Věrní přátelé - 24. část

Konečně nadešel kýžený den a kluci jdou na výlet. Chcete vědět, co po cestě prožijou. To si pište, že je nějaké dobrodružství čeká. Jaké? No to už si přečtěte sami.

     4. Tajemný přepad

      Než bys mrkl, byla tady kýžená třináctá hodina. Všech šest kluků se dostavilo na minutu přesně, vyzbrojeno batůžky, ve kterých měli svačinu a láhev s pitím.

     Těšili se na výlet. Roztržka byla zapomenuta, začal vát příjemný větřík, tak proč se hádat?

     Cestou jim Petr vyprávěl o jedné dobrodružné knížce, kterou četl. Šli po polních cestách, protože se chtěli vyhnout rozpáleným asfaltovým silnicím. Slávek měl s sebou i mapu a ustavičně porovnával, jestli jdou správným směrem.

     “Kluci, vidíte ty stromy?” řekl nejistě asi za dvě hodiny.

     “Ten lesík na obzoru?”

     “Jo. Tak tam někde místo něj má téct Orlice! Já tomu nerozumím. Les na mapě není, a jak to vypadá, Orlice tam v lese asi taky nebude…”

     “No jo, náš zálesák!” posmíval se Tonda. “Máš asi moc starou mapu! Já bych řekl, že jdeme správně.”

     “Asi jo. Už jsem tudy někdy šel,” zamračil Petr čelo, jak se snažil si vzpomenout.

     “Já už tady asi taky byl,” řekl Vašek.

     “To se mi zdá ještě moc daleko,” pokrčil rameny Ivan.

     “Jen se neboj, za chvilku tam budem. Konec konců, máme času dost a můžeme se tam podívat! Myslím, že tam doopravdy něco teče, ale jestli je to už Orlice, to nevím.”

     Přidali do kroku. Lesík před nimi vystupoval stále víc a asi za půl hodiny došli až k jeho okraji. V zelenavém přítmí a po měkkém jehličí se jim šlo sice krásně, ale řeka pořád nebyla nikde vidět. Že by měl Slávek a jeho mapa pravdu?

     “Orlice!” vykřikl najednou Vašek, který si všiml slabého odlesku mezi stromy za cestou.

     Všichni se v tu stranu otočili – ale najednou se stalo něco úplně nepředvídaného. Z okolních houštin se ozval křik a na překvapené kluky se vrhla asi desetičlenná parta, pomalovaná v obličejích a s péry ve vlasech. Než se stačili jen pohnout, už je drželi cizinci za ruce. To byl šok!

     “Co tady děláte?” zeptal se Petra vysoký a zamračený chlapec, patrně vůdce.

     “My jsme z Trojáčků,” vyhrkl Petr vzrušeně, “ale proč…”

     “Ale já to vím,” mávl rukou dlouhán a s úšklebkem naklonil obarvenou tvář k jeho uchu, aby zašeptal: “Družina dobrých kamarádů, ne?”

     “Koukejte odtud zmizet!” řekl už nahlas, když se otočil od Petra, ztuhlého dalším šokem. “Tu vaši přísahu si možná přijdeme brzy vykopat! Bojovníci, pusťte je!”

     Jak se najednou objevili, tak se zase ztratili. Všude byl klid a ticho jako před chvilkou. Praví indiáni!

     Všichni stáli jako zkamenělí. První se vzpamatoval Ivan.

     “Co to mělo znamenat?” koktal překvapeně. “To vypadá úplně, jako by tady na nás číhali! Ale proč nás zase nechali? A co to povídali…”

     “Pojďte se někam schovat,” přerušil ho Honza, na kterého spadla velká studená kapka. Opravdu – nebe se zatáhlo, ani si toho v lese nepovšimli. Snad proto je ti cizí kluci nechali být!

     “To nám ještě scházelo,” probral se Petr a s povzdechem se dal s ostatními do hledání suchého místa.

     “Pojďte sem, tady pod ten strom!” volal za chvíli Slávek.

     “Usadili se pod obrovským rozložitým smrkem. Kapky vzápětí začaly houstnout, ale hustou spletí větviček nepronikla zatím ani jediná.

     “Co teď budeme dělat?” ptal se Vašek.

     “Co by? Počkáme až přestane ten slejvák, ne?”

     “Tak já jdu na výzvědy! Zajímalo by mě, kam se ztratili ti kluci – a taky, jestli tu vůbec teče ta Orlice!”

     “Jen si běž,” mávl rukou Tonda. “My si to tady zatím rozeberem mezi sebou – a taky s tvým kámošem Honzou!” řekl snad až s příliš velkým důrazem.