magazín eKamarád

Rubriky

Vyhledávání v článcích

reklama: bb.billboard.cz

Provozuje:

Dnes má svátek Iva je neděle 01.12.2024

Novinky

Magazín eKamarád vás vítá
Přinášíme vám zpravodajství ze světa dětí a mládeže. Chcete se i vy podělit s ostatními o své zkušenosti či nějak pobavit naše dětské čtenáře? Není nic jednoduššího. Přidejte se do naší kamarádské rodiny a napište nám na email redakce8(Z)ekamarad.cz
(Místo (Z) napište @).

Diskuze ke článku: Učitel nebo kamarád

Nejen učitelé mají podobné problémy

     Toto je bezpochyby zajímavé téma. Někdy před 4 roky jsem se ocitl v podobné situaci. Nejprve to bylo jednoduché, že jsem pouze učil. V tu chvíli nebylo co řešit, prostě jsem byl pan učitel, vykalo se a bylo hotovo. Po nějakém měsíci jsem ovšem začal vést kroužek. Jednodušší to bylo v tom, že se jednalo o jiné děti (mladší). Na kroužku jsme si přirozeně všichni tykali. Nepříjemné ale bylo, že potom na chodbách školy mi třeba páťáci tykali a sedmáci s osmáky mi vykali. Přemýšlel jsem, jak se asi ti starší cítí? Protože jsem nepatřil zrovna k nějakým příliš povolným učitelům, tak nikoho z těch starších ani nenapadlo mi tykat. Mne přitom tolik nezáleželo na tom, jestli ředitelka slyšela nebo neslyšela, že mi někdo tyká či vyká.
   Potom se situace zkomplikovala, když jsem jel s dětmi na školu v přírodě (ovšem jako učitel pouze z malé zčásti, ale hlavně jako vychovatel). Šesťáci, které jsem neučil, mi tykali, ale pak tam bylo pár sedmáků, pro které jsem byl do této doby pan učitel, takže zprvu na tom odmítali cokoli měnit. Slyšel jsem ještě následující diskusi:
     Sedmačka: Pane učiteli, můžeme s holkama jít támhle.....
   Šesťák: Proč mu říkáš pane učiteli, říkej mu Michale, ne?
    (Trochu jsem si uměl představit, jak se ta velká holka asi cítila, když z jejího pohledu jí nějaký "usmrkaný kluk", který byl o hlavu menší, radí, jak mi má říkat a ještě ke všemu si se mnou tyká!)
    Sedmačka: No, a to mu mám jako ve škole říkat pane učiteli a tady Michale? To je trochu prdlý ne?
    Ty sedmačky to měly docela těžké, ale tykat se neodvážily. Alespoň občas se osmělit a zeptat se a dovolit si nějaké věci, které by ve škole nemohly, se však odvážily.
    Další rok ale z těch šesťáků byli sedmáci a já je měl učit. Všichni mi byli zvyklí říkat Michale a považovali mne za dospělého kamaráda, a náhle tomu mělo být jinak. Sám jsem nevěděl moc, co s tím. Myslím, že jsem tehdy dal na něčí radu, a domluvil se s nimi, aby mi ve škole říkali "pane učiteli". Ze začátku jim to moc nelezlo přes pusu (mne přes uši také moc ne), ale jelikož jich bylo hodně na malou učebnu a já musel být poměrně přísný v mnoha věcech, aby se udržel pořádek, tak si na to za chvíli velmi rychle zvykli a potom už jim to nedělalo problém. Občas jim to ujelo, ale tím, že jsme se docela dobře znali, tak věděli, že mi to nevadí.
   Je dobré o těchto věcech s dětmi otevřeně mluvit? (Asi je. Já to tehdy téměř nedělal, protože jsem na to nebyl vůbec připravený). Možná, že jsou někdy okamžiky, kdy je lepší o tom nemluvit a počkat, až se to nějak vyvine. Nakonec je to také zajímavé sledovat, jak se s tím děti vyrovnávají. Když je ale vidět, že si s tím nevědí moc rady, tak je jim určitě dobré pomoci. Dospělý si ale musí sám předem ujasnit, co očekává. Jinak je pak nerozhodný a nepomůže pak moc ani dětem, ani sobě.
    Ovšem nepřipadá mi šťastné, když by to mělo fungovat tak, že před ředitelkou a zástupkyní má dítě vykat, jinak tykat. Přijde mi to takové pokrytecké a navíc dříve nebo později se to stejně nějak provalí. Proč se za to stydět či něco skrývat? Dá se přeci s dětmi dohodnout tak, že tykat mi budou na kroužku a jinak ve škole vykat, než Pokud by měly brát ohled na to, kdo je kolem nich, tak se podle mne cítí zbytečně svázané strachem, aby když budu tykat, někdo kolem náhodou neprošel. Sám bych se asi i v roli dospělého necítil při takovém rozhovoru dobře. Pokud mi v nějakých situacích tykají, myslím, že není potřeba se stydět před dospělými.
    Trochu jinak se v takovéto situaci ocitá každý, kdo pracuje s dětmi. Vemte si třeba takové předškoláky, kteří si třeba chtějí jezdit s autem, vyluzovat u toho různé zvuky, hrát si, ... Pokud se jim chce dospělý přiblížit, je ideální, když tuto činnost dělá s nimi. Pak ale bojuje s tím, aby si o něm druhý dospělý neříkal, že je tak trochu "na hlavu". Musím říci, že strach z dospělých byla jedna z prvních věcí, kterou jsem musel odbourat, když jsem začal s dětmi pracovat. Člověk si sice říká, jestli si o něm druzí dospělí nemyslí, že je trošku "prdlej" nebo tak. Ale když tyto věci dělám, tak vím, že je dělám pro děti a ne pro dospělé. Kromě toho se s těmi dospělými (rodiči) znám osobně, a řekl bych, že spíše takovouto věc oceňují, protože to proráží určité bariéry. Pokud se pak dospělý nechová dětsky i při obchodních jednáních, tak to dětské chování s dětmi ve vzájemných vztahu s nimi určitě jenom prospěje.

Napsal(a): Michal Řada, email: michal.rada@seznam.cz dne: 11.03.2001

Tykání nebo vykání

     Je otázka, zda je tykání nebo vykání tolik důležité. Myslím, že doba se snad trochu mění. Nemyslím si, že autorita dospělého je závislá na tykání nebo vykání. Na to se myslím přišlo už před dost lety. Byly doby, kdy děti vykaly i rodičům. To už naštětsí pominulo. Připadá mi pro děti dost těžké a nepřirozené dospělýmu v určitém prostředí tykat a v jiném zase vykat. A co prostředí neutrální? Třeba venku na ulici?
     Dospělí, když chtějí, si tyto problémy mezi sebou umí vyřešit. Mohou totiž nastat i u nich. Třeba jsem se setkal s tím, že moderátor uváděl v rádiu hosta, s kterým si tykal, ale před posluchači si s ním prostě vykal. Jiný pak na rovinku v úvodu sdělil posluchačům, že se se svým hostem dobře zná a tykají si, a že se tedy nebudou před posluchači přetvařovat a budou si tykat i v rádiu. To mi připadá přirozenější.
     Určitě je pravda, že dospělý, který se dostane do podobné situace s dětmi, si nejdřív vše musí promyslet. Ve škole platzí určitý šklolní řad, který je potřeba dodržovat. Záleží samozřejmě na řediteli, jak striktně trvá na dodržování některých věcí. V případě, který jsem popsal v prvním příspěvku, který byl v době, kdy bylo tykání učiteli nemyslitelné, jsem také o věci neměl jasno. V prvé fázi jsem to nechal na těch klucích samotných. Ostatně šlo o stav, který trval necelý týden, protože já byl po výletu nemocný, takže jsem ani na dořešení tohoto problému neměl čas. Školním rokem problém skončil, protože já pokračoval ve studiu a kluci po dalším roce vycházeli. Takže bylo jasné, že se na základní škole v roli učitele a žáka už nemůžeme setkat.
     Dnes s odstupem času na věc zase dívám trochu jinak. Do podobné role jsem se už nedostal, přestože jsem pak ještě dva roky po vysoké zkoušel učit - rok na základní škole a rok na učilišti. Myslím, že přirozenější je mezi lidma, kteří se dobře znají, když si tykají. Je to takové osobnější. V případě dětí je třeba to nechat hlavně na dětech. Na tábory s námi jezdily děti z dětských domovů, které někdy měly k tykání zábrany, protože z dětského domova byly zvyklé všem vykat. Některé si na tykání zvykly některé ne. Některé nás oslovovaly jménem, jak jsme byli na táboře zvyklí, někteří strejdo, jak jsou zvyklí oni v dětském domově.
     Jsou příležitosti, kde je tykání dost automatické, třeba na větších srazech vedoucích, jako jsou CVVZ, kde si automaticky tykají vedoucí, kteří se před tím ani osobně neznají. Samozřejmě, i tam jsou občas vyjímky. Ale to už dá člověku cit, občas mi taky nejde u některých lidí, jim tykat. Je to ale vždy věc přístupu, nikoli třeba věku.

Napsal(a): Míla Fuček, email: fucek@seznam.cz dne: 11.03.2001

Kam jsme to dopracovali...

Tak se zdá, že v naší kultuře je na škole nejpodstatnější právě ta drezúra, osvojení zvyklostí pseudovojenského autoritářského režimu, než vzdělávání, poznávání, výchova. Není divu, že mnozí žáci dnes již nejsou schopni brát tímto systémem přidělenou roli vážně. Není-li a nesmí-li být žák respektován jako osobnost, jedinou jeho obranou je, že sám přestane respektovat autoritu, čí spíše moc. Je lépe uvažovat, jak se anachronickým zvyklostem přizůsobit, anebo naopak jak přizpůsobit školu dnešnímu chápání otevřené vědy, otevřené společnosti a svéprávnosti člověka? Mají lidé sloužit zvyklostem, anebo zvyklosti sloužit lidem? Co může změnit jednotlivý učitel, co jednotlivý žák, co jednotlivá škola (třeba soukromá)? A co se stane, jestliže podíl žáků nezpracovatelných kostnatějícím školským průmyslem přesáhne kritickou mez?

Napsal(a): Štěpán Jůza, email: stepan.juza@seznam.cz dne: 11.03.2001

Také s tím mám zkušenosti

     Také s tím mám zkušenosti, i když z trochu jiného úhlu. Oddíl jsem začínal vést po prvním semestru vysoké školy. Pak nastala situace, kdy jsme měl ze zdravotních důvodů přerušené studium a šel jsem učit. Učil jsem tenkrát půl roku a tak jsem v tuto dobu byl také v dvojroli učitel a vedoucí. Měl jsem to jednodušší tím, že jsem dost dlouho v oddílu neměl žádného ze svých žáků. Tato situace se ale změnila ke konci roku.
      Moji žáci byli v oddílu v jakési zvláštní roli, protože mě vždycky všechny děti v oddíle tykaly (a doposud tykají). Pro tyto žáky byl problém v tom, že mě sice na schůzkách a oddílových akcích mohli tykat, ale co potom ve škole? Šlo jen asi o dvě schůzky a potom jsme měli s oddílem výlet, na kterém se konečně odhodlali mě začít také tykat. Přetrvalo to i ve škole, pouze si museli dávat pozor, aby to neslyšeli ostatní učitelé a hlavně ředitelka. Ta by to určitě nesla nelibě. Bylo to ale před koncem školního roku a tak šlo jenom o týden a potom byly prázdniny a po nich jsem už zase pokračoval ve studiu. Navíc tito dva členové oddílu nebyli mými přímými žáky, jejich třídu jsem neučil.
      Těch půl roku jsme se ale tím problémem myšlenkově zabýval. Pár ze svých žáků bych si totiž klidně dovedl představit jako členy svého oddílu. Nedovedl jsem si ale představit řešení tohoto problému a proto jsme je do svého oddílu nelákal.
     Osobně si nemyslím, že autorita učitele stojí na tykání nebo vykání. Na základní škole to ale asi může být problém. Záleží ale z jakého se to vezme hlediska. Bude-li učiteli tykat ve škole člen jeho oddílu, bude to někomu připadat nepatřičné. O kolik se to ale liší s tím, že syn učitelky při hodině tyká své mámě učitelce? To samozřejmě považujeme za přirozené.
     Ve školství se už delší dobu nevyskytuju, rozloučil jsem se s ním ve školním roce 1989/1990, když jsem po skončení vysoké školy (ČVUT FEL) ještě dva roky učil. Doufám, že dnešní doba je pro podobné situace tolerantnější, snad i na základních školách. Za svých středoškolských studií jsem se s tím setkal a jeden z mých spolužáků, který se s jedním profesorem více sblížil na nějakém kroužku a začal si s ním tykat, mu tykal i ve škole. Nevím tedy zda jenom v užším kolektivu, zda by tykal třeba i v přítomnosti ředitele. U těch mých členů oddílu vím, že ti si tento problém uvědomovali a dávali si pozor, kdo je nablízku, zda to neslyší ředitelka či některý z učitelů, kterým by to mohlo vadit.
     Rozhodně souhlasím s tím, že tato dvojí role může mít pozitivní vliv v tom, že žák pozná učitele i z druhé stránky a samozřejmě učitel pozná i žáka z jiných stránek. Společný zájem je tak může sblížit a vést k lepšímu vzájemnému pochopení.

Napsal(a): Miloslav Fuček, email: fucek@seznam.cz dne: 08.03.2001

Zpět na článek | Přidat příspěvek

Jméno :
Emailová adresa :
Předmět příspěvku :
Doplňte Kočka leze dírou	oknem
Obsah příspěvku :