Jsem pedofil - 1. část

Viděli jste někdy autentického pedofila? Dovedete si ho představit? Jeden z nich nám napsal svůj životní příběh i s postupně se měnícími životními postoji. První část tohoto příběhu vám dnes přinášíme.

     Jsem pedofil a přesto se podílím na vedení jednoho dětského oddílu. O mojí sexuální orientaci někteří kluci z oddílu vědí, v minulosti jsem je totiž sexuálně zneužíval. Samozřejmě všechno ví i hlavní vedoucí. Zdá se to neuvěřitelné? Přesto je to tak.

     Když mi bylo asi patnáct roků, adoptovala naše sousedka mladšího chlapce z dětského domova. Tento chlapec často a rád osahával kluky na jejich přirození. Taky jsem to vyzkoušel a zalíbilo se mi to, brzy jsem svého mladšího kamaráda předčil, jak on sám prohlásil, “byl jsem sprostější než on”. Zřejmě se tehdy ve mně probudila moje vrozená sexuální orientace, nicméně že jsem homosexuální pedofil, to jsem si ještě neuvědomoval. Od té doby jsem osahával kamarády víceméně pravidelně, skutečně hodně často. Později jsem se v nacpané tramvaji nechtěně natlačil na cizího chlapce, došlo k mému sexuálnímu vzrušení a dokonce i k výronu semene. A tak jsem kromě osahávání kamarádů využíval i tlačenic v městské hromadné dopravě. Uvědomoval jsem si, že moje chování není v pořádku, chtěl jsem přestat, ale nedokázal jsem to.

     Tak šly celé roky. Většinou si kamarádi nechali všechno líbit, jenom několik z nich se mnou přestalo kamarádit a někteří se ke mně přestali hlásit úplně. Největší problém nastal, když už jsem měl po vojně a dva také už poněkud starší kamarádi při návratu z hospody, posilněni alkoholem, začali dost tvrdě prosazovat svoje názory. Skončil jsem se zlomenou čelistí, v péči chirurgů jsem byl dva měsíce. Ani tento případ, ani pozdější podobné hrozby mě ale nepřiměly ke změně chování.

     Důležitým mezníkem bylo moje seznámení s jedním dětským oddílem, to už mi bylo ...cet roků a kluci v oddíle byli třikrát, čtyřikrát mladší než já. Byli to bezvadní kamarádi, já jsem svoje nesprávné pedofilní chování vůči nim silně omezil, ale úplně jsem nepřestal. Tlačil jsem se na ně zezadu při různých hrách a vzájemných kamarádských rvačkách, v noci jsem jim sahal do rozkroku, sice přes spacák, ale přece. Na rozdíl od svého mládí jsem se snažil dělat všechno toto skrytě a nenápadně, vycházel jsem přitom z myšlenky, že já uspokojím svoje potřeby a přitom nikomu neublížím, protože kluci o tom nebudou ani vědět. Problém byl, že věděli.

     Jeden z nich, můj nejlepší kamarád, jednou odmítl vedle mně spát, a v důsledku toho se o všem dozvěděl hlavní vedoucí. Je tu důležitá otázka, jak se má vlastně vedoucí zachovat, když zjistí takovou přítomnost pedofila a dokonce sexuální zneužití přítomných dětí? Obvykle se doporučuje oznámit všechno policii, ale já si myslím, že to by se mělo udělat jen ve skutečně nezbytných případech. Většinou je to postup velice nešťastný. Zkušenosti ukazují, že následný výslech dětí příslušníky policie zanechá většinou v těchto dětech podstatně větší trauma než předchozí sexuální zážitek, navíc během vyšetřování často proniknou určité informace na veřejnost, rozšíří se nepříjemné řeči, někdy i pomluvy a fámy, a nepříjemnosti z toho má pak nejenom pedofil – pachatel, ale bohužel také zneužití chlapci a dokonce i celý oddíl, rodiče pak odmítají své děti do oddílu pouštět a mnohdy se oddíl i rozpadne, a to i přesto, že hříšný pedofil už do oddílu nemá přístup.

      A co asi prožívá chlapec, když policie zatkne někoho, koho měl rád? Co to na něm zanechá za následky? Navíc tento chlapec často cítí vinu za zatčení svého staršího kamaráda a to jeho trauma ještě zvyšuje. Taky je dobře známo, že po případném uvěznění je provinilý pedofil často podroben hrubému násilí ze strany ostatních vězňů a mnohdy i dozorců, někdy to končí i jeho smrtí. Hlavní nevýhodou trestu odnětí svobody a obvykle soudně nařízené následné “léčby” je však skutečnost, že často se tím chování provinilce nijak nezlepší.

     Vedoucí zmíněného oddílu postupoval jinak, v rozporu s většinou odborných doporučení se neobrátil na policii, ale okamžitě mě z oddílu vyhodil, pryč od kluků, aby mě později přiměl k vyhledání odborné pomoci u sexuologů. Sám mi přitom poskytl všestrannou podporu a pomoc. Sexuolog pomůže pedofilně orientovanému jedinci pochopit sám sebe a naučí ho s takovou orientací žít, nejedná se ale o léčbu v pravém smyslu slova, protože pedofilní orientace je vrozená, není to nemoc se začátkem a koncem, je to celoživotní porucha, která se prostě vyléčit nedá. Takže jsem se obrátil na doktory z nejbližšího sexuologického oddělení, nebyl jsem však s nimi a s jejich metodami spokojený a proto jsem se rozhodl vyhledat jiného, pokud možno co největšího, skutečného odborníka. Rozhodl jsem se využít služeb MUDr. Fifkové, zjistil jsem si, kde provádí svoji praxi, a objednal jsem se k ní.

     V současnosti už je tato terapie ukončena, zmíněnou doktorku už nenavštěvuju, musím však říci, že MUDr. Fifková mi skutečně moc a moc pomohla. Že se jedná o skutečného odborníka, to ostatně mohou posoudit i všichni čtenáři eKamaráda, na stránkách tohoto internetového magazínu se právě tato doktorka problémem pedofilie zabývá. Nicméně přes všechnu úctu k této doktorce musím konstatovat, že mnohem víc mi pomohl vedoucí dětského oddílu, a to hlavně tím, že mi vůbec pomohl. Byl to totiž vůbec první člověk, který se ke mně neotočil zády, který nezůstal netečný, ale který se mi skutečně snažil pomoci. A kluci? Kamarád, který vedle mě nechtěl spát a způsobil tím vyzrazení mého pedofilního zaměření, ten později odešel z oddílu a pokusil se o sebevraždu, nikoliv však kvůli sexuálnímu zneužití, jak si mysleli informovaní dospělí z jeho okolí, ale především kvůli ztrátě přítele, za kterého mne tehdy považoval. Po nějaké době se do oddílu vrátil a byl šťastný, když jsme se později zase setkali. Napsal o tom pěkný článek na internetu, je publikovaný na adrese http://klukomil.webpark.cz/pribeh_chlapce.html

     A jaká je situace dnes? Po určité době jsem se do oddílu vrátil, mnozí chlapci mezitím z oddílu odešli, noví přišli, někteří zůstali. Zůstali až do dneška také dva dříve zneužívaní chlapci, ti, kteří svůj názor pěkně vyjádřili na citované Klukomilově stránce. Jsou to moji nejlepší kamarádi, nebál bych se říci, skoro přátelé. Myslím, že mi plně důvěřují – spí vedle mě, perou se se mnou, blbnou se mnou. Stejně tak i ostatní, noví kluci. Svoje pedofilně orientované myšlenky mám samozřejmě stejné jako dřív, ale na rozdíl od minulosti dokážu svoje chování ovládat. V čem nastala změna? Změna nastala díky pomoci odborníka a především díky tomu, že se konečně našel člověk, který mi skutečně chtěl pomoci a podržel mě. V současné společnosti totiž většina lidí pedofily odsuzuje, kritizuje, ale skoro nikdo se je nesnaží pochopit a pomoci jim. A přitom to je možná právě to, co pedofilové potřebují, alespoň někteří. Je to těžké, když se člověk ke svojí orientaci nemůže ani nahlas přihlásit, třeba by chtěl svoje chování změnit, ale bez podpory okolí to je skutečně těžké.

     Existuje výraz pedofil a výraz boylover. Pedofil je slovo latinské a označuje člověka, který má rád děti, boylover je slovo anglické a označuje člověka, který má rád chlapce. Ve skutečnosti se pod pojmem boylover často chápe člověk, který cítí k chlapcům lásku a nikdy by jim neublížil, zatímco pedofil bývá považován za více negativního, bývá tak označován člověk, který dokáže dítěti i ublížit. Podle jiného způsobu chápání boyloveři hledají k chlapcům dobrovolný vztah, založený na citech, pedofilové hledají hlavně sexuální, ale stále dobrovolný vztah, násilníci si vztah vynucují. Násilníci tvoří malou skupinu lidí a jejich jednání je boylovery i pedofily silně odsuzované, je totiž v úplném rozporu s jejich principy,přesto neinformovaní lidé házejí všechny tři jmenované skupiny do jednoho pytle, nazývají je pedofily a odsuzují je. Není to správné, ale bohužel za neinformované lidi v tomto smyslu můžeme pokládat skoro celou naši společnost.

     Vztah boylovera a chlapce se dá nazvat boylove. Je zatížen množstvím dezinformací, kolujících mezi lidmi, ale v principu není ani zlý, ani špatný. Je to v podstatě oboustranně dobrovolný vztah mezi chlapcem mladším patnácti let a starším chlapcem nebo dospělým mužem, boyloverem. V lásce mezi chlapcem a mužem je tím, kdo vede tento vztah, vždycky chlapec, ten si určuje tempo. Pokud se v tomto vztahu vyskytne sex, je oboustranně dobrovolný a nezanechává u dítěte stres ani trauma. Boyloveři se snaží, aby chlapci byli šťastní a často hodně moc obětují, aby zaručili oboustranně užitečný vztah. Žádný skutečný boylover by nikdy neudělal nic, co by mohlo dítěti ublížit, pro boylovera ublížit dítěti znamená ubližovat sám sobě. Boylover by pro záchranu chlapce nasadil i svůj život.

      Popisovaný vztah tedy není postaven na sexu, je postaven na daleko vyšší úrovni, totiž na lásce. Boylover je rád, že mu chlapec věří a má ho rád, a oplácí mu to svou láskou. V rámci tohoto vztahu může boylover chlapci nabídnout takovou podporu a přátelství, jakou mu mnohdy nejsou schopni dát ani rodiče. Boylove je postaveno na oboustranné lásce a porozumění a v některých případech je proto delší, než láska mezi mužem a ženou. Kamarádství chlapce a boylovera zůstane zachováno i po tom, co chlapec doroste a stane se plnoletým, obvykle toto kamarádství vydrží až do smrti. Toto kamarádství přetrvá i po té, co si chlapec, už plnoletý, najde dívku a ožení se.