Věrní přátelé - 4. část

Situace mezi Vaškem a Mirkem a Ondrovou partou houstne. Schyluje se k pořádné rvačce?

     DÍL I. – První tři…

     Povídka 1.: Proti Ondrovi

     4. V nebezpečí

     Ráno už Mirek netrpělivě přešlapoval u vrátek. Vašek chodíval do školy okolo, a tak na něj většinou čekal. Když ho dnes konečně uviděl, jen tak si podupl nohou, ale neřekl nic.

     Po obvyklém “ahoj” oba kráčeli ke škole. Zdálo se jim, že ve vzduchu houstne napětí. Věděli, že dnes budou opět nějaké problémy. Když měl včera Ondra s partou schůzku…

     V šatně se ještě nedělo nic. Po přezutí šli nahoru do své třídy.

     Otevřeli dveře. Na nikoho se nedívali, ale několik upřených pohledů na sobě přímo cítili. Třída byla nezvykle tichá, jen děvčata štěbetala a zřejmě si ničeho nepovšimla.

     “Teď to přijde,” pomyslel si Vašek, když usedal do lavice. Tušení ho nezklamalo.

     Na Mirkova záda pojednou dopadla Ondrova školní brašna. Vysypalo se z ní několik potrhaných sešitů a učebnic.

     Mirek se prudce otočil dozadu k Ondrově lavici. Setkal se s překvapeným pohledem. Tohle Ondra dobře uměl – nejednou dokázal svým nevinným vzezřením oklamat i dospělé lidi.

     “Kdo mi má co házet taškou?” zavolal Ondra na Mirka výsměšně. Jeho překvapený výraz se v mžiku změnil. “Přines mi jí!”

     “To mě ani nenapadne, seber si jí sám!” klidně protáhl Mirek.

     Ve třídě nastalo úplné ticho, že bys padat špendlík uslyšel. I ty holky zmlkly.

      “Nechej toho teď, už zvonilo,” domlouval Ondrovi Kaštánek – ten mu ale nevěnoval pozornost. Přiběhl k Mirkově lavici, popadl svou brašnu, zvedl ji a… vtom vešel do třídy učitel.

     Ondra se hned sehnul k zemi, aby posbíral vypadané sešity. “To si ještě vyřídíme,” usykl a šel na své místo.

     Po škole si doma Vašek udělal úkoly a vrhl se na domácí práce. Hned jak měl volno, spěchal za Mirkem.

     Marně však zvonil u vrátek. Mirek doma nebyl.

     Vašek si pomyslel, že Mirek šel asi k jejich boudě. Proč ale na něho nepočkal? Tak se Vašek rozběhl polní cestou okolo hřiště k lesu. Nedaleko prvních stromů zaslechl za sebou nějaký pohyb. Otočil se – a díval se do očí pěti klukům s Ondrou v čele.

      “Kampak se chlapeček šine?” usmál se na něj posměšně Karel.

      “To je moje věc,” odpověděl Vašek. Viděl, že je zle. Kluci ho obstoupili a Ondra významným pohybem vytáhl z kapsy klubko provázku. Co dělat?

      Vsadil na moment překvapení, rozrazil od sebe dva kluky, kteří se mu zdáli nejslabší, a rozeběhl se směrem ke vsi. Šance, že ho nedoženou, byla malá, ale přece se nevzdá bez boje!

      Přibližně v té době se na pokraji lesa objevil Mirek. Měl hrozně zamazané ruce a špinavá šmouha přes obličej také nečinila jeho vzhled zrovna nejlepším. To mu ale vůbec nevadilo, aby si nepohvizdoval a netvářil se spokojeně.

     Jeho výraz se ale změnil, když uslyšel hluk a křik. Jedním skokem se octl za křovím.

     Vzadu na pěšině se objevila Ondrova parta. Mirek se zděšením pozoroval, jak vlečou zmítajícího se Vaška.

     Jak by mu pomohl? Na dlouhé rozmýšlení nebyl čas.

     Mirek už neváhal. Vsadil instinktivně na svůj špinavý vzhled, vykřikl, vyběhl z křoví a vrazil do houfu okolo svého kamaráda. Odtrhl od něho několik rukou a než se překvapení kluci vzpamatovali, rozeběhl se i s Vaškem pryč – ale kam?

      Směr ke vsi jim zahrazuje Ondra s kluky. Musí tedy do lesa. V něm je nedaleko odtud stará pevnůstka. Dobře to tam znají, snad se v jejím okolí nějak Ondrovi ztratí.

     “K pevnosti!” šeptl Mirek Vaškovi do ucha.

     A už uháněli lesem přímo k ní.