Rubriky

Vyhledávání v článcích
Co hledáte ?



Provozuje:
icok


ikonka partnera
ikonka partnera
Dnes má svátek Karolína je úterý 14.07.2020



Novinky





Magazín eKamarád vás vítá
Přinášíme vám zpravodajství ze světa dětí a mládeže. Chcete se i vy podělit s ostatními o své zkušenosti či nějak pobavit naše dětské čtenáře? Není nic jednoduššího. Přidejte se do naší kamarádské rodiny a napište nám na email redakce8(Z)ekamarad.cz
(Místo (Z) napište @).

Auta, řidiči, chodci, doprava a věci kolem toho

Vztahy chodců a řidičů upravuje silniční vyhláška a od počátku letošního roku i silniční zákon. I tady ale existuje i morálka a slušnost, která postihuje věci, které v tomto zákonu ani vyhlášce být zachyceny nemohou.

      Není to moje chlouba, ale omluva Bohu, lidem i ekologii, že projezdím ve služebním autě denně mnoho kilometrů, většinou po Praze. Na vlastním řízení auta, a na druhých řidičích a jejich chování, je více než kde jinde poznat, jak moc znamená křesťanství v životě člověka. 300 000 mrtvých na silnících světa za rok mluví dost jasně o povaze těch, co řídí, nebo se alespoň na vozovkách nějak pohybují, i jako chodci. Vždy jsem jako řidič vyznával, že město(vesnice) patří chodcům. Ne vždy jsem ochoten tak ale jezdit. Myslím, že chodec má právo být zamyšlený a vejít do vozovky, a řidič by s tím měl počítat a neměl by mu ublížit. Znám člověka, který zabil opilého chodce svým autem, tato nehoda mu nebyla dána za vinu, ale on se vinen cítil. Řekl mi: viděl jsem ho dost brzo, nemusel jsem jet “jako prase”. Později dal dost peněz rodině zemřelého, jen tak sám od sebe, když prodal svoji chatu, mnoho let poté. Ale oficielně mu policie vinu nedala.

     Když jedu ulicemi kolem zaparkovaných vozů, vždy si říkám: mezi těmi auty si může hrát dítě a vyskočit mi rovnou před kola. Jeď tak, abys to ubrzdil. Komu pak budeš říkat: nemohl jsem za to, “nedalo se s tím nic dělat”? Ne, nedalo, protože jsi s tím nedělal něco ve chvíli, kdy ještě dalo – nejel jsi tak, aby se dalo něco dělat. Slyšel jsem, jak někde v Americe vytáhli vesničané z auta řidiče a zlynčovali a zabili poté, co projížděl jejich vesnicí a přejel tam nějaké jejich děvčátko.

     Tam, kde dobře vidím, kde nehrozí ani to, že mi tam někdo vejde, skočí, spadne, vjede, mohu jet rychleji, není-li kluzko. Jsem docela rád, že nyní už mají chodci přednost na přechodech. Slušný řidič musí jet ve městě mnohem pomaleji než dříve, protože přechodů je hodně a někdy není vůbec vidět, kdy kde kdo vejde do vozovky. Je to otázka vnitřní kázně, schopnosti sám sebe učit pomalejší jízdě, mít oči “na šťopkách”, sám sebe vychovávat – z úcty k Bohu, bližnímu i životu samému, jako velikému daru od Stvořitele. Velmi často se musí slušný řidič “postavit” do vzpoury těm za ním, kteří na něj troubí, nebo jedou těsně a jsou nervózní, že zastavil nebo zpomalil z ohleduplnosti vůči někomu, kvůli bezpečnosti, apod. Velmi často se musím postavit sám proti sobě a říci si: “sice spěcháš, ale jeď nejen opatrně, ale i slušně… a v této situaci zrovna nelaď rádio (netelefonuj)… a teď si zrovna nepiš tu poznámku…a s tím jídlem chvíli počkej, až bude klidnější silnice…a zpomal, jedeš jak blázen. Atd.” Myslím, že každý trochu jen normální řidič (člověk) zná ty chvíle, kdy si musel říci: no, teď si se moc dobře nezachoval…teď ti to vyšlo jen “o fouse….jeď pomaleji a více na řízení mysli, nebo to nedopadne dobře…atd.

     Ne vždy je správné všechny pouštět. V dopravě jako i jinde platí, že slušnost a ohleduplnost je na místě, ale někdy dávat přednost může být trapné a nehodí se to. Např. na křižovatkách není správné dávat přednost těm, kteří čekají uprostřed křižovatky, až projede přímý směr. Dočkají se, až tento směr bude mít červenou. Opět to souvisí s onou moudrostí. Před časem se objevily billboardy, kde stálo: řidič, který nemyslí, zabíjí. Velmi pravdivé. Někde je přednost druhému řidiči (chodci) daná vyhláškou, jindy je jen slušností. Je užitečné dívat se dopředu trochu dál a i za sebe a přemýšlet - jen málo řidičů to dělá. Když vidím, že vpředu už dlouho chce marně někdo vyjet z vedlejší silnice (ne na semaforech), nebo ze zaparkování, tak mu dám přednost, pustím ho. Ale není třeba to dělat, když už za mnou žádné auto nejede – to se ale musím podívat do zpětného zrcátka. Takže je užitečné dívat se více dopředu, i dozadu zrcátkem. Pamatuji se, jak mě tatínek učil jezdit na kole: při první jízdě mě posadil na kolo, chvíli se mnou běžel a držel sedlo, pak do mne strčil, řekl “šlap” a pořád volal: koukej dopředu, nekoukej se na přední kolo.

     Když mě zas jednou posadil na klín a nechal mi na vedlejší silnici točit volantem svého auta (Praga-Lady), říkal totéž: koukej víc dopředu, ne před kola. Koukat dopředu a stále kontrolovat situaci za sebou, je velmi užitečné, jak ve městě, tak mimo město. Je to dobré i v životě obecně. Možná znáte řidiče, kteří jedou stylem “silnice je moje”. Nekoukají za sebe, přibrzdí, protože hledají nějaký obchod či čtou čísla na domech, pak se na chvilku zas rozjedou, pak zabrzdí a přemýšlí, kde zaparkují a jestli vůbec – na frontu aut za sebou nehledí (“na množství nehleďte”). Občas si řeknu: ten jede, jako by byl na louce, a ne uprostřed frekventované silnice. Tento druh řidičů ještě může patřit mezi ty neškodnější. Ale vyrůstá už generace řidičů, kterým říkám “dravci”. Ti nehledí na nic a na nikoho. Plná čára neplná čára, červená nečervená, zprava zleva předjíždí, chodci nechodci, děti neděti, jediné, co je zajímá, je jejich cíl. Nějakými blinkry se také nezdržují a nezatěžují. Co s nimi? Obloukem se jim vyhnout a zachovat si klid. Boží klid. A nejezdit tak.

     Nemnoho řidičů ví či respektuje, že i podle vyhlášky se má jezdit vpravo. Ve městě jsou sice rovnocenné jízdní pruhy, ale je velmi arogantní a bezohledné, když si někdo vjede jen tak do levého pruhu a blokuje řidiče za sebou tím, že jede skoro stejnou rychlostí, jako auta vedle něj v pravém pruhu (někdy tam dokonce žádná auta nejedou). To je možné jen tehdy, když jsou oba (všechny) pruhy plné aut. Ale v současné době stále více řidičů jezdí prostě jen tak v pohodičce vlevo, i když pravý pruh je prázdný, takže je často pravý pruh rychlejší než levý. I když jedu v levém pruhu maximální dovolenou rychlostí, neměl bych upírat druhému právo jet třeba rychleji (na pokutu), a blokovat ho. Může spěchat z nějakých vážných důvodů, a proč ho mám blokovat, když mohu jet v pravém pruhu, jak chci pomalu. To je bezohlednost, žel dnes častá. Dále také mnozí řidiči nevědí, že do křižovatky se nesmí vjet ani na zelenou, pokud bych křižovatku nemohl dále projet, a zablokoval ji – zůstal v ní stát. Je pravda, že jsou místa, kde bych vůbec neprojel dál, kdybych tento předpis respektoval, ale na druhé straně jsou řidiči, kteří často jen z hlouposti zablokují průjezd druhému směru na zelenou kvůli pěti metrům, o které popojeli do křižovatky, ze které už stejně pak nemohou pro ucpanost svého směru dál. To je také bezohlednost.

     Asi každý řidič, který víc jezdí, zná “ty řidiče”. Čekají před ním v dlouhé frontě na zelenou, která “skáče” na daném semaforu jen na chvilku, po dlouhé době. Takže je čas myslet, co udělám, budu-li první na řadě! Místo, aby se připravili “vyrazit”, tedy připravili si zařazení rychlosti a při zelené hned vyjeli, tak nemyslí. Když mají jet, nejprve “hledají šaltpáku, kde vlastně je, pak přemýšlí, kde je spojka a plyn” - pak se vítězoslavně konečně rozjedou na růžovou či dokonce červenou. Projedou křižovatku sami – “stihli to”, ostatní ať si počkají na další zelenou. Zde nejde o nedostatek duchapřítomnosti – tu každý nemá, ale o tupost a bezohlednost. To jsou řidiči, kteří nemyslí. Také možná znáte řidiče, kteří objíždějí každý kanál a díru ve vozovce, byť sebemenší. Říkám jim “objížděči kanálů”. Někdy je to dost nebezpečné, protože většinou tito řidiči nehledí napravo ani nalevo a prostě strhnou auto kamkoli, jen aby se vyhnuli díře a nepoškodili si miláčka.

     Je-li kluzko, třeba jen napršeno, natož když mrzne, musíme jezdit pomaleji, mít větší odstupy, počítat doslova “se vším”. V poslední době vidíme, jak u mnohých havarovaných aut postávají vysmátí mladíci s náušnicemi a mobily u uší, kteří kromě drahého auta a holky stojící vedle už nic jiného nemají. Také obraz doby. Kdo kdy jezdil na motorce ví, jaká je to dobrá škola pro opatrnost na smyk. Přesto musím říci, že je to hlavně Bůh, který ochraňuje před nehodami. Ale on působí různě – třeba i přes tyto rady. Často si všímám, jak moc křížků s věnečky a kytičkami, často čerstvými, je kolem silnic na okraji města. Maminky, manželky, možná sourozenci zde vzpomínají na někoho, kdo zahynul. Říká se tomu “daň motorizmu”, já tomu říkám “bláznovství moderní doby”. Dá se to nazvat i jinak, třeba “daň” blbosti, ale nerad bych se dotkl těch, kteří třeba zahynuli a nehodu nezavinili.

     Ve světě i u nás stoupá agresivita řidičů, o tom se občas mluví. Jistě nejen řidičů. Sám jsem už několikrát viděl, jak jeden řidič druhého při čekání ve frontě fyzicky napadl. Snažil se ho vytáhnout z auta a bušil do něj, nebo mu alespoň bouchal či kopal do auta, plný vzteku. Ježdění mnohých je často k vzteku, to je pravda, ale stačí vzpomenout na svůj hříšný život, a člověku se vrátí pokora tváří v  tvář chybě nebo i bezohlednosti někoho druhého. Velmi často platí, že jezdit bez nehody, vyžaduje kromě pravidelné modlitby také předvídat chyby druhých řidičů, případně chodců, cyklistů apod.

     Auto by mělo být technicky v pořádku – to patří k ohleduplnosti a vážení si daru života – svého i druhých. Jezdit se “šunkou” se dá, ale musí se pak jezdit přiměřenou rychlostí. Mám-li horší brzdy, dokonce jednookruhové, musím jet tak, že možná právě v příštím okamžiku nezabrzdím. Tak se jet dá, ale musím v sobě mít patřičnou zodpovědnost, moudrost i zkušenost. Dodnes si s hrůzou a studeným potem na zádech vzpomínám, jak jsem jen tak z legrace a frajeřiny kdysi dávno tu a tam zabrzdil těsně před nějakým svým známým, který stál na vozovce a čekal na mne – a to jsem si dovolil se starým autem a jednookruhovými brzdami bez posilovače. Co bych asi řekl příbuzným, kdyby byly brzdy v tom okamžiku selhaly? Bláznovství je přivázáno k mladému, říká Bible. A nejen k mladým.

     Auta jsou jasnou ukázkou toho, jak primitivní, vadné myšlení, řečeno křesťansky hřích, znamená smrt - když ovládám velkou fyzickou sílu bez patřičné síly (úrovně) duchovní. Takové nebezpečí hrozí dnes světu jako celku: lidé mají velkou fyzickou moc bez moci duchovní. Na silnici řidič malou silou ovládá velkou sílu tím, že stiskem nohy šlape na plynový pedál svého auta. Auto je de facto zesilovač našich fyzických schopností. Řidič se v něm cítí bezpečně, oplechován kolem dokola, uvnitř měkké čalounění a vedle plynu brzda. Má iluzi určitého “splynutí”, síly a bezpečí. Je to však opravdu jen iluze. Jistota a bezpečí je jen ve zdravém duchu, který musí být napojen na Božího ducha. Jinak nic nepomáhá. Ani deset plechů, bezpečnostní pásy, ABS či airbagy. Mnoho set tisíc mrtvých ročně na vozovkách celého světa je toho jasným dokladem. Jděte se podívat do nějakého rehabilitačního ústavu na mladé lidi na kolečkových židlích, nebo si zajděte na chvilku na nějakou chirurgii, a bude vám jasné, o čem je řeč.

Ohleduplnost, slušnost

     Mnohý spolujezdec, nejen ženy, se rychlé jízdy bojí. Je milé a ohleduplné jet tak rychle – i kdyby to mělo být z hlediska bezpečnosti opravdu zbytečně pomalu - aby můj spolujezdec se cítil dobře. Aby pro něj jízda se mnou nebyla traumatem. Je to otázka skutečného vciťování se do druhého, lásky k němu. Také když jdu s někým k autu, které budu řídit, je pěkné otevřít mu nejprve jeho dveře. Tedy odemknout je a otevřít mu je dokořán, pak teprve jít ke svým a sednout si za volant. Ne mu dveře jen odjistit až zevnitř, když už sedím za volantem. To je nezdvořilé. Stejně tak starším lidem pomáháme z auta i do auta, nesedíme “jak pecka” za volantem pozorujíce, jak se starý člověk namáhavě dostává dovnitř či ven. Zda je našim spolujezdcům náš způsob řízení a vše ostatní příjemné, se můžeme čas od času, při delší jízdě, zeptat. “Nejedu příliš rychle, klidně mi to řekněte (řekni), polepším se.” “Není vám zima nebo horko?” “Mohu otevřít okno?” “Nepotřebujete zastavit?” To by měly být běžné otázky při delší cestě. Stejně tak se ptáme, zda můžeme v autě pustit rádio, zda to spolucestujícím nevadí. I když je to naše auto a naše rádio a oni můžou být rádi, že mohou jet…

     Mezi řidiči jsou rozšířené nepsané signály slušnosti, díky Bohu, zatím jen většinou slušnosti – děkování, opětování děkování, omluvy či pobídky k něčemu (nepovinnému dání přednosti). Dělá se to mávnutím rukou, nebo bliknutím předními dálkovými světly či výstražným znamením – podle toho, aby to ten řidič, kterému znamení patří, viděl. Když někoho pouštíme a je dost blízko, můžeme mu pěkným pohybem ruky a milým výrazem ve tváři naznačit, že může jít (jet) – musíme však ovšem také včas zastavit. Někdy i chodci takto poděkují, což je milé, a to i když třeba mají přednost (na přechodu). Někdy řidič poděkuje řidiči za sebou, že ho pustil třeba do svého pruhu – buď zdvižením ruky, což ale nemusí být vždy přes celý interiér auta vidět (už vůbec ne v dešti, tmě, u náklaďáku apod.), nebo zadními blinkry, buď většinou zapnutím výstražného zablikání, nebo někdo používá levý pravý blinkr rychle za sebou. Už méně je obvyklé, ale pěkné, že řidič na signál poděkování odpoví bliknutím dálkovými světly – tzv. světelnou houkačkou. Jednou jsem se takto omluvil dokonce policejnímu autu, že jsem jim vjel před vůz, a oni mi místo pokuty “blikli majáčkem” – snad jsem to dobře pochopil, že tedy jako se nic nestalo. Na druhé straně mnoho řidičů za nic neděkuje a o nic neprosí – vezmou si to silou svého auta sami. Také však musíme rozlišovat u začátečníků či velmi nejistých řidičů, že při všem tom fofru, kdy jsou rádi že jim někdo udělal místo a oni mohou jet, nemají už dost duchapřítomnosti ještě děkovat – jsou rádi, že je auto vůbec nějak poslouchá. Děláme tedy rozdíly v hodnocení u nejistých řidičů, ale i u cizinců (nejen ze zahraničí, ale i z jiného města), kteří nejedou danou silnicí po dvousté, jako jedu já, ale poprvé. Asi jejich styl jízdy bude jiný, než můj, a tady je tolerance a ohleduplnost více než na místě.

     Stopaře beru rád, nebojím se jich, pokud to jde, povídám jim o své víře. Když cítím, že je to nezajímá, zmlknu. Nefandím dotěrným misionářům, i když je mám radši než ty, kteří žádnou misii nedělají. Můj kamarád stopařům pouští z  pásku přednášky, ale nejprve se zeptá, zda může. Stopař se většinou z vděčnosti, že mu bylo zastaveno, nebrání. Nepamatuji se však, za mnoho desítek let, co beru stopaře a rozdávám jim brožury a svoje telefonní čísla, že by se kdy který ozval. Snad jeden, během té řádky let, už nevím přesně. To ale neznamená, že je to bezcenné, brát stopaře a nabízet jim Krista.

  • Autor: Kábrt Pavel
  • Datum publikace: 08.08.2001
  • Článek zařazen do: Výchova
  • Počet komentářů ke článku: 0 přidat komentář
  • Článek si přečetlo 2378 čtenářů

    Sdílet na Facebooku

© Stránka vygenerována za 0.0035 sec. | Aktuálně máme v databázi 8094 článků
práva na články náleži jejich autorům, provozovatel magazínu nenese žádnou zodpovědnost za škody způsobené prohlížením těchto stránek.
Magazín provozuje ICOK (administrátor Miloslav Fuček)
http://icok.icok.cz | http://wwww.mfsoft.cz

Bazény na míru | Bennewitzovo kvarteto | Lady XL Fashion | Optika v Praze | Světové brýle.cz | Inspiro ERP systém | Bezpečnostní poradce | Fass-Hasicí technika | Dukla - Atletika | Dukla Praha