Co zažil Jestřáb na táboře v roce 1985

Jistě si vąichni vzpomínáte na známého spisovatele Jaroslava Foglara, jehoľ skaustkou přezdívkou bylo Jestřáb. Jeątě v dost pokročilém věku jezdil za svým oddílem na tábor. Co se mu na jednom takovém táboře přihodilo?

     Tábor oddílu Hoąi od Bobří řeky v roce 1985 získal dodatečně název "Tábor na jiném místě" (podkova stanů byla o pouhých několik metrů posunuta oproti létům minulým), sluąelo by se vąak pojmenovat ho spíą "Táborem Jestřábova zranění". Vůbec nic nenasvědčovalo tomu, ľe ­ dílem nepříznivého osudu ­ se jedná o poslední tábor, kde Jestřáb bude spát pod stanovou plachtou.

     Celý oddíl se na příjezd svého vedoucího moc těąil. Jestřáb měl na táboře pobýt týden, jako tomu bylo i před rokem. Mezi stany i v kuchyni vąechno zářilo čistotou a úklidem, chloubou tábora byla ten rok po deląí době opět vystavěná táborová brána s velkou číslicí "2", sestavenou ze smrkových ąiąek.

     Jestřáb přijel (byl čtvrtek 18. července), pokyvoval hlavou a chválil. Ubytoval se ve stanu na čestném místě táborové podkovy, zaąel k Zelené říčce, usadil se v náčelnickém křesle, které jsem mu vyrobil na místě, kde jsme zapalovali táboráky, s hospodářem Větříkem zkonzultoval několik problémů a záleľitostí.

     A pak se stala ta osudová událost.

     Po prohlídce táborové brány a kuchyně chtěl Jestřáb také posoudit, jestli je správně postaveno i ono místo, bez kterého se ľádný tábor neobejde a kam i "císař pán chodí pěąky". Starąí chlapci mu ukázali "semafor", kde byly vyznačeny polohy "volno" nebo "obsazeno", a dovedli jej pohodlnou zatáčkou mezi hustými smrčky k latríně. Ta byla ten rok zbudovaná v malé proláklině terénu, tradičně velmi bytelně a dobře. Jestřáb neąetřil chválou.

     Potom si vąiml, ľe o kousek dál je ve stěně svahu opřený ľebřík, zhotovený ze smrkové kulatiny. "Na co to je?" ptal se.

     "Kdyby to uľ někdo nemohl stačit deląí cestou ­ tohle je zkratka!" zněla veselá odpověď.

     Jestřáb se rozhodl vyzkouąet kvalitu ľebříku a začal po něm nečekaně vystupovat nahoru. ®ebřík byl dobře udělaný, bohuľel nebyl vąak dostatečně opřený o svah.

     Kdyľ byl Jestřáb zhruba v polovině jeho délky, začal se s ním naklánět dozadu. Pádu se nedalo zabránit. Jeden z chlapců ­ uľ si nepamatuji, kdo ­ stačil jeątě skočit pod ľebřík, aby ztlumil dopad těla na zem, přesto vąak byl Jestřábův pád velmi nepříjemný a bolestivý.

     Vąichni strnuli leknutím a děsem, ale rychle se vzpamatovali a začali jednat. Jestřába, sténajícího bolestí, naloľil Větřík do auta a odjel s ním do nejbliľąí nemocnice v Liptovském Mikuláąi.

     Náą vedoucí byl hospitalizován a v rámci vyąetření ho dopravili také pod rentgen. Lékař mu sdělil, ľe má nejspíą naraľené klouby u ľeber, ale jinak se mu, aľ na pár otlaků a odřenin, jeví vąechno v pořádku.

     To bylo uklidňující zjiątění. Jestřába si na základě těchto výsledků v nemocnici nenechali, a přijel tedy s Větříkem zpátky do tábora. Hýřil optimismem, ale tvář měl zkřivenou utrpením. "Naraľené klouby vľdycky hodně bolí," říkal s přesvědčením a s nadějí v hlase, ľe bolesti časem poleví. A při tom zatím zůstalo. Dokonce se jeątě Jestřáb večer zúčastnil oddílové "zpívandy" a přečetl za vąeobecného úspěchu několik legračních kapitol ze svého rukopisu "Nováčka Hubáčka".

     Přiąla noc. Jestřáb ve stanu nemohl bolestmi spát. Kaľdá z hlídek slyąela jeho tiché sténání  Rozhodl se proto, ľe přece jen odjede hned ráno do Prahy a nechá se znovu vyąetřit tam.

     Bylo ovąem nutné, aby někdo Jestřába na zpáteční cestě do Prahy doprovodil a zařídil aspoň nejnutnějąí záleľitosti.

     Přihlásil jsem se k tomu úkolu. Jednak jsem měl jako dráľní zaměstnanec reľijní průkazku na vlak (takľe se nezatíľil táborový rozpočet, coľ Jestřáb zdůrazňoval), jednak jsem se těąil na to, ľe budu mít Jestřába po celou cestu vlakem "pro sebe". Nikomu z nás jeątě přílią nedocházelo, ľe Jestřábův zdravotní stav můľe být horąí, neľ mu sdělili v nemocnici. Sám jsem měl jednou naraľená ľebra a vím, jak to bolí. Náą vedoucí se choval také velmi statečně ­ bolesti musel mít skutečně velké, ale pokud mu stačila vůle, snaľil se to nedávat přílią najevo.

     Cesta vlakem trvala skoro deset hodin. Na hlavním nádraľí v Praze jsme si vzali taxík a odjeli k Jestřábovi domů do Křią»anovy ulice. Přes mé přesvědčování se totiľ Jestřáb rozhodl, ľe rovnou do nemocnice nepojede, teprve aľ v případě nejvyąąí nouze  Stále si jeątě myslel, ľe má jen naraľené meziľeberní klouby, jak mu řekli na Slovensku.

     Uloľil jsem naąeho vedoucího v jeho bytě na lůľko, dal mu k rukám telefonní přístroj a odběhl domů do Vrąovic shánět pro něho nějaké to ľivobytí. V té době jeątě přílią nefungovaly "večerky", kde by se dal sehnat např. čerstvý chléb. Situaci zachránila má sousedka, která mi pro Jestřába dala půlku měkkého chleba.

     ©»astný, ľe jsem něco k jídlu přece jen sehnal, vrátil jsem se do Křią»anovy ulice. Jestřábovy bolesti neustávaly, a tak se skutečně nakonec telefonicky spojil se svým známým lékařem a dohodl se na novém vyąetření.

     Udělal jsem, co bylo v mých silách, a mohl tak odjet zpátky na tábor. Nasedl jsem jeątě tu noc do vlaku a během dopoledne 20. července jsem přes Liptovský Hrádok a Pribylinu dorazil zpátky do tábora.

     Teprve později nám Jestřáb napsal dopis, co mu zjistili na prohlídce v Praze. Tři ľebra neměl natlučená, ale zlomená!

     Uvádím tento smutný příběh jako přímý svědek vąech událostí předevąím proto, abych vyvrátil vąelijaké polopravdy a výmysly, které se ­ i tiątěné ­ objevily v různých dobách na různých místech. Toto je sepsaná čistá pravda o Jestřábově zranění 18. července 1985, které se mu přihodilo na naąem táboře, a o vąech daląích událostech, které se okolo toho sběhly.