Muzeum průmyslových železnic - kdo jsme I

Zajímají vás železnice, ještě více pak jejich historie? Pak si jistě nenecháte ujít tento seriál tří článků na pokračování.

     V českém železničním muzejnictví se objevují snahy o utváření sbírky úzkorozchodných vozidel spíše výjimečně. Kromě známých muzejních aktivit na jindřichohradeckých úzkokolejkách se uvažovalo o zřízení úzkorozchodného skanzenu v České Třebové. Z tohoto projektu nakonec sešlo a shromážděná vozidla byla odvezena do rodícího se muzea v Čiernom Balogu na Slovensku. Některá vozidla rozchodu 760 mm se sice podařilo zachránit, ale jejich domovské tratě byly většinou zrušeny už před několika desetiletími. Do dnešní doby přežily jen tři: dvě tratě v okolí Jindřichova Hradce a státní místní dráha Třemešná ve Slezsku - Osoblaha. Oběma systémům již několikrát hrozilo zastavení provozu. Jedná se ovšem o veřejné dráhy s přepravou osob. Z několika desítek lesních železnic se na našem území nedočkala dnešních dnů ani jediná. Abychom se seznámili s touto kdysi velmi používanou formou přepravy dřeva, musíme se vydat na Slovensko, kde ožívají občasným muzejním provozem zbytky tří lesních drah. Dráhy lesní, zemědělské, důlní a obecně průmyslové však nemůžeme v ničem srovnávat s normálněrozchodnými (1435 mm) státními drahami. Liší se nejen rozchodem a tím i velikostí a hmotností svých vozidel, ale především podmínkami provozu. Pro průmyslové dráhy je typický ještě užší rozchod (400 - 700 mm), ale hlavně velmi specifický účel. Většinou přepravují jen jeden druh materiálu. Takových drah je v provozu ještě několik, jejich seznam se však závratně tenčí. Zajišťují dopravu v dolech, provozech chemických či hutních podniků, v lomech, cihelnách. Tedy vesměs v objektech veřejně nepřístupných. Zvláštní poezie jejich provozu je tak laické veřejnosti celkem neznámá.

     Děti i dospělí vždy rádi přihlížejí jízdám historických vozidel po kolejích Českých drah. Parní lokomotiva je zde symbol historie, velikosti a síly. Když se její rozměry zmenší téměř na úroveň hračky nebo modelu, má ten stroj ke člověku jaksi blíže, a přitom neztrácí žádný z příznaků, pro něž je obdivován. Třetí (a dnes velmi vítané) specifikum úzkorozchodných provozů je jejich menší ekonomická náročnost. Potřebují méně prostoru, materiálu, práce i financí. To se týká i jejich muzejní dokumentace.

     Tento poměrně dlouhý úvod do problematiky nám pomůže pochopit východiska a záměry tří lidí, kteří v roce 1991 stáli u zrodu Muzea průmyslových železnic. Dvanáctého prosince 1991 byla provedena registrace na Ministerstvu vnitra, tehdy ještě s oficiálním názvem Klub průmyslových železnic (KPŽ). Shodou okolností byly stejného dne odkoupeny a do Brna při-vezeny první dvě motorové lokomotivy ze zrušené dráhy v Hoře Svatého Šebestiána. Tehdejším cílem KPŽ byla sbírka asi šesti lokomotiv a patnácti vozů na předváděcí trati o délce asi 200 metrů. Tato trať byla postavena v letech 1991 - 1994 na pozemku jednoho ze zakládajících členů spolku. Tento pozemek však byl ve značném svahu a navíc šlo o zahradu v zahrádkářské kolonii. Tyto dvě okolnosti poněkud omezovaly provoz na trati. Navíc prudké oblouky a lehký svršek vyhovovaly pouze lehčím lokomotivám a vozům. Celé čtyři roky však tento malý areál sloužil k naprosté spokojenosti členů muzea i odborné veřejnosti. V letech 1993 a 1994 zde proběhla setkání, kterých se vždy zúčastnilo přes pět desítek příznivců úzkorozchodných vozidel. Vzhledem ke slabé publicitě je toto číslo ještě dosti vysoké, což musíme přičíst také tomu, že na začátku devadesátých let šlo o muzejní aktivitu v České republice opravdu ojedinělou. Zkušenosti ze stavby a provozu malého areálu v Brně - Černovicích však považují členové klubu za dobrý odrazový můstek k utváření větší sbírky ve vhodnějším prostředí. Už v roce 1992 se Klub průmyslových železnic zajímal na Úřadě hlavního architekta města Brna o možnosti stavby výletní dráhy a vytvoření stálé expozice úzkorozchodných vozidel. Ve vybraných lokalitách by šlo jistě o vítaný doplněk rekreační oblasti, ale jeho realizace byla pro město i Klub obtížná. Nejvíce nadějný se zdál projekt kratší tratě v areálu bývalé panelárny v Brně - Bohunicích. Tento objekt mělo převzít brněnské Technické muzeum především pro sbírku automobilů a letadel a jako doplněk i jako dopravní prostředek zde měla sloužit expozice Klubu průmyslových železnic. Mezi členy Klubu zavládlo pro tento projekt obrovské nadšení, byla zpracována i část technické dokumentace ke stavbě dráhy. Vinou ekonomických a právních nejasností týkajících se objektu panelárny se však Technické muzeum rozhodlo využívat jiný, menší objekt a z této formy spolupráce Technického muzea a KPŽ nakonec sešlo. V té době však Klub vlastnil už asi deset lokomotiv a třicet vozů. Tento počet si vynucoval větší prostor. Na sklonku roku 1993 se vyskytla možnost stavby tratě a lokomotivního depa v Drásově nedaleko Tišnova. Majitel pozemku vlastnil také několik úzkorozchodných vozidel a navrhl členům Klubu vytvořit společnou sbírku. Protože se změnily cíle Klubu, zvýšil se počet exponátů i členská základna, změnily se stanovy organizace i její oficiální název. K 1.3.1994 došlo ke přeregistrování na Muzeum průmyslových železnic Brno. (IČO 49458485) Výstavba nového areálu však rozhodně nebyla jednoduchá.Měl se rozkládat rovněž na zahradě, byť větší a rovinaté. Budoucí sbírka vozidel několika vlastníků se navíc v tomto případě ukazovala být řešením dosti nešťastným. V té době už mělo Muzeum průmyslových železnic (MPŽ) vyšší cíle, které se na soukromé zahradě v Drásově u Tišnova mohly stěží realizovat. Tamější areál posloužil jen jako dočasný depozitář některých vozidel a náhradních dílů. Bylo jasné, že skutečné muzeum se musí vybudovat jinde.