Tentokrát se budemě věnovat odměnám a trestům ve výchovné práci oddílu. Bez nich se asi žádný oddíl, kroužek či klub neobejde.
Pochvala a trest ve výchovné práci oddílu
Je důležité průběžně i při určitých mezních bodech jejich činnosti hodnotit, dávat jim jasně najevo, které jejich jednání je správné a které ne. A naučit je hodnotit se navzájem i hodnotit sama sebe porovnáním s normou, s příkladem. Nejde o stálé schůze plné kritiky, ale o stručné vyjádření uspokojení, které způsobí radost. Taková pochvala vedoucího musí vyznít jako důkaz přesvědčení, že dítě jednalo správně a u ostatních jako uvědomění - tak je třeba jednat, to prospěje mně i kolektivu. Je lhostejné, je-li vyjádřena slovním oceněním, úsměvem, narážkou, plácnutím po rameni či podáním ruky. Meze vynalézavosti vedoucího se nekladou. Jde prostě o to, aby každému v oddíle bylo jasné, jak má jednat a jak vedoucí hodnotí jeho činy. Vyšším stadiem je, umí-li pochvalu vyjádřit i ostatní, zejména vedoucí družin. Je to předpoklad k tomu, aby v oddíle vládl optimistický tón důvěry, jasu a jistoty. Nehodnocené jednání vyvolá u dětí nejistotu, úvahy o jeho správnosti či nesprávnosti. Vede k nerozhodnosti, k neupřímnému vyčkávání, takové stavy nepůsobí dobře na celou psychiku dítěte i na mikroklima družiny či oddílu.
Protože se děti správnému jednání teprve učí, protože mnohdy je mnohem lákavější nesprávné jednání, jednají rovněž často nesprávně. Proto pro ně musí být celá škála jemných nepřímých i přímých odsouzení, která vzbuzují nepříjemné pocity a vytvářejí tedy i zábrany (někdy účinné, někdy neúčinné), které nedovolí špatný čin opakovat.
Takovým odsouzením ze strany vedoucího může být: zamračení, stažení koutků úst, které vyjadřují opovržení, vyčítavý pohled, drobná poznámka "No ty ses ale vyznamenal!" To všechno mohou být od uznávané autority (a je lhostejné, je-li jí starší dítě instruktor či vedoucí) signály, které vzbuzují nepříjemný zážitek, po jehož opakování dítě netouží.
Věci ale nebývají tak jednoduché a někdy na provinilce takové jemné způsoby vyjadřování nelibosti neplatí. Potom jsou neúčelné, někdy také nepostřehnutelné. Například: porušení pravidel při sportu má za následek hvizd rozhodčího a trest podle pravidel hry. Při koupání porušuje někdo zásady bezpečnosti - hvizd píšťalky - a rušitel se stává pozorovatelem z břehu. Rušitel nočního klidu nahrazuje svůj spánek povinným odpočinkem v době oblíbeného zaměstnání příští den nebo musí uléhat již několik minut před večerkou, aby měl čas si vše připravit ke spaní a nerušil ostatní. Takováto rázná opatření, provedená v klidu bez rozčilování, jsou kolektivem přijímána s uspokojením, protože jsou v jeho prospěch a bývají prevencí před opakováním špatné činnosti nejen u těch, proti nimž byla použita, nýbrž i u těch, kteří jich byli svědky. Uvedená jednání ovšem ještě nejsou tresty, jsou to jen výchovná opatření vedoucího pro udržení bezpečnosti, režimu a kázně. Rozhoduje o jejich použití sám a není potřeba se o nich s nikým radit. Jsou běžnou součástí jeho výchovné praxe.
Je třeba si vždy uvědomit, že na udělení pochval velmi citlivě reaguje celý kolektiv oddílu. Každý jeho člen v duchu porovnává jednání pochváleného se svým jednáním a v debatách s kamarády je přísně a kriticky porovnávají s jednáním a činy ostatních. Proto musí být jejich udělení uváženo, aby bylo vždy nejen zasloužené, ale také spravedlivé vůči ostatním členům kolektivu oddílu. Někdy se zdá, že pochvala a trest jsou dvě stránky téže mince, které jsou nerozlučně spojeny, ale není tomu tak. Vyjadřují hodnocení na opačných stranách stupnice a jednání jednotlivců i kolektivu nemusí nutně probíhat ve vlnách, které se dotýkají obou opačných konců škály. Naopak všechno výchovné úsilí směřuje k tomu, abychom jednání dětí posuzovali na stranu úspěchu a takových činností, které lze hodnotit kladně.
To však neznamená, že by se měli vedoucí vyhýbat trestání tam, kde vidí, že děti vážně porušují normy soužití a normy správného chování. Tam, kde je přesvědčen, že trest přinese výsledky, má ho bez rozpaků použít. Vždy ale uváženě, bez rozčilení, podle zásady: "Co nejvíce požadavků na člověka, co nejvíce úcty k němu!"
Nikdy nemá vedoucí trestat okamžitě, v rozčilení, ve vzteku, pod dojmem uražené ješitnosti. Trestající musí totiž také zvážit, jaká bude reakce na trest u potrestaného i u celého kolektivu, a odhadnout ji není vždy jednoduché a snadné. Je zde mnohem víc alternativ a neočekávaných zvratů než při vyslovení pochvaly, je zde nebezpečí, že jeden konflikt se trestem odstraní, ale celý řetěz dalších konfliktů třeba vyvolá. To by nebylo správné, protože smyslem trestu je zamezit nežádoucí činnosti, nežádoucí projev v chování a jednání. Potrestaný musí cítit, že trest přišel jako důsledek nesprávného jednání, musí jej chápat jako tečku za neúspěchem, za slabou vůlí, a ne jako křivdu či podnět k odvetě. Chápe-li své provinění, přijímá trest obvykle bez podráždění, klidně odevzdaně.
Z tohoto hlediska je dobré, aby vedoucí netrestal okamžitě, ale až nejbližším rozkazem. Do té doby má možnost vše si v klidu rozmyslet, poradit se, rozhodnout se, zda vyřídí věc sám nebo se svými zástupci a vedoucími družin nebo dokonce s celým oddílem. Někdy může volit jen jakýsi předstupeň trestu, který by ale v žádném případě neměl mít formu planého vyhrožování. Např. pozve si dítě stranou a uloží mu, aby následující den v tutéž hodinu vyhledal vedoucího a řekl mu, v čem nejednal správně a jak chce svou chybu napravit. Jindy může provinilce napomenout a připojit hrozbu, že při opakování takového jednání předloží celou záležitost k posouzení kolektivu. Samozřejmou součástí trestu je náprava špatné činnosti, pokud je možná, a hlavně pochopení podstaty chybného jednání a jeho škodlivosti pro kolektiv. Pokud k němu nedojde, ztrácí trest na účinku a na významu. V tomto směru se můžeme učit od A. S. Makarenka: "Podstatou trestu je, že člověk prožívá to, že je odsouzen kolektivem, a ví, že jednal nesprávně, v trestu tedy není pocit ponížení, ale je v něm prožívání, prožívá se v něm odtržení od kolektivu, třeba jen minimální.
Proto i k trestu musíme sahat jen v tom případě, kdy je problém logicky jasný, a jen v tom případě, kdy veřejné mínění stojí na straně trestu. Tam, kde není kolektiv na naší straně, tam, kde jsme kolektiv nepřivedli na svou stranu, nemůžeme trestat. Tam, kde naše rozhodnutí bude rozhodnutím, které všichni odmítají, nevyvolá trest dojem užitečný, nýbrž škodlivý. Jen když cítíme, že máme kolektiv za sebou, že kolektiv myslí stejně jako my a odsuzuje stejně jako my, jen tehdy můžeme trestat."
Proto trest nemůže být nikdy uložen jen na základě podezření, aniž byl přestupek řádně prokázán. Proto musí v celé své činnosti v každém okamžiku vedoucí usilovat o zdravé mínění kolektivu a záměrně je vytvářet.
Forma trestu nesmí urážet důstojnost dítěte, a proto samozřejmě jsou vyloučeny tělesné tresty.
Po odpykání trestu jedná vedoucí i všichni členové kolektivu s potrestaným, jako by se nic nestalo, trest znovu nepřipomínají a tím vyjadřují, že chyba je odčiněna, že je náprava možná a přijímána jako zadostiučinění.
V některých případech může být upuštěno od potrestání, prohlásí-li provinilec před kolektivem, že svého činu lituje a že se napříště vždy podrobí normám v kolektivu obvyklým.
Sdílet na Facebooku
© Stránka vygenerována za 0.0039 sec. | Aktuálně máme v databázi 8388 článků
práva na články náleži jejich autorům, provozovatel magazínu nenese žádnou zodpovědnost za škody způsobené prohlížením těchto stránek.
Magazín provozuje ICOK (administrátor Miloslav Fuček)
http://icok.icok.cz | http://wwww.mfsoft.cz
Bazény na míru | Bennewitzovo kvarteto | Lady XL Fashion | Optika v Praze | Světové brýle.cz | Inspiro ERP systém | Bezpečnostní poradce | Fass-Hasicí technika | Dukla - Atletika | Dukla Praha