Rubriky

Vyhledávání v článcích
Co hledáte ?



Provozuje:
icok


ikonka partnera
ikonka partnera
Dnes má svátek Alexandra je neděle 21.04.2024



Novinky





Magazín eKamarád vás vítá
Přinášíme vám zpravodajství ze světa dětí a mládeže. Chcete se i vy podělit s ostatními o své zkušenosti či nějak pobavit naše dětské čtenáře? Není nic jednoduššího. Přidejte se do naší kamarádské rodiny a napište nám na email redakce8(Z)ekamarad.cz
(Místo (Z) napište @).

Slovo do pranice aneb omyl č. 24 - 1. část

Dnes se budeme bavit o stáří vesmíru, Země a vůbec stáří obecně.

     Mnozí věří, že moderní datovací metody prokazují obrovské stáří vesmíru, Země i života na ní.

     Přání je otcem myšlenky. To platí jak v určování stáří vesmíru a Země, tak i zkamenělin. Teprve poté, co se ve vědě ujala darwinistická evoluční fantazie, vyvstala u jejích obhájců zoufalá potřeba, aby svět byl hodně, hodně starý - aby všechno mělo dost času na “sebevývoj”. Evoluční procesy totiž potřebují strašně moc času – vždyť je pohání jen náhoda, a o té se říká, že je vůl, jinak řečeno, “umí jen něco pořádně zkazit, ne vytvořit”. Inteligence umí tvořit a zkracuje čas. Když zadáme složitý úkol někomu, kdo nemá moc zkušeností a schopností, bude mu trvat hodně dlouho, než to vyřeší – pokud vůbec. Když tentýž úkol zadáme schopnému člověku, vyřeší to brzo a když to bude dělat tým vědců, může to být hotové ve velmi krátkém čase. A nejvyšší inteligence?

     Bůh mohl stvořit svět v šesti dnech i dříve, ale náhoda, která to neumí, a do které evolucionisté vložili všechnu svoji víru a naději, potřebuje miliony let (ve skutečnosti to nedokáže nikdy, ale oni věří, že za miliony let to dokázala! – viz Omyl č.2,3,13). A tak se zoufale hledaly na přelomu 19. a 20. století takové procesy, které by časově nahrávaly evoluci a ukazovaly na vysoký věk Země i vesmíru. Evoluce potřebuje miliony let. Všechny ostatní procesy, které naopak ukazovaly na velmi nízké stáří (jen tisíce let), začaly být ignorovány, vysmívány a zpochybňovány. Vysvětleme si to na příkladu.

     Starý dům – opravdu starý?

     Představme si dům, který chce někdo prodat. Výše kupní ceny je mimo jiné závislá i na stáří tohoto domu. Protože se nenašly žádné doklady, kdy byl dům postaven, prodejce i kupec si vezmou na pomoc odborníky, aby vědeckými metodami stanovili stáří tohoto domu. Kupec by rád, aby se ukázalo, že dům je velmi starý, a tedy jeho hodnota nízká, prodávající by chtěl, aby tomu bylo naopak.

     Jak je možné takové stáří určit? Od doby, kdy byl dům postaven, v něm probíhala celá řada procesů, a pokud umíme popsat jejich průběh, mohli bychom z této funkce poznat stáří domu. Chemik by se mohl soustředit na chemické změny ve zdivu (tvrdnutí omítky, krystalizaci či stupeň oxidace kovů), fyzik by mohl změřit odchylky v průhybu trámů a nosníků, geolog by zjišťoval stupeň eroze vnějšího pláště budovy či míru sedání základů. Možná v místech, kde se neuklízí, a kde není žádný pohyb vzduchu, by se dalo zjistit, jaká vrstva prachu se tam od postavení domu nanesla a tak stanovit dobu “nulového prachu”. Také radioizotopové metody by se mohly uplatnit, a možná by se někde ve sklepě našel stalaktit či stalagmit (krápník), který se tam nepozorovaně tvořil. I odborník na architekturu a různé slohy by přišel ke slovu. Asi by se tedy našlo mnoho způsobů, jak určit stáří této stavby.

     V čem je problém – kapající vodovodní hydrant

     Problém je v tom, že každá z těchto metod vykáže zcela jiné stáří. Můžete si být stoprocentně jisti, že stáří onoho domu, zjištěné nejrůznějšími metodami, se bude pohybovat téměř od nuly do nekonečna! Takže si kupující i prodávající mohou vybrat dle libosti, odborníci se mohou hádat. Bude-li někdo tvrdit, že dům byl dokončen včera, najde výsledky, které to potvrzují, stejně jako ten, kdo bude tvrdit, že dům byl dokončen před tisíciletími. Podobně je to s procesy, kterými chceme stanovit stáří hornin a sedimentárních vrstev, Země, Měsíce, Sluneční soustavy, hvězd, galaxií a vesmíru. Všechny mají svoje “pokud, jestli, snad, za předpokladu, že, atd.” a ukazují na naprosto rozdílná stáří. Lidé, kteří věří na stvoření podle biblické chronologie (v šesti 24 hodinových dnech před 6000 lety) najdou mnohá potvrzení své víry v různých metodách určování stáří. Stejně tak jako lidé věřící na miliony a miliardy let trvající evoluci.

     Obtížnost správně vyhodnotit procesy stárnutí můžeme znázornit na příkladu velké nádrže, do které kape voda z hydrantu. Před jakou dobou začala voda do nádrže kapat? Odpověď je snadná: změří se (nebo spočítá) obsah vody v nádrži a se stopkami v ruce se změří frekvence kapání (kolik vody nakape třeba za minutu). Podíl těchto dvou čísel je pak doba, před kterou začalo kapání. Ovšem: pokud, jestli, snad, za předpokladu, že...!

     Pokud někdo hned na počátku nenapustil část nádrže rychleji a neodešel. Jestli nedošlo k nějakému poklesu hladiny vody, třeba netěsností špuntu v nádrži, vyšším odparem, prosakem nebo odčerpáním. Snad můžeme věřit, že frekvence kapání se během celé doby nezměnila (to se občas stává, závisí to např. na tlaku v potrubí). A za předpokladu, že během celé doby, co jsme v oné místnosti nebyli, nikdo nechodil, a občas nepřipustil další vodu, či neodpustil. A ještě další a další předpoklady bychom museli stanovit – a věřit. Podobné nejistoty panují při datování pozemských nebo vesmírných objektů.

     Nikdo ze současných lidí nebyl na samém počátku vzniku vesmíru a Země

     Nikdo z lidí nebyl při tom, když evoluce či Bůh tvořili vesmír a život na Zemi. Proto nikdo neví, jaké byly 1. počáteční podmínky (složení hornin, kolik v nich bylo na počátku uranu a olova, draslíku a argonu, kolik oxidu uhličitého bylo v atmosféře, kolik helia, soli či sodíku v moři, kolik usazenin atd.). 2. Nikdo neví, k jakým procesům během celé historie vesmíru a Země došlo. Voda snadno vylouhuje některé radioaktivní látky ze skal (Uran). Stejně tak množství látek ovlivňuje teplo nebo záření z kosmu. Množství počátečního stavu radioaktivního oxidu uhličitého je nejisté, protože pokud bylo záření na počátku vyšší, bylo ho více a naopak. Závisí to též na síle mangetického pole Země. Zdá se, že 14CO2 ještě ani dnes není v rovnováze (vzniká jej víc než se rozpadá).

     3. Velmi také záleží, zda poločas rozpadu nestabilních prvků je stabilní. Věří se, že je, ale jisté to není, dá se urychlit, jako třeba u atomové bomby. U jiných procesů je to ještě nejistější, např. jakou rychlostí se tvoří sedimentární vrstvy nebo krápníky. 4. Za předpokladu, že došlo k celosvětové potopě, což se dnes jeví jako zcela reálné, mnoho procesů se tak mohlo silně urychlit. Řada událostí během geologické doby Země, ale i v historii vesmíru, mohla změnit množství měřených prvků a sloučenin ve skalách. Velkou roli hraje i konstantnost rychlosti světla – je dost důvodů věřit, že rychlost světla je dnes nižší, než před tisíciletími. To by změnilo celou řadu dalších hodnot (např. i radioaktivní rozpad prvků). Tím by se mohlo stáří řady objektů jevit o mnoho řádů vyšší, než skutečně je. Vzpomeňme jen, jak se již mnohokrát změnila hodnota Hubbleovy konstanty, která je dodnes nejistá (Vesmír 7/99).

     Arizonský meteoritický kráter

     Jeden z nejstudovanějších kráterů na světě, (nazývaný Barringerův kráter) leží na jihu USA, v Arizoně. Je široký 1 200 m a hluboký 175 m (pískovec, vápenec). Původ kráteru je zcela nejasný, stáří také. Je odhadováno v rozmezí 800 až 200 000 let! 1. Dendrochronologické odhady (pomocí počtu letokruhů cedrů rostoucích na úbočí kráteru) ukazují na 800 let. 2. Stáří odhadované pomocí měření eroze bylo stanoveno na 22 500 let. 3. Z hlediska geologických rozborů vychází stáří tohoto kráteru na 200 000 let. 4. Pomocí radioaktivního datování (C14 – ulity plžů) vychází věk na 16 000 až 26 000 let, z drobných meteoritů na 2 700 let. 5. Metodou termoluminiscence (změny v krystelech vlivem tepla) by stáří vycházelo na 49 900 let s možnou odchylkou 2 900 let. 6. Není bez zajímavosti, že nedaleko žijící indiánský kmen Hopi tvrdí, že kráter vznikl za velkého rachotu před 10 000 let.

     Tento příklad je jen malým dokladem, jak obtížné je stanovit stáří nějakého objektu z minulosti. Velmi mnoho lidí datovací metody přeceňuje a slepě jim důvěřuje. Mají dojem, že vědci dají kus horniny do testovacího přístroje, vychýlí se ručička, ukáže stáří – a je to. Není to - tak snadné to opravdu není.

     Velmi často záleží na názoru toho kterého odborníka a především na jeho víře – světonázoru. Vzpomeňme například nález lebky KNM-ER 1470 (Keňské národní muzeum). Richard Leaky našel tuto moderně vypadající lebku ve vrstvě, kde by “neměla pro evoluční víru být”, protože první datování metodou K-Ar (draslík-argon) vykázalo neuvěřitelných 220 milionů let. Proto nerozhodla laboratoř, ale evoluční víra! Lebka byla předatována a stáří odhadnuto (viz Jan Beneš: Člověk, str. 64) na asi 3 miliony let. Ale i toto stáří se příčilo evoluční víře. A tak byla “datována” znovu (“to by bylo, aby se realita nepoddala”). Výsledek 1,89 milionu let už byl přijat. Tak vypadá ono “přesné” datování. (CRSQ 6/85/str.27, CRSQ 3/86/str.185). Člověku naskakuje husí kůže.

     Je velmi zajímavé, že sám Leaky (evolucionista) chtěl pod váhou těchto faktů nejprve změnit svoji víru na evoluci člověka. Nakonec, pod tlakem evoluční komunity, zachoval víru – a změnil fakta.

     Trochu historie - Velký třesk a absolutní datování (Hermann Schneider, str. 33n)

     V roce 1896 objevil M.H.Becquerel radioaktivní rozpad a r.1905 navrhl poprvé E.Rutherford použít jej ke geologickému datování. Skutečná datování mohla být prováděna až po zkonstruování přesných hmotových spektrografů A.O.Nierem r.1937. Do té doby existovaly jen metody relativní, kdy se stáří Země stanovovalo z obsahu soli v mořích a přísunu soli v současnosti, z odnosu pevniny řekami, z rychlosti sedimentace a tloušťky sedimentů, z tření u dna moří a vzdálenosti Měsíce, z ochlazování zemského povrchu za předpokladu žhavého a tekutého počátečního stavu, atd.

     Lord Kelvin (W.Thomson) vypočítal r.1862 stáří zemské kůry z jejího ochlazování na 100 milionů let s obrovskou tolerancí 20 – 400 milionů let. V důsledky Kelvinovy autority bylo toto stáří akceptováno a potvrzováno nezávislými metodami, ačkoli vědci ovlivnění Darwinovou evoluční teorií dávali přednost horní hranici, a ještě ji překračovali. 1879 M.Reade vypočítal trvání fanerozoika (prvohory až dnešek) na 600 milionů let a r. 1897 J.G.Goodchild stanovil 704 milionů let. Kelvin pak zredukoval svoje první stanovené stáří zemské kůry r.1876 na 90 milionů let, pak na 50 milionů let a r.1897 na 40 a dokonce 20 milionů let. Geologové, nadšení evoluční teorií, se však s tím neztotožnili. Pro svoji víru potřebovali nutně dlouhé věky, trvající mnoho set milionů let.

     Další evolučně datovací kouzla

     Samuel Haughton přišel r.1878 s teorií, že délka trvání geologické formace je přímo úměrná maximální síle sedimentu v ní (síle usazenin). V roce 1913 součet tlouštěk sedimentů fanerozoika činil 85 km, v r. 1937 už to bylo 130 km. Tato teorie ignoruje fakt, že maximální tloušťky sedimentu jsou mnohem spíše určovány sedáním podloží než rychlostmi sedimentace, jež jsou mimochodem libovolně neurčité – mezi 1 m za sekundu až 1 mm za tisíc let. Haughtonovské maximální síly sedimentu byly a jsou základem geologické časové stupnice. Takže dříve, než vědci začali podnikat radiometrické výzkumy, “věděli”, co musí hledat – totiž stovky miliónů let pro prvohory a desítky milionů let pro třetihory. Tím si předem určili, co bude “správný” a co “chybný” výsledek.

     Z toho důvodu např. zkameněliny nejsou často chápány jako vhodný datovací materiál – dávají totiž pro evoluční víru příliš nízké stáří! Proto R.J.Strutt (Lord Raighley) napsal již v r. 1909: “Přesvědčil jsem se..., že fosfatické materiály (fosilie, zkameněliny) zřídka, pokud vůbec, zachytí víc než malý zlomek helia, jež v nich v průběhu jejich existence bylo vyrobeno.” (Hromadění helia v geologické době) Takže se zkameněliny datovaly podle vrstev, ve kterých byly nalezeny. Používaly se k tomu olověné rudy, radioaktivní rudy a zirkon, který se tvoří již při vysokých teplotách v magmatu. Jenže koncentrace helia a různých izotopů olova může do značné míry záviset na tlaku, parciálním tlaku He, době ochlazování a pod. – jež mohou být spíše funkcí hloubky místa vzniku, než stáří vzniku.

     Arthur Holmes

     To není detektiv Sherlock Holmes, i když také pátral – ale po stáří geologických vrstev. Označujeme ho za otce geologické časové stupnice. Kupodivu již r. 1913 stanovil “absolutní časovou stupnici” geologické historie Země – tedy dřív, než mohly být uplatněny izotopové metody. Pro svoje odhady se snažil získat přívržence lákavými sliby: “Ještě je zpráva hubená, ale přece plná příslibů.” (Stáří Země) Holmesem stanovená spodní hranice kambria zůstala dodnes: 600 milionů let. Svoje evoluční nazírání světa, které ovlivnilo jeho víru v geologické věky Země, vyjadřuje slovy: “Je jedním z triumfů geologie, že prokázala mimo veškerou pochybnost, že byl k dispozici dostatečný čas na všechny ty pomalé proměny života a scény, o nichž svědčí Země.” Tento bludný kruh je jedním z mnoha Holmesových přiznání k evolučnímu učení: “Pouhých dvacet miliónů let bylo sotva použitelnější než těch pár tisíc let arcibiskupa Usshera.” (ten stanovil věk Země podle Bible na 4004 let).

     Na poslední Holmesem sestavené časové stupnici z roku 1960 nacházíme opět 370 milionů let pro střední devon a 600 milionů let pro spodní hranici kambria (prvohory), a jako předtím se k interpolaci přibírají maximální síly sedimentu. Podle předpovědi H. Faula je nepravděpodobné, že se tato stupnice v budoucnosti podstatně změní. Faul k tomu poznamenává: “Je to zábavné zjištění, že Holmesovy staré odhady, jež spočívaly na datech, jež dnes vůbec jako taková neuznáváme, se lišily od dnes akceptovaných hodnot zřídka o víc než o 20%.” (Dějiny geologického času)

     Kdybychom se vzdali interpolace pomocí maximálních tlouštěk sedimentu, nastal by chaos. Nebylo by pak už jisté, že např. karbon je mladší než devon či silur. Pořádek může být zachován jen tak, že stratigrafii (pořadí vrstev) přiznáme absolutní prioritu před radiometrií.

     Nehodící se škrtněte

     Robert V. Gentry studoval radiační dvůrky v různých druzích uhlí z devonu a jury (prvohory). Z charakteru dvůrků polonia Gentry usoudil, že uran a jeho dceřinné produkty (210Pb, 210Po) pronikly do dřeva jen jednou, a sice před zuhelnatěním, a že k zuhelnatění došlo během krátké doby (méně než 50 let). Gentry uvádí horní mez pro stáří U-Pb (uran-olovo) 280 000 let, jurské uhlí (druhohory) by pak bylo 270 krát mladší než udává geologická časová stupnice.

     Devonské uhlí (prvohory) shledává nejméně 1000 krát mladší než by mělo být podle geologické stupnice. V některých fosiliích a ložiscích uhlí, rašeliny, ropy a zemního plynu, kde se stáří uvádí 100 000 až mnoho milionů let, byl prokázán uhlík 14C, a to by zredukovalo jejich stáří pod 50 000 let.

     U zuhelnatělé větve, jež byla uložena vodorovně ve vápenci křídové formace (druhohory, USA), považované za 100 milionů let starou, bylo stanoveno stáří pomocí 14C na 12 800 let (Měřeno dr. Reisnerem Bergem – Nový druh důkazů z Paluxy)

  • Autor: Kábrt Pavel
  • Datum publikace: 02.10.2001
  • Článek zařazen do: Zkušenosti
  • Počet komentářů ke článku: 0 přidat komentář
  • Článek si přečetlo 3743 čtenářů

    Sdílet na Facebooku

© Stránka vygenerována za 0.0036 sec. | Aktuálně máme v databázi 8270 článků
práva na články náleži jejich autorům, provozovatel magazínu nenese žádnou zodpovědnost za škody způsobené prohlížením těchto stránek.
Magazín provozuje ICOK (administrátor Miloslav Fuček)
http://icok.icok.cz | http://wwww.mfsoft.cz

Bazény na míru | Bennewitzovo kvarteto | Lady XL Fashion | Optika v Praze | Světové brýle.cz | Inspiro ERP systém | Bezpečnostní poradce | Fass-Hasicí technika | Dukla - Atletika | Dukla Praha