Rubriky

Vyhledávání v článcích
Co hledáte ?



Provozuje:
icok


ikonka partnera
ikonka partnera
Dnes má svátek Hanuš je čtvrtek 06.10.2022



Novinky





Magazín eKamarád vás vítá
Přinášíme vám zpravodajství ze světa dětí a mládeže. Chcete se i vy podělit s ostatními o své zkušenosti či nějak pobavit naše dětské čtenáře? Není nic jednoduššího. Přidejte se do naší kamarádské rodiny a napište nám na email redakce8(Z)ekamarad.cz
(Místo (Z) napište @).

Diskuze ke článku: Slovo do pranice aneb omyl č. 10


Poznámka k reakci Lukáše Jeřábka

Ano, omlouvám se, že svoje omyly píšu především pro dospělé, takže mohou být v některých místech nesrozumitelné pro mladší čtenáře. O to víc obdivuji, že jim mnozí mladí rozumí, i když třeba nesouhlasí. Navíc opravdu někdy používám krajního stylu “vypíchnutí” myšlenky, což se může zdát přehnané nebo to může zavádět. Děkuji za snahu pochopit, co jsem opravdu chtěl říci, tedy spíše souhlasit/nesouhlasit s vyjádřenou myšlenkou než jen její formou. Pavel Kábrt

Napsal(a): Pavel kabrt, email: pavelkabrt@seznam.cz dne: 20.08.2001

Přirozenost a srozumitelnost

     Článek i diskuse jsou jistě zajímavé. Článek však některé věci zveličuje a tím může některé lidi odradit a u dětí způsobit nepochopení. Do diskuse se zde pustilo několik kluků z našeho sdružení, kteří rozhodně nějaké zkušenosti ze života už mají, přesto některé věci, myšlené v nadsázce, hned nepochopili. Diskuse samozřejmě vše vyjasnila.

      Chceme-li argumentovat pro používání tělesných trestů, které beze sporu v rozumné a přiměřené míře přínosné bude, je ale třeba to prezentovat pro lidi přijatelným způsobem, který je na první pohled neodradí. Některé věci zde již Marťas a též Zorro uvedli na pravou míru. Přesto bych k tomu ještě pár poznámek také měl.

     Výchova dítěte musí být vyvážená. Každé dítě vnímá přirozenou autoritu, ne každé je ochotno respektovat uměle vytvořenou autoritu. Říká-li se, že některé děti nerespektují autority, je to polopravda. Každé dítě respektuje přirozenou autoritu. Ne každá uměle vytvořená autorita, tím mám na mysli vychovatele, učitele, ale někdy i rodiče, musí být pro dítě přirozenou autoritou. Je-li dítě v partě, což každé dítě většinou nějakou partu má, tak ale jejího přirozeného vůdce jako autoritu vnímá a respektuje. Je-li sám vůdcem party, pak stejně má jinou autoritu, zpravidla v jiném starším dítěti a nebo aspoň nějaký svůj vzor, který je pro něj autoritou.

     Vyvážená výchova je taková, v které jsou odměny i tresty. Ani jednu složku není možno vynechat. Neexistuje ideální dítě, které by se nikdy neprovinilo a nebylo ho třeba nikdy potrestat. Jenom tresty dítě také vychovávat nelze. Trest je ale účinný pouze tehdy, když dítě ví, za co je trestáno, uznává přiměřenost trestu a uznává autoritu toho, kdo ho trestá. Autoritou pro dítě ale může být i kolektiv. Pokud potrestáte dítě a to cítí, že kolektiv, v kterém je, stojí za vámi, je tím účinek trestu umocněn. Pokud je kolektiv na druhé straně, trest ztrácí zcela účinek, z trestaného se může stát někdy před kolektivem i mučedník.

     Pokud dítě cítí, že ten, kdo ho trestá, ho má rád, přijme trest lépe. To ale pocítí tehdy, pokud pro něj ten člověk něco znamená, tedy jak zmínil Zorro, pokud ho třeba něco naučil, pokud ho také někdy pochválí nebo odmění. Říká se, že tělesné tresty probouzejí v dětech agresi. Opět je to polopravda. V případě, že bude mít dítě despotického otce, který bude denně nebo obden používat rákosku, bude dbát na to, aby jeho výprasky hlavně bolely, ale s dítetem si nepohraje, neprojeví mu své city (i když je třeba mít bude), pak takováto výchova bude pro dítě příkladem, takovéto dítě se nenaučí soucitu ani odpuštění, protože to samo nepocítí. Samo pak bude kruté a bezcitné.

     Naše středisko vzniklo před 16 lety, tedy ještě před vznikem SKSK ČR, jako parta. Tu partu založili čtyři kluci - Praotec, Písmák (starší bratr současného Písmáka), Tesák a Míša. Parta se postupně rozrůstala, protože měla poměrně zajímavou činnost. Přidali se tři sourozenci Fabiánovi (Pavel řečený Hadimrška, Michal a Martin) a krátce na to i já se svými dvěma bratry Kubou a Markem. Pak nás rychle přibývalo. Naším vzorem bylo Bratrstvo bílého klíče, proto i náš název Bratrstvo. V naší první kronice je Bratrstvo černého klíče, aby jsme se odlišili. Nakonec ale zůstalo pouze u názvu Bratrstvo.

     Jako malí kluci jsme si dělali program sami a celkem jsme si vystačili bez dospělých. Byli jsme v té době třeťáci (Praotec, Tesák, Hadimrška, Michal Fabián a já), druhák můj brácha Kuba a prvňáci Písmák, Míša, Martin a Marek.Ve stejném věku k nám přibývali další kamarádi - Mlsoun a Stopař jako prvňáci, Míla Zíka - spolužák Kuby, Drak, Mrzout a Pavel Mareš jako třeťáci.

     Patronem téhle party se stal Vašek Fabián - táta Hadimršky, Michala a Martina. Jezdil s nima totiž čas od času na výlety. To nás jako partu taky lákalo, jenže jsme byli malí na to, aby nás rodiče samotné někam dál pustili. Vašek byl s klukama sám, protože byl rozvedený. Kdykoli jsme k Fabiánům přišli na návštěvu, bylo tam kamarádské prostředí. A jednou jsme se tedy zeptali, zda by naši partu vzal na výlet celou a on souhlasil a po tomhle výletu se stal prostě naším patronem.

     Vašek nám do naší činnosti nikdy příliš nezasahoval. Když jsme za ním přišli, že chceme něco naučit, rád nás to naučil - třeba uzlování, šifrování, pracovat s buzolou a podobně. Doporučil nám i dobrou knížku, ale nikdy nám nic nevnucoval. Dokonce se nepletl ani do našich vnitřních sporů, které jsme si jako kluci řešili sami. Dnes, když sám dělám vedoucího střediska, tak je to pro mě dobrým vzrorem a vím, že kluci, jsou-li dobře vedení, si své spory umí vyřešit mezi sebou nejlépe sami.

     Vašek nám hned na začátku vštípil dvě zásady. První byl zákon Slz a kamarádství. Tento zákon říkal, že máme být vzájemně kamarádi a že nikdo nesmí ani při hře kamaráda rozbrečet. Druhým zákonem byl zákon Statečnosti, hrdosti a cti. Ten zase zakazoval simulování a podobné věci při hrách. Nestalo se tak, že by někdo při hře začal simulovat a brečet jenom proto, aby udělal problémy druhému, že ho rozbrečel a porušil tak zákon Bratrstva. Věděl, že by tím před námi ostatními utrpěla jeho čest a považovali by jsme ho za zbabělce. Každý se snažil tělesnou bolest přemáhat, jak jen uměl.

     S těmito zásadami, i když někdo provokoval a nebo se něčím zproneveřil Bratrstvu a dostal od naší party za vyučenou, to nikdy nepřesáhlo únosné meze, nikdy to nesklouzlo k sadismu či šikaně. Vždy měl možnost odejít z party a nebo podstoupit tento trest a sám se dobrovolně rozhodl pro trest. Někdy to možná bylo drsnější, ale byli jsme kluci a dokázali jsme poznat, kde je míra. K tomu ale byly velmi potřebné ony dva zákony, které nás Vašek moudře naučil.

     Další moje důležitá vzpomínka se týká jednoho výletu. Byl to asi teprve třetí výlet v pořadí, kdy jsme se nějak rozdovočeli. Už si nepamatuju přesně, co jsme provedli, ale jinak tolerantní Vašek se tenkrát rozzlobil. Odepnul pásek a jeho synové Hadimrška, Michal i Martin dostali tenkrát každý pětadvacet na zadek. My ostatní zmlkli a přemýšleli. Nám se nestalo nic, přesto, že jsme se na té lumpárně podíleli všichni stejnou měrou. Byl to Praotec, který byl naším vůdcem a přirozenou autoritou, který jako první řekl, že je to nespravedlivé. Nemyslel ale, že by si Hadimrška, Michal a Martin ten výprask nezasloužili, nebyl zas tak velký.

     Tady doplním, že Praotec byl z neúplné rodiny. V té době s nima ještě žil i jejich táta, ale ten "vychovával" Praotce dost podivným způsobem - podle nálady. A tak někdy prošla Praotcovi dost velká lumpárna a někdy dostal za maličkost, ale opravdu hodně. Jeho táta neuměl dát Praotcovi normální přiměřený výprask. Bylo to nejspíš tím, že když se odhodlal Praotcovi nařezat, bal opilý. Problém byl ale v tom, že byl opilý skoro pořád. Proto teď Praotec ocenil, že kluci dostali od Vaška obyčejný přiměřenný výprask, u kterého ani nebrečeli, i když bylo vidět, že je to přiměřeně bolí.

     Z neúplných rodin jsme byli prakticky všichni. Praotcova máma se rozvedla po půl roce, Písmákova byla právě v rozvodu z úplně stejného důvodu. Tesák byl také bez táty, ani ho neznal. Mlsoun měl tátu někde v cizině. Vyjímku jsem trochu tvořil já se svými bratry, protože my žili s mámou a neměli jsme pro změnu zase tátu. Jediný, kdo měl oba rodiče, byl Míša, ale jeho táta byl cholerik, na což asi o dva roky později doplatil tím, že způsobil dopravní nehodu, při které zahynul.

     Tenkrát jsme se moc dlouho neradili a rozhodli jsme se k něčemu, co může být možná pro někoho nepochopitelné. Šli jsme za Vaškem a řekli jsme mu, že když dal na zadek svým dětem, ať dá i nám, protože jinak by to bylo nespravedlivé. Trochu ho to překvapilo a chvíli oponoval. Nakonec ale uznal, že nám nemůže říct, že nám mají nařezat naši tátové, když jsme je většinou neměli a nebo toho nebyli způsobilí. Souhlasil tedy a my si docela dobrovolně klekli na lavičku a vystrčili zadky a každý jsme přes ně dostali také pětadvacet řemenem. Pak jsem byli velice hodní a při návratu jsme vyzvídali, jestli se na nás Vašek nezlobí a vezme nás na další výlet. Nezlobil se a dokonce přistoupil na náš návrh, že nám nahradí i táty a když si bude myslet, že si to zasloužíme, že nám klidně i nařeže, jako svým vlastním synům. Moc často se to nestalo, ale občas na to došlo.

     Jinak i v naší partě panovaly klasické klukovské zákony, takže třeba Mlsoun, který rád provokoval a byl trochu rozmazlený, občas dostal az vyučenou a teď na to rozhodně nevzpomíná ve zlém. Stejně tak, jako dost dospělých obdobně vzpomíná kladně na výprasky, které dostali v dětství.

     Bratrstvo se postupně vyvíjelo a omlazovalo. Z nás, tehdejších dětí, které ho zakládaly, jsou dnes dospělí patroni. Díky tomu jsme se stali i přirozenými autoritami pro děti v našich klubech, protože si ani neuvědomujeme, jak postupně stárneme. Až při pohledu do kalendáře zjistíme, že už nejsme ti malí kluci, ale jaksi se z nás stali dospělí. Na akcích střediska se ale do role dětí dokážeme vžít a s dětmi z našeho střediska si hrát. Proto nás vnímají víc jako přirozené vůdce tohoto kolektivu, než jako dospělé. V mnohém je tu rovnost, oba zákony platí samozřejmě i pro nás.

     Je to vlastně přirozená parta, která má ovlivňovánu morálku. Její přirozená hierarchie členů ale zůstala. Pouze si uvědomují, že dobrý není jenom ten, kdo se umí dobře prát, ale třeba i zakřiknutější a tišší Pepíno, který se sice prát neumí, ale umí vymyslet zajímavé hry, dobře psát - je šéfredaktorem Tuláckého Bratříčka a má další přednosti. Má tedy dost kamarádů, kteří ho, když je třeba, ochrání před případnými agresory. Každý si ale ve své hierarchii musí své postavení něčím vydobýt, nikdo do něj není uměle dosazen a to ani nový patron, který je dospělý. Věk tady rozhodně není jediným a hlavním měřítkem, ale důležité jsou schopnosti, zkušenosti a též zásluhy.

     Dalším důležitým postřehem je to, že Marťas i Zorro, ale našli by se i další kluci, jsou přirozenými vůdčími typy, kteří mají u ostatních přirozenou autoritu. Ale i oni spadají do vzájemné hierarchie, v které se vzájemně respektují. A právě to vzájemně je také důležité, že i zkušenější Zorro dokáže respektovat v určitých věcech mladšího Marťase. Dokáže mu poradit a ocenit jeho úspěchy. Tím svoji autoritu u Marťase rozhodně nesnižuje, ale naopak zvyšuje.

     Velmi důležité je, u takovýchto přirozených vůdců, aby měli doma citové zázemí. Na první pohled tvrdí kluci, jsou pod svou slupkou samozřejmě velmi citliví. Je velký omyl, že tvrdý kluk, který je rváčem, nepotřebuje cit a pomazlení od rodičů. Právě, čím je větší osobností, tím víc ho potřebuje, aby se naučil nebýt krutý, být tolerantní k dětem, které jsou v hierarchii pod ním. Zase to mohu doložit na příkladu.

     Když se někteří kluci frajeřili na Pepína, zasáhl Zorro nebo jiný další kamarád. Zásah byl podle stupně agrese vůči Pepínovi. Nejrazantněji zasáhl Zorro proti klukovi, který Pepína napadl a dal mu facku. Během několika vteřin se agresor ocitl díky Zorrovi na tvrdém chodníku, kam dopadl dost bolestivě. Protože Zorra znal, zůstal raději zbaběle ležet. Věděl, že je pod úroveň Zorra jej mlátit, dokud leží bezmocně na chodníku a tímto, že na něm zůstal, se prakticky vzdal. Kdyby měl víc odvahy a vstal, dostal by hned zpátky tu facku, co dal Pepínovi. Zorro si ho aspoň chvíli vychutnal a potom odešel. Pak až se ten kluk, ovšem s náležitou ostudou od ostatních přihlížejících, postavil a šel zahanbeně pryč. Pepínovi dal pokoj, protože věděl, že kdyby vše někdy zopakoval, tak by mu to podruhé tak hladce neprošlo.

Napsal(a): Lukáš Jeřábek, email: jerabek.lukas@ekamarad.cz dne: 17.08.2001

Taky jsem pro

     Taky jsem pro, že výprask je někdy potřeba. Ale někomu stačí menší, někdo potřebuje větší. Souhlasím s Marťasem, že výprask by neměl nikdy dítě překvapit. Když třeba někdo volá hasičům a dělá si hloupé legrácky, které mohou být dost drahé, musí samozřejmě počítat s tím, že ho az to čeká tvrdý trest. A kdyby mu měli rodiče strhávat z kapesného cenu toho zbytečného výjezdu, asi by byl opravdový chudák. Pokud jste četli můj článek Výprask v přímém přenosu, tak víte, jak to tam dost dobře dopadlo. Oba kluci dostali za tuhle "srandičku" pořádně na zadek a protože maminka zapomněla vypnout mobilní telefon, tak to bylo i v přímém přenosu, i když jen zvukovém. Tedy i, v tomto případě, se zaslouženou ostudou. A v takovémto případě si myslím, že by mělo jít o výprask pořádný, protože je to drahá a hloupá sranda. Samozřejmě za drobné běžné lumpárničky, které jsou spíš z bujnosti, by měli být výprasky podstatně menší, spíš by mělo jít o plácnutí rukou.

     Pokud by někdo navedl malé dítě, aby zavolalo hasiče, pak samozřejmě by toto malé dítě, bylo-li bv hodně malé dostalo jen jednu malou rukou na zadek a ten pořádný výprask by dostal ten, kdo by ho navedl. A myslím, že toto je horší, než kdyby tam zavolal sám.

     Výprask bude asi na místě za ubližování, zejména za šikanu. Za šikanu klidně třeba poloveřejně před třídou. Velikost by měla být podle toho, jak surově šikanuje. Za šikanu ve formě pouhého frajeření, bych byl pro dost mírný výprask, spíš symbolický, ale poloveřejný.

Napsal(a): Pavel Černý - King, email: king@ekamarad.cz dne: 16.08.2001

Je tu něco, v čem si nerozumíme

     Martin i Míla napsali každý zvláštním způsobem velmi pěkné myšlenky k tématu “rákoska” či role výprasku ve výchově. Zmíním-li jen to, co jsem si označil žlutou (dělám to tak už léta, že když něco čtu na papíře nebo na počítači, zaškrtávám si ve své kopii, k čemu se ještě vrátit, co mne zaujalo atd.), takže např.: si myslím, že Marťas by si rozuměl nejen s mým tátou, ale i mámou. Byla bezvadná a to, že se mi tehdy za nespravedlivou facku neomluvila nebylo proto, že se neuměla omluvit, prostě to nepochopila, oč šlo, a já nic moc nevysvětloval, jen jsem se, asi jako někdy Marťas, zatvářil ublíženě. Jsou situace, i horší než je jedna – zdůrazňuji mírná - facka, kdy je lepší “to nerozmazávat”. Prostě nedělat z toho vědu a drama. Myslím, že spíš muži takto často smýšlí a neradi mluví zbytečně moc o nepodstatných věcech.

     Martin mně dává v řadě věcí za pravdu, a myslím, že i Míla, i když to neříká. Příběh Míly je až dojemný – snad má ještě pořád to dobré pokračování. Trochu mě mrzí to kategorické odmítnutí – “od cizích chlápků žádný výprask”. Je to srozumitelné, vlastní jsou vlastní, leč žijeme ve světě, kde těch “originálů” už není vždy tolik a někdy je “kopie” taky dobrá, zvláště když originál už neexistuje. Přeji Mílovi, aby se jako dospělý nikdy nedostal do situace, že bude mít “cizí děti”. Pak by možná teprve pochopil, o čem to je. Až bude mít rád jejich mámu, bude milovat i tyto děti a ony budou zlobit nebo budou rozmazlené…babo raď! A budou říkat, že mají svého tátu – a ten, na rozdíl od Tebe, bude už kdesi fuč. (rozuměj, bude žít v jiné rodině a nebude mít zájem). Nepřeju Ti to, ale je to hodně bolestné, to Ti mohu říci. A kromě toho říkám, že rodič je spíše ten, kdo dítě skutečně miluje, stará se o ně, obětuje se mu, než ten “zploditel” kdesi se toulající.

     Ale pozor, jsou muži a ženy, kteří dítě zplodili, milují, stojí o ně a ne svoji vinou o ně přišli – prostě partner si našel jiného, i když k tomu neměl důvod – jen ten důvod, že on sám je “nemožný”. Myslíš Mílo, že se nikdy ve svém budoucím životě nemůžeš dostat do situace, že budeš mít cizí děti? A co budeš dělat, až budou zlobit?

     Je tu ale závažnější věc, ve které si nerozumíme - a to je skutečnost reality. Já cítím, že realita – tedy současná praxe – je trochu jiná než my si povídáme. Já občas věci vyjadřuji stylem “na doraz” či “ad absurdum”, jen proto, abych ukázal, že je tu nějaký nebezpečný extrém. Přece současný trend moderních společností je “nebít dítě vůbec”, zakázat to nejen ve školách, ale i doma! A proti tomu biju na poplach. Když tedy řeknu, že nebudu psát o přiměřenosti rákosky, tak přece snad každý, kdo čte z mých povídání víc než jen tuto větu, pochopí, že tím nechci říct, že by výprask neměl být přiměřený a že mají rodiče mlátit děti “hlava nehlava”. Ale to, že tendence společnosti je právě opačná.

     Míla uvedl situaci, kde jelita na zadku pomohla – to ovšem je právě ta výjimka, ze které bych si nedovolil vyvodit, že “tak to má být”. Tomu, co udělal Míla, se říká oběť. Zdůrazňuji, že moderním státům nehrozí ve velké míře týrání dětí a bití, až ztratí vědomí a přestanou vidět, ale naopak rozmazlování, zanedbávání, špatná výchova. Jak jsem to jasně psal: není nic jednoduššího pro parlamenty, než zakázat bití…a je to vyřešeno! Je vyřešeno nebezpečí, že se najdou suroví rodiče, kteří dítě zmrzačí. Ale takto to přece řešit nejde! Tím, že zakážu bití vůbec.

     Je fajn, že Martin opakuje hned na začátku, že nejdůležitější je příklad dospělých – ale zase: realita. Dobrých rodin s dobrou výchovou dětí (zřejmě právě jako je tomu asi u Fenclů) je dnes jak šafránu, co s tím? Dovolte mi příklad z úplně jiné oblasti, o které jsem psal v předchozích omylech – darwinismus. Mnohokrát mi lidé řeknou, když mluvím proti evoluční teorii, že přeci “bakterie získaly rezistenci na penicilin” a “lidi mající srpkovou anemii nedostanou tak snadno malarii” atd. --- a tak na té evoluci něco bude. Marně vysvětluji, že na evoluci není vůbec nic pravdivého a je to nesmysl. Prostě určité “nahodilé” jevy nepotvrzují víru, že systém se stále sám od sebe zdokonaluje a vyvíjí miliony let až do obrovsky složitého komplexu. Realita je jiná – pořád musíme vše udržovat, opravovat, vkládat program atd.

     Stejně tak prostě nemůžeme z jednotlivých případů, kdy někdo přehnal výprask či idiotských (často opileckých) rodičů, kteří týrají děti, vyvodit závěr: stop rákosce. Ani Martin, ani Míla neříkají stop rákosce, dokonce je v jejich věku úžasné, že ji uznávají, ale dělají tu jednu velkou chybu, že si neuvědomují, že realita je taková, že je dnes málo rozumných rodičů. Prostě “Fenclů” je hodně málo. Ti nerozumní většinou děti nebijí vůbec a malá část (i když nevýznamná, to by jistě potvrdily organizace, které se snaží chránit děti před brutalitou a zneužíváním) děti týrá nebo bije moc. Já jsem tedy hájil rákosku jako velmi důležitý prostředek výchovy, i když vím, že je to tenký led právě pro to malé procento moudrých rodičů.

     Kluci milí a holky milé, moudří rodiče jsou dnes velmi vzácné zboží, co s tím? Myslíte, že jimi budete jednou Vy? Píšu 33 omylů, neberte to jako vychloubání se, proto, abych ukázal, co s tím. Snad alespoň něco z toho bude pro lidi užitečné a dá jim sílu třeba vybabrat se z  marazmu, kam nás, třeba neradi, naše mámy a tátové dostali. Abychom v tom nepokračovali na svých dětech. Bůh vám v tom pomáhej. V lásce k pravdě i naopak: Pavel Kábrt.

Napsal(a): Pavel Kábrt, email: pavelkabrt@seznam.cz dne: 16.08.2001

Realita

      Většina dětí asi doma bita není, to je možná pravda. Je ale otázka, jak to opravdu je. Z mých kamarádů je to tak na půl, ale případné ankety mohou být zkreslené. Já osobně, pokud bych v anketě neměl zajištěnu stoprocentní anonymitu, tak bych nikdy nepřiznal, že od táty občas dostávám. Navíc o trestání výpraskem se mezi dětmi moc neví. Ty, které doma dostávají přiměřené výprasky, jsou většinou pro. Ty, které dostávají moc, jsou proti. Proti jsou i ti, kteří nedostávají. Jsou proti proto, že nevědí o co jde. Pokud se totiž na veřejnosti mluví o tom, že jsou děti bity, mluví se jenom o těch případech, kdy to dospělí přehánějí a děti týrají. Kolik je ale zpráv o tom, že dítě dostalo přiměřený výprask, který pomohl?

     Podobná situace je třeba o dětských táborech. Většinou se o nich píše nebo mluví v rádiu nebo v televizi, když je tam nějaký průšvih, když tam někdo zneužije dítě nebo dojde k závažnému úrazu. Tyto tábory ale tvoří nepatrný zlomek ze všech táborů, z nichž velká většina je dobrá. O těch se ale nemluví. Podobná neinformovanost je o mnoha dalších věcech. Jenom díky Internetu se teď dozvídám věci, že se až divím. Příkladů bych mohl jmenovat hodně. V eKamarádu se třeba píše o pedofilii. O pedofilech také veřejnost nic neví. Pouze ten, kdo si přečte eKamaráda, tak se dozví, jak to vlastně je a že názor lidí, že každý pedofilně orientovaný člověk je zločinec, je nesprávný. Kolik lidí ví, že spoustu sexuálních zneužití dětí dělají i nepedofilně orientovaní lidé?

     Prostě obecně je kolem nás strašně moc zkreslených informací. Teď už jsem pochopil, že to celé je úmyslně přehnané a je to v nadsázce. Není to ale v tomto případě škodlivé. V tomto podání to bude pro dost dětí, které nevědí, o co jde, nepřijatelné. Budou se prostě bát. Při tom výprasku od rodiče, který má rád, není třeba se bát. Myslím tím bát tak, abych kvůli tomu lhal nebo utíkal z domova nebo si sahal na život. Jistě, před výpraskem má každé dítě respekt, ale to přece není strach v pravém slova smyslu.

     Navíc dospělí nás děti dost často manipulují. O výchově dětí by se mělo mluvit a diskutovat otevřeně, dospělí s dětmi, ale asi i dost polopatičtěji, aby to pochopily i mladší děti. A mělo by se přihlížet i k názoru nás dětí. Věřím, že po rozumné diskusi by třeba děti na v eKamarádu zmíněném dětském sněmu přišly na to, že je lepší povolit v nějaké rozumné míře výprasky na zadek, než snižovat hranici trestní odpovědnosti.

     Bohužel ale děti jsou dospělými dost často manipulovány. Tím pádem může dojít i k tomu, že bude odsouzený rodič za to, že nařezal dítěti a to i proti vůli tohoto dítěte. Prostě dospělí mu řeknou, "není ti ještě 15 let, nerozumíš tomu, tvůj táta tě zmanipuloval". Jakou ale pak má logiku, chtít snižovat hranici trestní odpovědnosti třeba na 12 let? Není to manipulace, když jednou můj věk je dostatečný proto, abych zodpovídal za to, co dělám a mohl být souzen soudem jako dospělý, ale podruhé jsem prý manipulován dospělými?

     Já bych byl pro to otevřít širokou diskusi na toto téma. Kde by každý mohl říct pro a proti. Diskutovaly by tu i děti, některé by byly pro, některé proti. Některé by změnily názor, změnili by ho i někteří dospělí, jak to v diskusích někdy bývá. Je ale třeba co největší srozumitelnost, aby to všichni chápali co nejpřesněji Pokud možno bez cicích slov.

     Mě dost baví fyzika, tak vím, co to je rezistor a i rezistance. Vím asi, co je myšleno pojmem, rezistance bakterií na penicylin. Kdyby se ale řeklo odpor bakterií k penicylinu, asi by to bylo srozumitelnější, protože ti, kdo ještě neměli ve škole fyziku, netuší, co to je rezistance.

     Mě jde hlavně o to, zdůraznit nebít ani málo přes hlavu. Protože i malá rána přes hlavu dítěte může být nebezpečná, protože neštěstí nechodí po horách ale po lidech. V hlavě je moc lehce zranitelných věcí - mozek, oči, uši a možná by se toho našlo i víc.

     Na Xku mám ve Fórech několik diskusních fór, které s výchovou úzce souvisejí. Jedno přímo o výchově a jedno o snižování věkové hranice právní zodpovědnosti. V tom o výchově několik diskutujících dětí je pro potřebnost občasného výprasku. Je tam řeč i o tom, že učitelé nemají dostatek možností k ukáznění žáků.Myslím, že by nebylo problém vzájemnou diskusí určit pravidla pro používání tělesných trestů tak, aby se nedala beztrestně zneužívat.

Napsal(a): Martin Fencl - Marťas, email: martas@ekamarad.cz dne: 16.08.2001

Cizí chlápek

     Myslím že si zase trochu nerozumíme v pojmech. Člověk, který adoptuje dítě, není pro něj přeci cizím člověkem. Ti chlápci, co jsem zmiňoval, ale pro mě cizí byli, protože jsem je maximálně jako sousedy potkával občas v domě. Pokud přišli k nám, tak jenom proto, aby odepli řemen nebo vzali rákosku, na mámino přáni mi nažezali na zadek a potom zase odešli. Nešlo tedy ani o lidi, s kterými by se máma snažila sblížit jako náhražku za tátu, a kteří by se snažili sblížit se mnou, ve snaze mě vychovávat.

     Možná, by to někdo mohl považovat za výchovu. Ale v tom s ním nemohu souhlasit, protože vychovávat pouze výpraskem nejde. K výchově je nutná i pochvala, osobní příklad a komunikace.

     Řekl bych, že pojem necizí člověk, může být i širší. Může to být i učitel, který pro mě také není cizím člověkem a když jsem dostal na vybranou mezi poznámkou nebo pár na zadek, tak jsem se nerozmýšlel a vybral jsme si radši těch pár na zadek. Ten učitel pro mě nebyl cizím člověkem, i když nebyl můj příbuzný. Ale něco pro mě dělal, učil mě a i vychovával. I když za peníze. Mnoho učitelů ale občas udělá pro žáky i něco navíc. Učitel, který jede s třídou na výlet, nemá zaplacený celý den a dává do toho velkou část svého volného času. Mnohdy přidá i víkend, také celý ze svého volného času.

     Teď jsem například na táboře, kde jsem jako instruktor. Ani děti tady na táboře pro mě nejsou cizí a a ni já pro ně. I u nás funguje, že když někdo něco provede, tak mu občas na zadku něčí ruka přistane. Samozřejmě je to spíš symbolicky. Provinilec to bere, protože je to pro něj přijatelnější, než kdybychom mu řekli: "Když zlobíš, tak tě pošleme domů". Prostě se mu tu líbí a tak mu to plácnutí nevadí. A znám i z táborů případy, kdy kluci, kteří udělali velký průšvih a měli být vyloučeni, šli za hlavním vedoucím a škemrali, ať jim radši pořádně nařeže na zadek, klidně i na nástupu před celým táborem, ale neposílá je domů.

     Naopak biologičtí rodiče mohou být pro někoho cizí lidi. Matka, která odloží dítě do dětského domova určitě je pro dítě cizím člověkem. Nemám tedy obavy, že bych někdy vychovával cizí děti. Pokud je budu opravdu vychovávat, tak pro ně cizí nebudu.

     Samozřejmě dítě, které dostane první výprask na zadek někdy ve 14 letech a je to velký výprask a ještě někde na veřejnosti, z toho má šok a je to pro něj patrně i ponížení. Pokud ale rodiče vychovávají děti od mládí s použitím výprasku rukou a ze začáku jen symbolického, pak v některých případech na pořádný výprask časem asi dojde taky, ale u některých zůstane u takových středních výprasků a u některých zůstane jenom u těch symbolických. Je to tím, že každé dítě je jiné.

Napsal(a): Míla Fulek - Zorro, email: zorro@ekamarad.cz dne: 16.08.2001

Souhlasím s Marťasem

     Souhlasím s Marťasem. Mě můj táta dával na zadek výhradně rukou. Rákosku k tomu nepotřeboval a přes to výprask od něj rukou byl citelnější než výprask od mámy rákoskou. Přes hlavu mě táta neuhodil nikdy. Jistě je to dáno jeho postavou. Jako řidič kamionu má velkou sílu a i jeho dlaň byly donedávka větší nebo stejně velká jako můj zadek.

     Táta mě nikdy nechtěl ponížit. Podobně jako Marťas, i já mám sa tátou velmi dobré vztahy. Těžce jsem nesl před pár lety rozvod. Jeho důvod byl hodně hloupý a na vině byla máma. Prostě jí vadilo, že je táta pořád pryč. Peníze si od něj ale brala. Co může čekat od kamioňáka? Že bude jezdit s kamionem kolem domu? To by si asi moc nevydělal.

     Po rozvodu jsem samozřejmě dělal problémy. Z výprasků od mámy jsme si toho moc nedělal. Neutíkal jsem jí, ale zatnul jsem zuby a snesl jsme to. Když si na mě zvala cizí lidi, tak jsme jí řekl, že to ne. Radši jsem si jel nechat dát výprask od vlastního táty než od cizích chlápků. Když se jí to nezdálo a nechtěla mě za tátou pustit, tak jsem pohrozil, že uteču a tak nakonec souhlasila.

     Tátovi se do toho samozřejmě moc nechtělo, když mě viděl po třech měsících. Přinutilo ho k tomu ale to, že máma by na mě zase někoho pozvala a já bych fakt utekl. V podstatě jsem tátu tenkrát zneužil. Dal mi prvně v životě rákoskou, protože jsme tvrdil, že kdyby mi dal rukou, tak by to máma neuznala.Já mu slíbil, že až budu mít dost, tak mu řeknu. Táta rákosku nikdy nepoužíval, tak s ní neměl žádné zkušenosti. V ruce cit měl a věděl kolik rukou dát a kolik ne.

     Chtěl jsem vyvolat problém a tak jsem to tátu nechal schválně přehnat a přemohl jsme se. Domů jsme se vrátil s pořádnými jelity. Máma samozřejmě nevěřila, že mi táta výprask dal, jak jsem čekal. Jindy bych mámě zadek neukázal, ale tentokrát celkem rád. Máma hned začala šílet, že se táta zbláznil a hned tu byl problém. Táta ještě ten den přijel. Trochu jsem měl vůči němu výčitky, ale ovoce to přineslo.

     Táta přespal. Potom jezdil častěj, aby na mě dohlédl. Prostě byl problém a ten museli s mámou řešit společně, protože viděli, že to jinak nejde. Já ten problém tenkrát udělal schválně. Možná to bylo citové vydírání, ale mě bylo v té době 12 let a měl jsem nárok na oba rodiče. Táta jezdil častěji, až u nás byl víc než u sebe doma. V té době už měl i své řidiče, protože si koupil vlastní kamion. Měl víc času. A tak rodiče přišli na to, že se vlastně rozvedli celkem zbytečně a byla znova svatba. Takže ten výprask i s těma jelitama mi za to stál.

     Jinak souhlasím s Marťasem, že vychovávat by se mělo příkladem. I můj táta se nestyděl přiznat omyl a chybu, když ji udělal, omluvit se za křivdu, pokud se jí dopustil. Máma to nedokázala. Proto mám taky táto raději než mámu. Prostě si s ním rozumím víc. Dovede mě lépe chápat. Asi proto, že byl taky kluk a tak spoustu věcí, které prožívám já jako dítě (teď už trochu starší, protože mi je už 16 let), prožíval taky.

Napsal(a): Míla Fulek - Zorro, email: zorro@ekamarad.cz dne: 15.08.2001

Mám výhrady

     V článku je sice dost věcí pravdivých, ale k některým věcem mám dost velké výhrady. Budu to brát postupně, abych na nic nezapomněl.

     Určitě nesouhlasím s tím, že rákoska je nejlepší výchovný prostředek Myslím si, že je dobrý a v některých případech i potřebný, ale určitě ne nejlepší. Nejlepším výchovným prostředkem by podle mě měl být příklad dospělých. Co nechtějí dospělí, aby dělaly děti, by neměli sami taky dělat. Samozřejmě opodstatněné vyjímky by se našly.

     Dál mám výhradu k tomu, že by v případě výprasku musela být ruka náhražkou rákosky. Myslím si, že své místo má ve výchově i výprask daný rukou, přesto že rákoska by k dispozici byla. Někdy to prostě stačí rukou, protože každé dítě je jiné a je nutný k němu individuelní přístup. Mám kamarády, na které jenom zamračený pohled učinkuje stejně, jako na jiné kamarády dost velký výprask.

     Přiměřenost si myslím, že důležitá je. I při té první pomoci, ale samozřejmě v jiné míře, než je uvedeno. Samozřejmě tonoucímu je jedno, že ho taháme za vlasy, protože to zřejmě ani v tu chvíli nevnímá. Bude-li ale zachránce dělat nepřímou srdeční masáž, bude ji sice dělat dost razantně a třeba při ní i zlomí žebra (v daném případě to přiměřené je), ale pokud bude dělat kojenci srdeční masáž stejně jako dospělému, tak to přiměřené není, protože ho při tom rozdrtí. Přiměřenost si myslím musí být u všeho, ale samozřejmě přiměřená, tedy rozumná. Proto se ji také říká přiměřenost.

     Naopak plně souhlasím s tím, že se dítě má bít přes zadek a přes hlavu. Přes hlavu je to nebezpečné. Kdo tomu nevěří, ať si přečte můj článek Míša opět vidí. V tomto případě se facka z lásky, jistě dobře míněná, stala na několik let jak otci tak synovi životní tragédií, která naštěstí nakonec dobře skončila.

     Výprask by asi bolet měl, je otázka kolik. Ale jeho cílem by rozhodně nemělo být, aby ponížil. Rodič, který má rád dítě, ho nikdy nebude chtít ponížit. To jestli bude výprask ponižující záleží myslím ale také na samotném dítěti. Rodiče by tu měli dodržovat určité zásady a nebít třeba dítě před kamarády. Někdy to třeba nejde, ale měli by udělat vše pro to, aby to šlo, byť třeba jenom zalézt do stanu a nebo to udělat jenom jako výstrahu. Dál si myslím, že by děti měly dostávat na zadek oblečené v kalhotech a ne jim je stahovat nebo poroučet, aby si je stahly samy. Je to totiž také neopodstatněné ponížení dítěte, které je zbytečné.

     Předností výprasku by mělo být, jak je dále v článku uvedeno, že nezraňuje psychicky. Ponížení ale psychickým zraněním je. Pokud je výprask přiměřený a hlavně zasloužený, pak si myslím, že dítě psychicky nezraní a nebo minimálně, méně než třeba zákaz.

     Výprask určitě zneužít jde. Samozřejmě zneužít jde všechno. Tak jako je trestáno, když někdo zneužije nůž a někoho s ním zabije, mělo by se trestat i když někdo zneužije výprask. Samozřejmě tady je složitější poznat, kdy to zneužití je. Pokud to nepovažuje za zneužití dítě, tak to určitě zneužití není. Zase tady záleží na přiměřenosti a řekl bych, i že různí lidé by měli mít různá práva. Největší práva vůči dítěti by určitě měli mít rodiče, pak třeba ředitel, učitelé a podobně. Nejmenší pak náhodní kolemjdoucí.

     Tak, jako jste psal o rodině, že je složitým mechanismem, i výchova dítěte je neméně složitou činností. Učitelé a vychovatelé to studují několik let, i vedoucí oddílů a kroužků na to nyní mají kurzy. Rodiče žádné vzdělání v tomto směru nemají, ale mají zase k dítěti vztah, protože je to jejich dítě, které mají rádi. Bohužel jsou však i rodiče, kteří své dítě rádi nemají. Rozhodně si myslím, že by k tomu měla existovat aspoň nějaká literatura a případně i různé diskuse, do kterých by se měly zapojovat i děti.

     Myslím si, že dítě by nemělo mít pocit nespravedlnosti. Dospělí mnohdy nahrazují intenzitou výprasku skutečnost, že dítě neuznalo svůj přestupek. Výprask by rozhodně nikdy neměl být argumentem. Je to trest a ne argument. Bohužel, někteří rodiče ho používají často i jako argument.

     Od táty jsem dostal hodně výprasků, většinu malých (symbolických), pak dost středních a jenom jeden velký. Nikdy ale pro mě nebyl výprask překvapením, protože vždy jsem věděl dopředu, že za to, co jsem udělal, bude následovat. Mojí jedinou šancí tedy v danou chvíli bylo, že se to na mě nikdo nedoví. To samozřejmě někdy vyšlo a lumpárna mě prošla bez trestu a nebo ne a pak následoval trest.

     Dostal jsem samozřejmě i pár nespravedlivých výprasků, kdy jsem v tom byl opravdu nevinně. Tyto případy ale táta vždycky poznal, i když ze začátku pozdě, tedy až po výprasku. Vždycky se ami ale za nespravedlivý výprask omluvil. Nepovažoval to, že by to bylo něco pod jeho důstojnost. Já samozřejmě při nespravedlivém výprasku cítil křivdu a ponížení. Na tátovi jsme ale ocenil to, že dokázal uznat svoji chybu. Sám si všiml, že když jsem se cítil vinný, že jsem neprotestoval a nechal jsem si prostě na zadek dát. Nebránil jsem se sice ani při nespravedlivém výprasku, ale slovně jsem vždycky protestoval. Protože mě má táta opravdu rád a já jeho samozřejmě taky, tak to tátovi bylo divné, že třeba trucuju po malém plácnutí a bez problému přijmu daleko větší výprask. Brzo pochopil proč. Teď, když na mě vidí, že neuznám spravedlnost výprasku, tak mi ho prostě nedá.

     Chápu, že pro tento stav je třeba velká důvěra rodiče a dítěte. Ta se vytváří delší dobu. Já se během posledních let hodně změnil, asi hlavně díky románu Mstitelé. Jeho hlavní hrdina mě byl sympatický právě na začátku svými lumpárnami a moc jsme mu začal fandit. Když se pak měnil a zjistil, že své schopnosti může dokázat i jinak než lumpárnami, nezbylo mi, než se změnit s nim. Opustil jsem partu, kde se z nudy kouřilo a odvaha se dokazovala drobnými krádežemi v samoobsluze a založil jsem si svůj malý dětský klub.

    Z Mstitelů mě zaujala myšlenka, kdy táta hlavního hrdiny Martina mu uvěřil v dost nevěruhodné situaci. Dal jsme to přečíst tátovi a dohodli jsme se, že mu nebudu nikdy lhát a on mi bude vždycky věřit. To ale souvisí s dalšími věcmi. Souvisí to třeba s tím, že se svého táty nikdy nebojím. To je hodně důležité. Vím, že ať udělám cokoliv, vždycky to můžu tátovi říct. Dostanu třeba výprask, ale vždy přiměřený. Prostě takový, který sice není určitě příjemný, ale nebojím se ho. Ostatně proto, že při výprascích od táty nikdy nesimuluju, tak táta ví, jak na tom jsem a opravdu to nikdy nepřežene. Nikdy jsem po výprasku od táty neměl na zadku jelita a nikdy jsem nebrečel. I když při tom velkém jsem k breku daleko neměl. Táta to ale vycítil a zavčas mě nechal.

     Myslím si, že je tedy nesprávné od maminky Pavla Kábrta předně to, že ho pohlavkovala přes hlavu a také to, že nedokázala se mu za nespravedlivý pohlavek omluvit. Myslím si, že kdyby to dokázala, byl by to vynikající příklad, kterým by právě měli dospělí nás děti vychovávat především. Další chybou je myslím pohlavkování samotné. Prostě přes hlavu nikdy!!!

     Souhlasím s tím, že po výprasku musí vše skončit. Je špatné, když rodič po výprasku ještě dítěti řekne a nemám tě rád a nechci tě vidět. Rodič by nikdy dítěti neměl říct, že ho nemá rád. Buď totiž lže a nebo v horším případě, pokud ho opravdu nemá rád, tak k tomu nemám už ani co říct. Snad jenom to, že nejde mít rád dítě a přestat ho za trest mít rád na hodinu nebo dvě. To je myslím nesmysl.

     Taky třeba nesouhlasím s tvrzením dr. Plzáka, které jsem slyšel v rádiu, že by jeden rodič měl být ten přísný a druhý ten ochránce. Já, když jsem dostal od táty na zadek, tak jsem si šel klidně sednout po výprasku do klína k tátovi, abych se přesvědčil o tom, že mě má pořád rád a že už je vše zase vpořádku. A táta mě klidně pohladil a byli jsme zase kamarádi. Takže s tátou pana Kábrta bych si taky rozumněl.

     Souhlasím s tím, že výprask je jednoduchým trestem a v tom je jeho výhoda pro děti. Rozhodně je pro dítě méně bolestivým, než když se z nezkušenosti spálí třeba o sporák, což také bolí, někdy i více, ale hlavně déle. Pak souhlasím s tím, že jiné tresty jsou mnohdy psychickým týráním. Ostatně, kdyby se někteří rodiče zkusili zeptat svého dítěte, zda chce dostat radši domácí vězení nebo výprask, byli by možná v dost případech překvapeni, že by si děti (možná spíš kluci) zvolili radši výprask.

     Je spousta nesmyslných trestů, třeba dát dítěti o prázdninách domácí vězení. Prázdniny má totiž dítě na to, aby si odpočinulo a vyběhalo se venku. Dovedu třeba pochopit domácí vězení dítěti, které se neučilo a přineslo špatnou známku, do doby, než si ji opraví. Samozřejmě ale za předpokladu toho, že to dítě má schopnosti si tu známku opravit. Pro někoho je dobrou známkou trojka a pro někoho špatnou známkou dvojka.

     Souhlasím s tím, že tělesný trest je důstojný. Pak ale nemá být ponižující. Uvedu to na jednom příkladu. Když jsem ještě nechodil do školy a chodil jsem do školky, tak většina vychovatelek, když jsem zlobil, na mě ječela. Já si z toho nic nedělal a spíš jsem se na to ušklíbal. Ostatní děti se ke mě přidaly, protože jsem to, čemu se říká vůdčí typ v dětském kolektivu. V pátek ale nastoupila další vychovatelka (ony se tam měnily po dnech) a ta nekřičela a neječela. Napomenula mě, když to nepomohlo tak podruhé a když ani to nezabralo, tak mě rukou plácla přes zadek. Bylo to celkem překvapení. Pak ještě plácla mého kamaráda, který po mě zlobil nejvíc.

     Já i můj kamarád jsme na to reagovali každý jinak. Mě bylo jasné, že kdybych zlobil dál, že bych asi dostal na zadek víc. A to jsem teda rozhodně nechtěl. Tohle plácnutí bylo přiměřeně velké, protože bylo cítit, ale nějak moc nebolelo. Bylo z něj ale jasné, že po něm můžou následovat další rány na zadek, které mohou být větší. Samozřejmě jsem ale potřeboval, abych nebyl ponížen před ostatními kamarády, kteří koukali, co na to budu dělat. Tak jsem se tvářil, že se nic nestalo, že mě to nebolí. Protože ta rána celkem "sedla", tak jsem byl tak trochu hrdinou, že jsem to snesl statečně. Rozhodně jsem tedy před kamarády ponížený nebyl a tuhle vychovatelku jsem pak měl ze všech nejraději. Dokázala mě totiž i pochválit, když se mi něco povedlo a i pohladit a mohl jsme k ní třeba i na klín.

     Můj kamarád byl simulant a tak začal brečet a simulovat. Samozřejmě to ze sebe "tlačil", protože určitě nedostal větší ránu než já a ta se dala vydržet určitě bez breku. Vykoledoval si tím posměch ostatních kamarádů a tím se ponížil sám.

     Co se týká bezstresové výchova, tak si myslím, že to je výchova, jakou vychovávají doma mě. Patří do ní přiměřeně velký výprask. Přiměřenost je ale důležitá. Důležité je to, že pro dítě musí být domov zázemím. To pro mě je. Tím, že se rodič nikdy nebojím, nemám důvod jim lhát. Vzájemná důvěra, kterou máme, je pro mě víc, než důsledky trestu. Vím, že rodiče respektují i moje zájmy, tak mi nikdy třeba neřeknou, že mi na týden zakážou Internet, protože vědí, že si na něm jenom nehraju, ale mám na něm i své povinnost. Např. svůj vlastní magazín, o který se musím starat, abych neztratil čtenáře, které jsem pracně získal. U nás se vůbec zákazy moc nevedou. Myslím si, že zakazováním se u dítěte omezuje jeho samostatnost.

     Táta nikdy nepoužívá výprask jako argument a vše se snaží mi opravdu vysvětlit. Většinu věcí, které nemám dělat nedělám proto, že vím, proč je nemám dělat a ne proto, že by mi je někdo zakázal.

     Před výpraskem by asi varování být mělo, určitě před velkým. Ale samozřejmě těch varování nesmí být moc, protože pak dítě neví, jestli ten výprask opravdu dostane hned po druhém varování nebo po pátém a nebo až po desátém.

     Myslím si, že třeba důležitá je i jakási nenápadná výhružka tělesným trestem. Tu na mě zase udělal náš třídní, když jsem v prvních dnech zkoušel, co si všechno můžu dovolit. Symbolicky jsme od něj dostávali na zadek rukou i ukazovátkem. Já ale provokoval trochu víc a tak mě přetáhl trochu víc. Ukazovátko mi dopadlo na peněženku v zadní kapse džín, takže to nebolelo. Byla to ale dost silná rána, která mě postrašila, protože jsem moc dobře věděl, že kdyby mě nezachránila peněženka, že by to bolelo hodně. Samozřejmě jsem se hned uklidnil a byl jsem hodný. S třídním jsem teď velký kamarád a tak mi po roce prozradil, že to nebyla "netrefa" ale naopak "trefa". Chtěl mě postrašit, ale nechtěl aby mě to bolelo.

    Na závěr chci říct, že je pravda, že rodiče trestají neradi. Na mém tátovi je vidět, že když mi dává na zadek, že není rád a nedělá to rád. Protože mám tátu rád, tak to vycítím a je pro mě nepříjemný i ten malý symbolický výprask, který vpodstatě nebolí. Od táty zase vím, že je rád, že nesimuluju a snažím se být statečný a tím mu to ještě víc neztěžuju.

     Na toto téma by se toho dalo napsat hodně. Na téma výchovy a trestů mám samostatné disksuní fórum na Xku, dost toho najdete na mé osobní stránkce http://martas.zde.cz ale i v mých další článcích, např. Jací jsou učitelé.

Napsal(a): Martin Fencl - Marťas, email: martas@ekamarad.cz dne: 14.08.2001




1

© Stránka vygenerována za 0.0035 sec. | Aktuálně máme v databázi 8172 článků
práva na články náleži jejich autorům, provozovatel magazínu nenese žádnou zodpovědnost za škody způsobené prohlížením těchto stránek.
Magazín provozuje ICOK (administrátor Miloslav Fuček)
http://icok.icok.cz | http://wwww.mfsoft.cz

Bazény na míru | Bennewitzovo kvarteto | Lady XL Fashion | Optika v Praze | Světové brýle.cz | Inspiro ERP systém | Bezpečnostní poradce | Fass-Hasicí technika | Dukla - Atletika | Dukla Praha