Rubriky

Vyhledávání v článcích
Co hledáte ?



Provozuje:
icok


ikonka partnera
ikonka partnera
Dnes má svátek Rostislav je pondělí 19.04.2021



Novinky





Magazín eKamarád vás vítá
Přinášíme vám zpravodajství ze světa dětí a mládeže. Chcete se i vy podělit s ostatními o své zkušenosti či nějak pobavit naše dětské čtenáře? Není nic jednoduššího. Přidejte se do naší kamarádské rodiny a napište nám na email redakce8(Z)ekamarad.cz
(Místo (Z) napište @).

Slovo do pranice aneb omyl č. 25

Co se děje po smrti? Končí vše nebo je posmrtný život? Co prožili lidi, kteří prošli klinickou smrtí?

     Mnozí věří, že po smrti nic neexistuje, a proto “jezme, pijme, zítra stejně zemřeme”

     Tak opět jeden z těch mnoha hlubokomyslných hospodských názorů na život, vedle řady dalších. Jako třeba pro povzbuzení kuřáků máme: kuřme, jen kuřme, vždyť “uzené plíce vydrží více” (ano, vydrží, ale mrtvé!). Pro tlusté pak máme povzbuzení, že “až ti tlustí budou hubení, tak ti hubení budou studení.” (i když spíš tloušťka vede ke studenosti – tedy v realitě!). Také je všeobecně rozšířený názor, že opilí mívají “kliku”, to jest štěstí v neštěstí. Pokud nepracujete na chirurgii nebo patologii, klidně tomu věřte. Alkohol ale není doporučován v nebezpečných povoláních jako ochrana před úrazy. K hospodské filosofii patří také známé “carpe diem”– užívej dne (Horatiovy básně, 1. stol. př.n.l.). “Užij si, zítra můžeš být mrtvý.” Je tu jen malý problém: mrtvý můžeš být už teď.

     Život a jeho atributy

     Se životem je to totiž dost hodně jako se středem vesmíru, jak jsem o tom psal v Omylu č.23. Střed není nutně tam, okolo čeho se to viditelně točí a živý není nutně člověk, který se hýbe, v jehož těle probíhá látková výměna, dýchá, okysličuje se mu mozek, a je schopen rozmnožování čili reprodukce. Také auta nebo tašky na střeše se občas hýbají, látková výměna masa proběhne v kyselině (kyselina ho “sežere”) a kamna dýchají (probíhá tam okysličování). A přece nic z toho není živé. Dokonce i na mrtvole ještě nějakou dobu rostou vlasy, vousy a nehty, a také není živá. Rozmnožovat dokáže každá kopírka – ale živá není, to víme. Kdo je tedy živý?

     Je to stejné, jako s tím vesmírem a jeho středem. Je tam, kde ho stavitel (konstruktér) chce mít. U vesmíru může být střed třeba tam, kde jsou živí lidé, kde je teplé, milující lidské srdce. Ne, kde jsou tuny materiálu, nebo kam se sbíhají tíhové síly. Ne tam, kam ho umisťují astronomové nebo hospodští filosofové. A podobně je tomu se životem. Živý je ten, koho konstruktér, tedy autor života (!) prohlásí za živého. A ten se neřídí tím, jestli se dotyčný hýbe, rozmnožuje, dýchá nebo se mu okysličuje mozek. Vůbec nic takového nemá ani tu nejmenší souvislost se životem. Ani reagující oční panenky, tlukoucí srdce nebo mluvení nemá nic společného se životem. Živý je jen ten, o kom řekne stvořitel: tento člověk je živý. A on to může říci o živém i o mrtvém! Tedy o tom, kdo se nám lidem jeví jako živý nebo mrtvý. Proč je v tom takový zmatek? Proč matení pojmů? Jaké matení pojmů?!

     Život je veličina (hodnota), které nerozumíme

     Když spálíme papír, fyzika nám vysvětlí, že jsme nezničili ani jeden atom, ze kterého se papír skládal a ani jeden miligram hmoty. Změnili jsme jen vazby některých molekul a strukturu, kterou vytvářely. Papír zmizel, jeho forma je pryč, ale množství hmoty, ze které byl tvořen, zůstalo – někde. Ve formě popele, kouře a energie. Pokud na papíru byla napsána třeba věta: “Prahou protéká Vltava”, tak tato věta také zmizela. Ale informace jako taková – neřku-li sama skutečnost, však nezmizela.

     Kdybychom zničili všechny televize světa, zůstanou jejich schemata zapojení a konstrukční výkresy. Kdybychom zničili i schemata a výkresy, zůstane dál možnost přijímat vysílaný zvuk i obraz, tedy vytvořit televizi. Tato možnost existovala dávno před tím, než na to přišli lidé. Jinými slovy: existují věci, které se lidskými hmotnými prostředky zničit nedají.

     Informaci, která je nesena na papíru, magnetickém pásku nebo ve tvaru a funkci výrobku, nemůžeme zničit prostě tím, že zničíme médium (nosič) této informace. Že dvě a dvě jsou čtyři nezničíte ani zrušením matematiky. A stejně tak naopak: je mnoho věcí, které teprve čekají na realizaci. Lidé je ještě neobjevili, ale objev již “visí ve vzduchu”. Zítra pak pohlédneme, a je to tady, můžeme si to osahat. Dnes je však tato věc teprve v “duchovní sféře”, v možnosti, potenci. Ještě není, ale ve skutečnosti dávno je – jen čeká na zhmotnění. Někdy se dočká, jindy ne. Takže někdy tu věc uvidíme (lidé či Bůh ji realizují ve hmotném světě), nebo ne. Tak tomu bylo na počátku se světem i lidmi – nevzniklo to žádným výbuchem či evolucí. Trochu to připomíná elektřinu v zásuvce.

     V zásuvce ve zdi, mezi dvěma svorkami, je napětí. Napětí (potenciál) nic nedělá – ani nemůže. Skoro by se zdálo, že neexistuje – dokud nevyvoláme jeho účinky, např. proud. Dá se sice změřit, ale zase jen díky proudu, který vyvolá, nebo jiných účinků. Teprve spojením obou svorek přes odpor vzniká reálná, hmotná činnost, proud. Teprve pak je něco vidět, něco se děje – točí se motor, svítí žárovka, srší jiskry (při zkratu), vychýlí se ručička. Dokud ale napětí “nezhmotníme” vytvořením vodivé cesty, nic viditelného se neděje. Tak je tomu i s duchovními věcmi.

     Tomu lidé běžně věří

     Nedělá moc problémů věřit v nesmlouvavou účinnost řady přírodních zákonitostí. Když z hromady čtyřiceti tisícovek jednu odebereme, nikomu nedělá problém být si jist, že už jich tam bude jen 39 – ať s tou hromadou budeme pak dělat jakákoliv cvičení a kouzla. Dokud tam někdo tu tisícovku nedodá, bude jich tam jen 39, i kdybychom peníze všelijak přesouvali, skládali do hromádek, tu a tam něco ubrali či přidali, nebo s tím třepali a míchali. I když zhasneme, odneseme to jinam, opijeme se nebo usneme – bude tam pořád jen 39! Tak to nedělá snad nikomu žádný problém věřit a rozumět tomu.

     Běda ale, jak jde o duchovní věci. Tam už si řada lidí myslí, že se mnohé zlo i dobro “ztratí”, schová, nikdy nezjistí, zůstane nepotrestáno, neodměněno, neobjeveno. A hlavně: že smrtí je vše vyřešeno. Asi jako bychom vyřešili krádež tisícovky tím, že bychom těch 39 zbylých spálili. Také řešení – ale k ničemu. Ježíš Kristus jednou řekl: neodejdeš odsud, dokud nesplatíš poslední haléř. A tak řada lidí se mylně domnívá, že zákony fyziky oblafnout nelze, ale zákony ducha jde oklamat snadno, a smrtí se ztratí všechna zla, lži, krádeže, nemravnosti, podlosti a bezcharakterní jednání. Asi jakoby si někdo myslel, že na napětí nezáleží, důležitý je proud! Ten je tu však jen jako důsledek neviditelného napětí.

     Rezistence (tj. odpor, odolnost, vzdor) je opak citlivosti

     Když se bakterie stane rezistentní na penicilin, není to důkaz jejího vylepšení a vývoje (evoluce), ale degenerace, znecitlivění. Může jít o ztrátu genů, tedy určitého “softwarového” vybavení, a tím i řady funkcí. Jistě, může to přinést výhodu a třeba i zachránit život. Asi tak, jako má “výhodu” člověk bez rukou. Nemůže si je zlomit ani do nich dostat smrtelnou infekci, a u cirkulárky si nemusí dávat pozor na prsty. Podobně mrtvý člověk se už nenakazí a nehrozí mu žádný úraz, zvláště když už je v hrobě nebo na popel. Je rezistentní – ale je to jen velmi sporná výhoda.

     Mnoho lidí je dnes duchovně rezistentních – ztratili citlivost na řadu krásných věcí, které patří k ušlechtilému životu na vysoké úrovni. Můžeme si lehce všimnout, jak málo lidí se dnes raduje prostě jen ze života. “Jen” proto, že jsou na světě, že žijí. Ztratili citlivost vnímat, jaká obrovská hodnota sám život je. Často jen tupě hledí před sebe a trápí se tím, co ještě nemají, co ještě musí udělat, nemohou se už dočkat, až přijde to či ono. Už jsem potkal řadu lidí, kteří ráno říkali “už aby byl večer” a večer říkali “už aby bylo ráno”. Ztratili citlivost na hodnoty. Na krásu každé vteřiny života – třeba i bolestného. Ale života. Kámen se těžko může radovat a těšit ze života, když žádný nemá.

     Podobně dnes lidé ztratili citlivost na stud. Nestydí se: muži stát hodiny před zrcadlem, vonět se a nosit náušnice, barvit a všelijak si upravovat vlasy a dbát na módu jak primadony. Možná i proto je tolik homosexuality. Je to ztráta citlivosti na roli, kterou jako muž máma tím se vytratí i stud, když dojde k záměně. Mnoho lidí se nestydí obnažovat ať už pro peníze nebo prostě “jen tak”. Ztratili citlivost a soudnost, schopnost vnímat, co je slušné a neslušné, mravné a nemravné, normální a trapné! Slovo ostuda jim zní jako stará latina, která se snad učila ve školách kdysi dávno. Je to jazyk dávných primitivních generací našich pradědečků a prababiček, ne nás, moderních (nestydatých) lidí..

     Mnoho lidí se nestydí udělat pro peníze všechno možné. Nemyslím jen na nájemné vrahy a prostitutky, ale na lidi, kteří jdou někam pracovat a jediné, co je zajímá, je výše platu. Etická náplň práce, tedy zda ta firma pracuje pro věci pěkné, čisté, dobré, mravné – to je nezajímá, hlavně že “to sype”. Nestydí se pracovat ve firmách, které rozšiřují pornografii, staví hnusné billboardy, vyrábí věci, které dříve či později člověka zabijí nebo zmrzačí, nebo jejichž produkty jsou snadno zneužitelné. Hlavně, že “to sype”. “Když to nebudu dělat já, bude to dělat někdo jiný, nějak se živit musím, mám rodinu”. A vůbec, všechno je zneužitelné, že? Je to ztráta citlivosti na to, co vede k životu, co je životu prospěšné, co dělat nesmím, i kdybych měl umřít hlady. A jak to souvisí s tématem? Moc!

     Rezistence na smysl života

     Člověk, který duchovně otupí, ztratí cit pro hodnotu života, stud, cit pro správné a nesprávné, dobré a zlé, samozřejmě také nechápe nic z toho, co souvisí s koncem těla, se smrtí. Má “důvod chtít”, aby po smrti nic nebylo! Je v podstatě moc rád, že smrtí vše končí. Filosoficky klidně uzná “nesmrtelnost” všeho možného, třeba hmoty, energie, informací, genetické reprodukce, myšlenek nebo i blbosti, jak se s humorem říká. Ta je prý také věčná. Ale že by mohl být věčný život, to je nad rozum otupeného člověka. Tam , že “to ještě nikdo nedokázal, že se odtud ještě nikdo nevrátil”. A proto “carpe diem”. Ani jedno z těchto tvrzení ovšem není pravdivé.

     Ve skutečnosti máme mnoho dobrých důvodů věřit, že smrtí život nekončí, a že smrtí nejde jen tak snadno vygumovat věci dobré nebo zlé. Vyjmenujme si alespoň několik takových důvodů. Některé už jsem zmínil.

  1. Každý hmotný předmět (tím spíše lidské tělo) má dvě složky: fyzickou a duchovní. Má nějaký tvar, rozměry, uspořádanost, funkci a nese určitou informaci – někdy dokonce život. To vše jsou nezničitelné atributy, naprosto nezávislé na fyzické existenci svého nosiče (nositele). Nemusíme v ně věřit, nemusíme je vidět, nemusíme vědět, kde jsou poté, co hmota, která je nese, zmizí (tělo zemře a rozpadne se), ale víme jistě, že existují, dokonce se s nimi běžně počítá pomocí matematických výrazů a symbolů. (informace, entropie, geometrické rozměry, uspořádanost, funkčnost aj.).
  2. Nejchytřejší člověk světa, Ježíš Kristus, mluvil o životě po smrti zcela samozřejmě, jakoby mluvil o probuzení ze spánku. Mluvil o duši, kterou nelze zničit tím, že někdo zničí (zabije) tělo. Varoval lidi, aby se na tuto skutečnost připravili. Mluvil o nebi i o pekle jako o samozřejmých skutečnostech osobní budoucnosti každého člověka.
  3. Kristus nejen o životě po smrti mluvil, ale sám ho prožil. O této události z jeho života není žádných historických pochyb – pochybovat proti všem historickým důkazům může jen ten, kdo tomu prostě věřit nechce. Je normálně zdokumentováno, že Kristus byl zavražděn, umřel a po třech dnech vstal z mrtvých. Jeho smrt a pohřbení doložily desítky svědků včetně římských vojáků. Také po svém oživení se ještě asi jeden a půl měsíce ukazoval několika stovkám nejrůznějších lidí. Znovu zdůrazňuji, že tyto věci jsou mnohem lépe zdokumentovány nezávislými svědky, než jiné historické události, kterým se běžně věří! Mnoho lidí to ale ignoruje, jako ostatně i jiné věci.
  4. Většina všech světových náboženských knih a systémů považuje život po smrti za naprostou samozřejmost. Mluví se tam jak o těle, tak o duši, duchu, nebi, pekle, soudu, duchovních bytostech ve vesmíru, Bohu a ďáblovi a andělech, věčnosti a kontinuitě života. Smrt většinou považují různá náboženství jen za přechod “někam jinam” – do nebe či do pekla. Nemysleme si, že všichni ti lidé před námi byli hlupáci a žili v nějakých neskutečných pohádkách. To platí spíše o nás – spíše my žijeme ve virtuální realitě, než v té skutečné.
  5. Velmi mnozí lidé i dnes prošli zkušeností návratu ze stavu “po životě”. Těmito zkušenostmi se zabývala i řada seriózních lékařů. Jsou známé situace, kdy lidé viděli své vlastní tělo na operačním sále a lékaře, jak se je pokouší oživit a “oni sami” jakoby vše pozorovali kdesi od stropu. Mnoho lidí si v klinické smrti prošlo temným tunelem k nějakému světlu, které s nimi rozmlouvalo, nebo přímo k nějaké bytosti, se kterou jim bylo dobře a nechtěli se vrátit zpět.

     O těchto zkušenostech je napsána řada knih a každý se s těmito konkrétními případy může seznámit. Asi nejznámější je kniha Život po životě. Napsal ji MUDr. Raymond A.Moody, který pro tuto svoji první knihu čerpal z asi 1000 případů lidí, kteří se vrátili z “prahu smrti”. To souvisí s tzv. zážitky OOB (out of body) – mimo tělo. Rozsáhlé výzkumy, mimo jiné i významné pokusy profesora Hornella Harta ze Sociologického a antropologického ústavu Dukovy univerzity v Durhamu (USA), potvrdily neuvěřitelnou skutečnost, že deset procent obyvatelstva ve většině civilizovaných zemí mělo nebo pravidelně má zážitky mimo své tělo. (Zázračné skutečnosti, Viktor Farkas).

     Závěr

     Tento Omyl č.25 jsem nepsal proto, abych vás přesvědčil, že existuje “něco víc”, než jen fyzické tělo, a “něco potom”, až ho ztratíme. Chtěl jsem jenom ukázat, že materialistická jistota, že smrtí vše končí, je spíše jistotou slepce, že neexistují barvy. Můžeme říci: díky Bohu, že nevíme a nemáme každodenně žádné jasné důkazy o tom, co je po smrti. Jen tak může každý člověk žít svobodně a svobodně se rozhodovat – dobře nebo zle – ne z nějaké viditelné jistoty (“vyplatí se to”), ale pro dobro samo. A protože vše krásné na světě je jen dar, tak i poznání, že život smrtí nekončí. I tento zážitek nebo poznání (porozumění) může být určitým povzbuzením k ušlechtilé víře a životu – ne jejich příčinou.

     Většinou si lidé myslí, že si život mohou nějak zasloužit – tady na světě nebo u Boha. Ve skutečnosti je život jen přirozené kontinuum správných výběrů ušlechtilé víry. O tom, kdo žije, rozhoduje Bůh, autor života, proto může označit některé “živé” lidi za mrtvé a “mrtvé” lidi za živé. Život si můžeme představit jako řečiště vody s mnoha přítoky i odtoky, jehož pramenem je Kristus – zdroj života. Jeho volby, rozhodování, řešení situací, byly stoprocentní. Kdo je na tento pramen napojen, nemůže nikdy vyschnout (přestat žít).

     Erwin Schrödinger, rakouský fyzik (1887-1961), profesor univerzity v Curychu, Berlíně, Oxfordu, Dublinu a ve Vídni, jeden ze zakladatelů kvantové mechaniky, řekl: “V žádném případě neexistuje ztráta osobního vědomí, nad níž bychom se měli rmoutit. A také nikdy existovat nebude.” (Co je život, Život mezi životy, Dr.Joel L.Whitton).

  • Autor: Kábrt Pavel
  • Datum publikace: 05.10.2001
  • Článek zařazen do: Zkušenosti
  • Počet komentářů ke článku: 0 přidat komentář
  • Článek si přečetlo 2768 čtenářů

    Sdílet na Facebooku

© Stránka vygenerována za 0.0034 sec. | Aktuálně máme v databázi 8126 článků
práva na články náleži jejich autorům, provozovatel magazínu nenese žádnou zodpovědnost za škody způsobené prohlížením těchto stránek.
Magazín provozuje ICOK (administrátor Miloslav Fuček)
http://icok.icok.cz | http://wwww.mfsoft.cz

Bazény na míru | Bennewitzovo kvarteto | Lady XL Fashion | Optika v Praze | Světové brýle.cz | Inspiro ERP systém | Bezpečnostní poradce | Fass-Hasicí technika | Dukla - Atletika | Dukla Praha