Věrní přátelé - 7. část

Mirek s Vaškem padnou do zajetí. Proti čtyřnásobné přesile nemají šanci. Jak všechno dopadne? Prozradí poklad nebo ne?

     7. Další léčka

     Ke konci každého školního roku nastane doba, kdy jsou vysvědčení již napsána, ale škola ještě nekončí. Právě takový čas prožívala nyní pátá černovická třída. Učit se už doma člověk nemusel, a na odvážné prázdninové plány bylo ještě brzy.

     Mirek a Vašek se nenudili. Sestavili si malovanou tabulku různých zkoušek a dovedností, které se daly plnit na jejich výpravách nebo prostě i kousek za vsí a na hřišti. Kolik měl kdo splněných úkolů, tolik dostal bodů – kluci spolu soutěžili o to, kdo jich za týden nastřádá víc. To bylo zajímavé, a proto se k nim někdy dokonce přidávali i další kluci. Bylo zkrátka vidět, že jejich vytrvalost v neústupnosti vůči Ondrovi pomalu působí i na ostatní. S nimi nuda nebyla, s Ondrou ano. Začal ke konci roku ponenáhlu ztrácet ve třídě vliv, a to jenom zvýšilo jeho provokace proti nim. Sledoval je se svou řídnoucí partou na každém kroku a hledal vhodnou příležitost, jak je pokořit. Při tom se aspoň něco dělo, tohle členy jeho party bavilo…

     Jednou si Mirek s Vaškem řekli, že půjdou do černovického lesa hledat houby. Dohodli se na tom, že les obejdou a budou pak postupovat přes něj směrem ke vsi. “Tady na naší straně je víc houbařů než hub!” smáli se.

     Cesta okolo lesa jim dobře ubíhala, začali si oba plnit zkoušku v poznávání stromů a bylin. Dost toho měli naučeného z atlasů, ale bodíky se udělovaly jen za to, co poznají skutečně v přírodě. Těšili se i na nalezené houby – jejich poznávání patřilo do zkoušky také.

     Obešli les a vstoupili do stínů jeho korun. Tady zase kvetlo něco jiného, takže jejich zaujetí pro co nejvíc bodů za znalosti flóry spíše ještě narostlo. Přestali si všímat okolí, a to byla velká chyba!

     Jak tak jdou, hlavy skloněné k zemi, Mirek najednou zpozoroval nějaký černý předmět, vyčnívající za stromem. Šel se podívat blíž. Už nebylo pochyb – byla to noha s botou. Někdo je tam schovaný!

     Zvedl ustrašeně hlavu – najednou se bota pohnula – a za stromem se objevil Karel!

     Kolem se ozývá praskot větviček.

     Jsou v pasti, kluci z Ondrovy party je obklíčili. Ta ostuda!

     “Tak, a máme vás, bledé tváře!” šklebil se Ondra. “Tentokrát se dozvíme, kde máte tu svou boudu s pokladem!”

     Pranice byla krátká, ale ostrá. Jenže kluků z party bylo osm, takže přesila byla velká. Za chvilku leželi s nosy zabořenými do lesní hlíny a nemohli se ani pohnout. Ondra jim nechal svázat ruce za zády připravenými provázky. “Postavte je ke stromům!” zavelel spokojeně.

     To byla moc špatná situace. Co si na ně Ondra asi vymyslí? Že to asi bude bolet, bylo jasné. Na druhou stranu zas – Ondra a kluci si jen hrají, takže snad nepřekročí jisté meze… Bylo to ponižující , ale i vzrušující zároveň.

     “Tak vyklopte, kde máte poklad a boudu, jinak s vámi bude zle!” vykřikl Karel. “Dojděte někdo k potoku pro kopřivy!”

     “Tak tohle má být to strašné mučení? Kopřivy se dají vydržet… Jen aby si Ondra nevymyslel něco horšího!” pomyslel si Mirek. Statečně se Ondrovi ušklíbl do obličeje.

     “Tak já jdu na ty kopřivy!” prohlásil Kaštánek a loudal se pryč.

     Karel přistupuje k Mirkovi: “Povíš?”

     Mirek i Vašek ale mlčí. Tváří se hrdě jako indiáni, ostatně jim nic jiného nezbývá.

     I Ondrovi je ale najednou trapné bušit do někoho, kdo je uvázaný u stromu. Rozpačitě přešlapuje na místě. Vracející se Kaštánek jistě zachrání kopřivami situaci. Ale – kde je má?

     “Žádný jsem tam nemohl najít!”

     Co teď?

     Mirek ale nedal Ondrovi už příležitost k nějakým nebezpečným úvahám. Přimhouřil obě oči, podíval se tvrdě na Ondru a zašeptal: “Tak já ti řeknu, kde máme poklad i boudu, ale pod podmínkou, že Vaška pustíš!”

     “Co to má znamenat, Mirku?” křičí Vašek, ale zacpávají mu ústa.

     “Pustím vás oba, když mi nebudeš kecat!” prohlásil Ondra.

     “Tak dobře poslouchej – zkus náš poklad najít v zemi u skály, co jí říkáme Dračí hlava, tam co jsou ty dva starý stromy – a bouda je asi tři sta kroků odtamtud na východ hned u potoka.”

     Skončil. Všichni kluci se na něho trochu vyjeveně a zklamaně dívají. Mirek povolil nějak podezřele rychle – zrovna ve chvíli, kdy se Ondrovi někteří z nich chystali říct, ať už toho nechá!

     “Jak to jen mohl udělat?” nevychází z překvapení Vašek.

     “To jsem teda nečekal, že to jen tak vyklopíš,” ušklíbl se Ondra. “Postavíme k vám někoho na stráž a půjdem se tam podívat. Ale běda ti, jestli mě chceš podfouknout!”

     Celá parta, až na určené strážce Kamila a Kaštánka, odchází pryč. Oba strážci se jdou k potoku umýt ze špíny po rvačce. V lese je najednou ticho a klid. Kdyby u stromů nebyli přivázaní dva kluci, zdálo by se, že tam byl odjakživa pokoj a mír…

     “Od teďka už na tebe nepromluvím ani slovo!” syčí Vašek. “To jsem si teda nemyslel, že jsi taková sketa!”

     Mirek se jen u stromu zavrtí, usměje se a zašeptá: “Teď zase chvíli poslouchej ty mě. Náš poklad ani bouda se jim do rukou nedostane! Nebuď labuť, že bych jim to jen tak prozradil!”

     “Ale vždyť přece…”

     “Uklidni se. Bouda je přece od Dračí hlavy na sever, ne na východ, a rozhodně víc vzdálená, než tři sta kroků, a taky není přímo u potoka, to snad víš. No - a poklad jsem přemístil!”

     “A to jsi mi nemohl něco říct? Mohli jsme se přece spolu domluvit!”

     “Nezlob se na mě, Vašku. Bylo mi jasný, že nás někde stejně jednou chytí. Tak mě napadlo, že když budeš trochu vyvádět, až jim řeknu o pokladě, nemůže to uškodit. Takovej vztek bys určitě nezahrál!”

     “To je teda fakt! Jenže co teď budeme dál dělat?” ptá se Vašek, ale Mirek jen usykne: “Teď mlč! Jde sem hlídka!”