předem. Jde ale o to, zda to souhlasné někdo vezme v úvahu. Terapie dobrovolná (zejména preventivní) a nařízená by měly probíhat podle odlišných pravidel. Ta nařízená má více za úkol napravovat než předcházet."

     Diskuse se nám už zase chýlí ke konci. Pouze jsme se s Mlsounem pozastavili nad pojem "kolektivní zodpovědnost". Nebude-li komise, která toto rozhodnutí vydá zaštítěna nějakou autoritou, domnívám se, že její vyjádření nebude mít moc velkou váhu. Pokud se komise zaručí za někoho kdo ublíží a bude na ni podána žaloba, kdo zaplatí poškozenému dítěti odškodné? Stát? Z čeho? Zase z našich daní. A nebo toto centrum bude nesolventní odškodné nezaplatí a půjde do likvidace?

     Co se týká Mocka, nemyslím, že ho přijala společnost, ale přijal ho oddíl a hlavně jeho vedoucí. V tom bych viděl dosti podstatný rozdíl. Pokud se týká zmíněné kastrace, tak MUDr. Fifková zmínila, že se používá pouze v krajním případě u osob se sníženým intelektem. Je potom otázka, zda je pro ně lepší doživotní hospitalizace na psychiatrii a nebo svoboda, ale kastrace.

     K tomu ještě Rosťa dodává: "Potvrzení by se vydávala jen osobám nevykazujícím známky nebezpečnosti či záporných povahových vlastností. Pedofilům mají pomoci začlenit se do nedůvěřivé společnosti a jen minimum z nás by tuto těžce získanou důvěru zneužilo k ukojení svých potřeb. Pokud by okolí o někom vědělo, že je pedofil, jistě by jej hlídalo, takže by to ani nebylo možné. Opravdu by se pak odvážil jen k aktivitám, které dítěti neublíží a necítí potřebu svěřit se někomu s nějakým trápením. Na počátku diskuse jsme se navíc shodli že většina pedofilů nezneužívá. Takže komise by si potvrzením, že dotyčný není nebezpečný, v naprosté většině případů mohla být jista. A Mocka nepřijal jen oddíl, přijali ho i rodiče dětí a ti již součást společnosti tvoří. Pachatelé mírných deliktů si dnes důvěru získají podstatně hůře, zde pomůže jedině osvěta a uznání těchto přečinů za delikty s nízkou společenskou nebezpečností a velmi nízkým trestem. Pachatel deliktu závažnějšího si ji nezíská nikdy.

     Když jsem zmiňoval hranici 12 let v Nizozemí, tak plný sex je tam prý povolen až od 15 jako u nás, 12 let je údajně hranice, od kdy mírné zneužívání není trestné jestliže dítěti neubližuje."

     V článku Mocka není nikde zmínka o tom, že rodiče věděli, že Mocek je pedofil. V úvodu je uvedeno, že to věděli někteří kluci. Nevyplývá z toho tedy, že to věděli jejich rodiče. Z reakcí některých paní v publiku při natáčení Áčka s Pedofilem na tábor, je zřejmé, že dost rodičům by přítomnost takového vedoucího vadila. Těmto ženám zásadně, i kdyby věděly, že nikdy žádné dítě nezneužil. Zcela rezolutně řekly, že kdyby věděly, že na táboře takový vedoucí je, své dítě by tam nikdy neposlaly. Takže o tolerantnosti společnosti bych si zase takové iluze nedělal. Ale určitě to není tak podstatné aby mělo smysl o tom dále diskutovat.