Slovo dopranice aneb omyl č. 21

Dnešní úvaha je o tom, čemu věřit a čemu ne. Musíme vidět všechno, čemu věříme? Jak se pozná dobrá víra od nesprávné?

     Mnozí věří, že lze věřit jen tomu, co je vidět a na co si jde sáhnout

     Lidé věří kdejakým hloupostem, jinak bych nemusel psát Omyly. Bez víry žít nejde a jen velmi málo z toho, čemu věříme, můžeme ohmatat či vidět. Celou minulost musíme “jen” věřit. Celou budoucnost musíme jen věřit. A z přítomnosti? Skoro všechno musíme jen věřit. Přítomnost je ta sekunda, ve které právě nyní jsme. Kam až vidíme a dosáhneme? Do jaké hloubky, dálky, výšky? Jak moc vidíme do lidí nebo do materiálů, kterými jsme obkopeni? Ohmatáme si nosníky stropu či armaturu panelů v domě, kde právě jsme, a při každém příchodu je zrentgenujeme? Nebo musíme věřit, že strop nespadne? A kdybychom si ohmatali celou stavbu, co z toho? Nebude to jen víra, v té následující sekundě, že jsme nic nepřehlédli? A to, co je dál od nás, to snad věřit nemusíme, to vidíme? Co je za rohem a co tam bylo včera? Z minulosti vidíme stavby, čteme knihy, ale kdo a kdy je postavil a napsal musíme už jen věřit, nic jiného nám nezbývá!

     Dnes jsem měl rozhovor s “nevěřícím” stavebním inženýrem, který tvrdil: “Jsem stavař, statik, co si nespočítám, nezměřím, neotestuji, nevěřím. Existují dané pevnosti v tahu, ohybu, míra pružnosti, rovnováha, atd.” Tak jsem se ho zeptal, jestli takto prověřil před mým příchodem židli, kterou mi nabídl k sezení. Přiznal se, že ne, ale že ze zkušenosti doufá, že vydrží. A zeptal jsem se ho, jestli prověřil strop nad námi. Přiznal, že ne. Asi neprověřil ani podlahu, nosné stěny, pak jestli u sousedů nezapomněli vypnout plyn a zda naproti v domě nebydlí třeba blázen, který si opatřil protitankovou pěst a chtěl by si jen tak zastřílet. Dále by mne zajímalo, zda si zjistil, jestli nemůže v dané chvíli spadnout nějaký meteorit nebo letadlo. Nic z toho před mým příchodem neprověřoval.

     Takže: seděli jsme a povídali, je-li víra důležitou složkou života či není, a věřili, že: dům, kde jsme, nespadne, plyn vedle v místnosti nevybouchne, nikdo nám tam nic nestřelí ani nehodí, naše srdce se nezastaví, cévy neucpou, nespadne na nás meteorit ani letadlo, dům není poddolován či podemlet vodou, že za rohem je pořád ještě to auto, kterým jsme přijeli, existuje New York, Praha a silnice k ní, že žil Kristus, Komenský a Masaryk, že ještě žijí naši blízcí i dalecí, že ještě zítra budeme naživu...mám pokračovat? V ničem z toho, co jsem jmenoval, jsme si nemohli být v tu chvíli jisti – protože jsme to ani neviděli ani neohmatali. 99% - ale chce se mi říci 100% našeho života není nic jiného než víra! To říkám hlavně “nevěřícím Tomášům...”. Ano, jistě, o mnohém z toho, co jsem jmenoval, se člověk může přesvědčit, asi jako o tom, jestli pořád ještě platí Archimedův zákon. Ale kdo to dělá, než že spíše jen věří a spoléhá na svoji víru a zkušenost?

     Špatná víra nás může připravit o život

     Když změřím voltmetrem elektrické napětí v zásuvce – a ručička voltmetru se vychýlí poté, co jsem doteky přiložil ke svorkám, tak věřím, že je tam napětí. Nic jiného než věřím! Jako elektrikář jsem už mnohokrát dostal ránu, protože jsem věřil špatně. Třeba mi selhala vadaska (měřidlo napětí) a já to nevěděl, klidně jsem se prsty dotkl kontaktů (měřidlo ukazovalo nulové napětí) a dostal jsem ránu. Proč jsem dostal ránu, když jsem zcela jasně viděl na měřidle nulové napětí? Viděl napětí? Copak jde napětí vidět? Velikost napětí jsem si jen chybně vyložil ze stavu ukazatele napětí! Důvod, proč ukazoval nulu, byl jiný, než jsem myslel. Získal jsem mylnou víru a dostal ránu. Od reality. Takových “ran” dostáváme stále hodně – kvůli mylné víře. Jednou jsem uvěřil, že kolegové vypnuli napětí na 500V kabelu. Nevypnuli. Moje víra – lehkovážná, mě tehdy málem zkrátila život na 22 let.

     Snad jen tyto krátké životní okamžiky – kdy hlavou narazíme na zeď, dostaneme ránu či zakopneme, můžeme označit – ale zdaleka ne zcela oprávněně – za “vím, vidím, ohmatal jsem si”. Proč ne zcela oprávněně? Protože nás může klamat i hmat i zrak, i jiné smysly - stejně jako ten voltmetr. Jsou známy případy lidí, kteří prožili šok jakoby z elektrické rány, měli na ruce i stopy popálenin (!) poté, co se dotkli elektrické sběrnice, kde ale nebylo žádné napětí! Jejich víra, že tam napětí je, byla tak silná, že reakce těla na naprosto neškodný dotyk (bylo to bez napětí) byla masivní realizací jejich víry - ne té tak zvané reality. Víra byla v tomto případě tak silná, že se stala realitou (popáleniny od elektrického proudu bez elektrického proudu).

     Víra je silnější než naše smysly – i když si to neuvědomujeme. Naše smysly mohou klamat (např. fata morgána). Je známo, že i celá skupina lidí může “vidět” to, co se očekává (věří) a co filmová kamera skutečně nenatočí a nedělo se. Mnoho lidí může věřit tomu, co se nestalo. Ať už jde o davovou sugesci, nebo mylné informace. Lékařům jsou známy fantomové bolesti po amputaci končetin, kdy člověk vnímá třeba nohu, kterou už nemá, a cítí v ní bolest. To se děje dokonce i u dětí, které se již bez nohy narodily. I když jde spíše o nervovou záležitost než o víru, souvisí to s tím. Člověk bez nohy, který ale cítí, že ji “má a bolí ho”, musí vírou upravit (korigovat) toto chybné cítění. Naše víra o skutečnosti je často skutečnosti bližší než “viděl jsem, hmatal a cítil”. Víra může být pravdivá nebo nepravdivá. Aby byla pravdivá, je třeba jí solidně ověřovat! Naše smysly a všechna měřící zařízení na světě (teploměr, tlakoměr, výškoměr, tachometr atd.) nám jen zprostředkovávají informaci “k víře”. Buď zaujímáme nový postoj (novou víru), nebo starý postoj jen opravíme (korigujeme) a upevníme.

     Usuzování ze zkušenosti je také jen víra, nic jiného než víra

     Lední mědvědi jsou bílí, tak věříme a věřit budeme (i učit druhé), dokud se nenajdou hnědí. Trasou A pražského metra dojedeme k Hradčanům. Ale někdy nedojedeme. Říkáme: zítra půjdu tam a tam a udělám to a to. Ano, můžeme tomu věřit (na základě předchozích zkušeností), ale jisté to není. Miliony neviditelných příčin mohou naše staré dobré zkušenosti změnit. Sto nebo tisíc našich zkušeností nemusí za vteřinu nic znamenat a všechno může být jinak. Místo na vyhlídkové věži, kam jsme se těšili, se můžeme ocitnout v hrobě. Proto Bible radí: říkej o budoucnu jen “dá-li Bůh”, udělám to a to, půjdu tam a tam, stane se to a to. Ani zítřejší východ slunce není jistý. Nevyjde proto, že si to myslí astronomové a umí to spočítat. Nevyjde ani kvůli naší zkušenosti, že zatím vždy vycházelo, ale ani kvůli naší slabé povrchní víře, že asi zase vyjde. Vyjde jen tehdy, bude-li si to Bůh přát. Vím, že toto tvrzení je moc “silné kafe” pro mnoho materialistů – ale takové jsou zřejmě všechny Omyly.

     Vše máme jen zprostředkovaně – z druhé ruky

     Ručička voltmetru jen zprostředkovává našemu zraku informaci o nějaké, jinak neviditelné skutečnosti. Náš zrak (oko, zrakové nervy a zrakové centrum v mozku) jen zprostředkovává našemu myšlení (vnímání) informaci o vnějším světě. Naše myšlení (oblast víry) pak tuto informaci porovnává s našimi předchozími zkušenostmi a jinými informacemi a dělá z toho závěr pro svoji víru. Vše v našem životě je zprostředkované. A co je zprostředkované je nejisté. Tak, jako se dá zkreslit či úplně falzifikovat nějaká informace poskytnutá televizí či rozhlasem, tak nás může zmýlit náš zrak, sluch, hmat či jiné smysly. Ani nemluvě o logice, paměti, schopnosti třídit informace a vyvozovat správné závěry. Víte, co je jisté? Vůbec ne smrt, jak se mylně říká, ta není vůbec jistá.

     Podržte se: jen víra. Proto jsem svůj cyklus omylů nadepsal Téměř všechno je dost jinak. Protože toto lidé většinou nevědí a nevěří. Věří, že jisté je vychýlení ručičky voltmetru, výška rtuťového sloupce na teploměru či televizní zpravodajství – které přece sledují a jasně vidí. “Vždyť jsem to viděl na vlastní oči, oni to tam ukazovali”. Jakoby filmový průmysl dnes nedokázal “divy”. Existují lidé, kteří tvrdí, že přistání na Měsíci Američané nafilmovali v Hollywoodu, protože se americká vlajka na Měsíci pohybovala jakoby ve větru (a ještě jiné důvody uvádí). Já si to nemyslím, ale jak vidno, nadšenou víru možno založit na všelijakých věcech. “Důležité je” ignorovat přitom všechno, co by tuto naši “vyvolenou” víru popíralo. Podobně je tomu i s teorií evoluce a popíráním Boha. Málo důkazů, ale hodně ignorovaných skutečností. A kde je víra, vždy se nějaké ty “důkazy” najdou.

     Aby nedošlo k omylu

     Já se nepokouším trvdit, že svět je nepoznatelný, nebo přelud, nebo že nás smysly šálí a vše, co nám zprostředkovávají naše oči, uši, ruce, čich nebo chuť je mylné. A že nám všichni lidé lžou. To bych byl sám proti sobě, já svým smyslům často věřím, i knihám i mediím. Mám v nich důležité pomocníky své víry. Jen je víc prověřuji a nepřeceňuji. A snažím se vysvětlit, že naše smysly (zrak, sluch, hmat, čich, chuť) a lidé nám ne vždy zprostředkovávají věrné informace, a proto se víra stává dominantní nad smysly i informacemi – třídí je, hodnotí a vybírá si z nich. Vybírá – ale podle čeho?

     Ano, zde leží celé nebezpečí. Člověk může některé zcela závažné a pravdivé informace “ignorovat” a následkem své předchozí víry (názoru) vybrat ty nedůležité či vadné – aby nemusel měnit dosavadní víru (názor). O tomto procesu typu “nehodící se škrtněte” by se daly vyprávět celé romány. A tak velmi často pak o realitě nerozhoduje realita, ale chtění. Víra, třeba utkaná bez hledání, ověřování, ale čistě jen z povrchních názorů dané doby nebo nějaké skupiny lidí (menšiny či většiny). Tak také vznikala evoluční víra. Počáteční chybný Darwinův nápad se moc zalíbil a další fakta už se vybírala jen tak, aby ho potvrzovala. Vše “nehodící se škrtalo”. Dnes je tak silná, že pro mnoho lidí je to “fakt”.

     Jak se může zrodit mylná víra

     Vědec, který drží v ruce piltdownskou lebku a neví o piltdownském podvodu (viz Omyl č.5) může znovu a znovu mnoho let tvrdit a “být si jist”, že má v ruce důkaz o původu člověka ze zvířat (jako já měl tehdy “důkaz”, že v drátech není napětí). Je to ale jeho falešná víra, kterou si vytvořil tendenční interpretací mnohých pravdivých faktů. Ano, naše smysly jsou velmi důležité pro naše pravdivé rozpoznávání okolního světa, pro péči o vlastní tělo a pochopení jeho funkcí, pro porozumění minulosti (historická fakta, zkameněliny, archeologie), přítomnosti (přímé pozorování, měřící přístroje, indikátory) i správný odhad budoucnosti. Ale skutečné vnímání těchto skutečností vytváří právě jen víru, tedy porozumění naší mysli. Pravdivou víru, nebo falešnou. Pravdivý obraz o skutečnosti, nebo falešný, pokřivený, lživý. Kdo tvrdí, že na co si nesáhne a co nevidí, tomu nevěří, lže.

     Na to se mě neptejte

     Na otázku správné (zdravé) víry jsem se pokusil odpovědět v Omylech č. 11,12,14 – 19. Samozřejmě podle své víry. A v dalších omylech o tom ještě bude řeč, dá-li Bůh. Snažil jsem se ukázat, že k nejlepší víře může člověk dospět jen dlouhodobým hledáním pravdy, kdy mu o to, aby nalezl ten nejpřesnější obraz (víru) světa opravdu jde. Kdybych ale měl odpovědět na otázku, proč někoho nic z těchto věcí nezajímá, proč netouží po pravdě – tak nevím. Nevím, proč někomu stačí jen tak žít, ať už s půllitrem piva v ruce, nebo vědeckou kalkulačkou, nebo obojím. A žádná pravda ho nezajímá, nebo má naprosto zkreslený obraz světa. To nevím. Nevím, proč se jeden vědec nechá koupit k tomu, aby vyškolil teororistu a jiný vědec se raději zřekne vědy (Sacharov), než aby ji teroristé (bývalá SSSR) mohli zneužít. Opravdu nevím, proč někoho Kristův charakter zaujme a jiného ne. Nevím.

     Dobro a zlo

     Víte, proč je na světě dobro a proč je zlo? Protože mají lidé dobrou a špatnou víru. Desetitisíce dopravních nehod nemají na svědomí kluzké silnice, špatný technický stav vozidla, rychlá jízda, nedání přednosti či alkohol. Tyto věci jsou jen nástroje, katalyzátory, urychlovače, zesilovače atd. špatné (či dobré) víry. Ne, že by lidé neměli možnost věci vidět a sáhnout si na ně, ale proto, že koukají a sahají jen na to, co není pro život nijak moc podstatné. C₂H₅OH (etanol, alkohol) nemůže za nehody na silnicích, ale špatná víra. Někdo nezískal zodpovědný přístup k životu a tedy i k požívání alkoholu (kdy ano, v jaké míře, a kdy ne). Za nehody nemůže ani déšť nebo špatné brzdy. Ale to samé, jako u alkoholu. Špatná víra vede k nerozvážnosti, nezodpovědnosti, zbrklosti – a na kluzké vozovce se to jen znásobí. Špatná víra vede k tomu, že jedu ve špatném autě se špatnými brzdami a ještě rychle. Špatný postoj k životu, k lidem, nehledání smyslu života, pravdy, neznalost důležitých věcí na úkor velké znalosti různých nepodstatných věcí, malicherností a hloupostí – to vše se slije v lidské mysli ve špatný, primitivní postoj k podstatným věcem, ve špatnou víru. Výsledkem je svět, jaký je.

     Materialista může klidně tvrdit (věří), že to, co si neodpracujeme, nemáme. Věří, že žádný Bůh není. A zároveň věří, že oči, ruce, nohy, ústa, banány a pomeranče – to vzniklo kdysi dávno bez práce – “to se udělalo samo”, vyvinulo se to – věří. Nedávno mi řekl jeden student, když jsem mu vysvětloval materialistické důkazy pro existenci Boha, že bude raději věřit v tu malou pravděpodobnost, že se to všechno udělalo samo. Jak vidíme, víra je dokonce spojena i s volbou. Když půjde ten chlapec po mostě, bude asi věřit ve velkou pravděpodobnost, že právě v té chvíli most nespadne – hodí se mu to. Ale pokud jde o víru v Boha, zvolil si pravděpodobnost malou, že se vše na světě mohlo udělat samo (Podle výpočtů profesora Guye by jedna bílkovina mohla vzniknout náhodně tak jednou za 10²⁴²let.). Asi se mu to tak hodí, že Bůh není. Třeba tuší, že by musel svůj život změnit. Možná má záliby, o kterých ví, že by se “případnému” Bohu nelíbily. Nějaký důvod tam bude, nevím ale, jaký. Proto říkám, že nevím, proč mají lidé špatnou víru. Ty prvotní příčiny neznám. Důsledky ale ano, až moc dobře! Ty známe všichni moc dobře.

     Obtížnost pravdivé vědecké víry

     Důkaz v exaktní vědě je vlastně možný jen nyní, teď, dnes. Všechno platí jen do chvíle (té současné), kdy lze nějaké tvrzení (zákon) znovu prověřit, znovu demonstrovat a otestovat. Pokud výpočty znovu a znovu souhlasí. Teprve tak vzniká pravdivá víra, že ten či onen zákon platí. Bude-li platit v budoucnu ukáže další ověřování. Ověřování se děje na rovině smyslů (zrak, sluch, atd.) Kdyby se číslům a operacím přiradily tóny, dala by se matematika dělat sluchem. Protože však ne všechny naše smysly stejně jasně rozlišují to, co rozlišit v dané oblasti potřebujeme, “čitelnost” pokusů může být různá. Snadněji rozlišíme čísla zrakem než třeba sluchem podle délky tónu nebo frekvence.

     Protože matematika je abstraktní věda – nepotřebuje ani tolik moc ověření z empirie (zkušenosti), je považována za nejexaktnější vědu (nejpřesnější). Horší je to už v chemii, kde “do toho” je špatně vidět. Tam je nutno výpočty a předpoklady kontrolovat četnými pokusy. Ještě horší je to v některých oborech fyziky a snad nejhorší v některých biologických oborech – v těchto vědách je mnoho nejistot, předpokladů, hypotéz, dohadů, dokonce podvodů a hašteření. Důvod je jednoduchý: matematik snadněji než biolog prokáže či vyvrátí svoji matematickou víru (hypotézu), třeba že obsah čtverce sestrojeného nad přeponou pravoúhlého trojúhelníka je roven součtu obsahů čtverců sestrojených nad jeho odvěsnami. Stačí mu k tomu tužka a papír. Ale chemik, biolog nebo astronom? Musí používat mnoho zprostředkujících přístrojů, které pomáhají vidět věci moc malé nebo moc vzdálené. (viz Omyly č. 2,3,4) Stejně tak a ještě hůře je na tom nukleární fyzik. Víra těchto lidí může být velmi lehce mylná, a aby byla pravdivá, vyžaduje někdy tisíce prověřování a křížových analýz. Víra (o realitě) tam vzniká jako obraz na mozaice mnoha pokusů a pozorování a výpočtů a opětovných pokusů.

     Stejně jako ve vědě jsou oblasti života, kde člověk snadněji podlehne omylu, podvodu, špatnému společensko-vědnímu myšlení nebo prostě svojí vlastní svévoli. Ještě hůře než v přírodovědě se prokazují věci v historii, politice, náboženství a podobně (ani nemluvě o odhadech do budoucnosti). Teorie o původu člověka a života na Zemi patří také spíše k vědám o historii než do biologie. Je to otázka znalosti mnoha faktů, důkladného a poctivého prověřování informací bez předpojatosti (“takhle bych si to přál, takhle by se mi to líbilo a zapadalo do mého myšlenkového schematu, toto tvrzení vyhovuje mému životnímu stylu”). Proto jsem psal, jak snadno lidé věří v chemickou evoluci života (že maso vzniklo z hornin). Protože molekuly a atomy nejsou vidět, chemické sloučeniny se dají obtížně představit a každý si tam může věřit, čemu chce – podle své nejbůjnější fantazie.

     Příklad víry, která se ukázala pravdivou

     V roce 1845 byly pozorovány zvláštní odchylky v dráze planety Uran (sedmá, v té době poslední známá planeta). Francouzský astronom Urbain J.J.Leverrier vypočetl z těchto odchylek možnost další, osmé planety. Tak jako on, i německý astronom Johann Gottfried Galle uvěřil, že tam musí být nějaká planeta, přestože ji zatím neviděli. Galle pak v roce 1846 zaměřil svůj teleskop vypočítaným směrem a našel tuto planetu jen s 1° odchylkou od vypočteného směru – a teprve nyní ji spatřil. Nezávisle na těchto astronomech vypočetl pozici Uranu na obloze (dříve, než byl spatřen) také britský matematik John Couch Adams. Britští astronomové však poněkud “zaspali”. Nenamířili včas tím směrem své teleskopy, aby se přesvědčili o správnosti výpočtu. Zda je tedy víra v novou planetu oprávněná.

      Příklad víry, která se ukázala nepravdivou

     Evolucionisté dlouho věřili, že se obojživelníci vyvinuli z lalakoploutvých ryb, které měly vymřít před asi 70 miliony let - protože se žádné mladší zkameněliny nenašly. Jednalo se o rybu Latimeria chalumnae (latimerie podivná). Protože víra v evoluci je silná, byly podle zkamenělin této ryby datovány i sedimentární skalní vrstvy. Věřilo se, že kde byla nalazena zkamenělá latimerie, tam jde o útvar starší než 70 milionů let. V roce 1938 však přišlo překvapení: latimerie byla ulovena nedaleko Madagaskaru živá. Při pitvě se zjistilo, že:

1. Rozdíly mezi živou a zkamenělou latimerií byly nepatrné – za údajných 70 mil. let žádná evoluce!
2. Latimerie se vůbec (vnitřně) nepřipravovala na chození po souši, jak evolucionisté věřili.

     Skutečnosti tedy vyvrátily víru evolučního náboženství. Dnes už existuje několik set vylovených latimerií – a stará víra v evoluci ryb! Dokonce i víra, že za 70 milionů let miliardy ryb latimerií nezanechaly ani jedinou zkamenělinu! (Nabízí se víra realističtější, že to miliony let netrvalo).

     Realisté a snílci

     Člověk, který na základě faktů dojde k existenci Boha, je vlastně tvrdý realista. Může zůstat materialista (nezačne se modlit) který ví, že za složitostí živé přírody musí stát velice inteligentní tvůrce. Nemusí číst Bibli a věřit v Krista. Nemusí se stát členem nějaké církve. Prostě dojde na základě materialistických faktů k závěru, že Bůh existuje. Je to sice pro spásu málo (i ďábel věří v Boha – viz Omyl č.16), ale je to zcela pragmatický a hlavně logický závěr. Jako když v pusté krajině najdete dům a řeknete si “kdo to tady postavil? a ne: co to tu postavilo (voda, vítr, zemětřesení)”. Je snad potom takový člověk věřící? Ano věří, že každý dům má svého stavitele a projektanta. Nepotřebuje vidět zedníky toho domu a sáhnout si na ně. Usuzuje analogicky tam, kde je analogie na místě.

     Víra je nejsilnější stránkou člověka. Je-li falešná, povrchní, nejistá – pak “síla” této špatné víry se vyjádří v silně falešném, povrchním a nejistém životě. Je-li pravdivá, pevná, jistá – takový je pak i život. Má-li falešnou a povrchní víru mnoho lidí, většina národa, je to národní katastrofa, jak jsme byli svědky v nedávné budoucnosti. Tam se ukázalo, co dovedou národy, které zblbnou, které mají špatnou víru. Lidi se špatnou vírou potkáváme dnes a denně. Šidí nás, podvádějí a pomlouvají. Nepomohou, leda do hrobu. Je důležité, abychom takovými lidmi nebyli my sami.