Pedagogika a psychologie III

Dnes se budeme v dalším povídání o psychologii zabývat posuzováním.

      Posuzování
     Reakce jedince může odrážet nejen vnější situaci tj. prostředí, ale i individuální vnitřní stav. Také můžeme rozeznat reakce v závislosti na momentálním stavu nebo dlouhodobém stavu tj. tzv. krátkodobé a dlouhodobé.

                                              Vnější situace (prostředí)

     a) Reakce

                                              Vnitřní stav individua

                                              Momentální stav

     b) Reakce

                                               Dlouhodobý stav

     Hlavními psychologickými metodami, kterými se snažíme co nejvíce poznat jedince jsou:
     a) pozorování
     b) rozhovor

     Tyto metody jsou jak teoreticky popsány ve všech publikacích, tak se běžne užívají v praxi.

     Při posuzování jedince však často dochází ke zkreslení opravdového obrazu psychiky individua a to z důvodu tzv. haló efektu, projekce, racionalizace, citový racionalizační přenos, efekt zakotvení, úzká posuzovací kritéria, centrální tendence.
     a) haló efekt – podle jednoho prvku (často prvního dojmu) je posuzován celý člověk,objekt či jev. Většinou jde o unáhlené a neodůvodněné hodnocení.
     b) Projekce – promítání vlastních představ, pocitů a postojů, jak kladných tak i záporných do jiných osob či objektů.
     c) Racionalizace – tkví v bezděčné snaze připisovat vlastnímu jednání logičtější nebo pozitivnější motivy, než odpovídá skutečnosti.
     d) citově racionalizační přenos – citový vztah k určitému člověku ovlivňuje i náš pohled na něj.
     e) Efekt zakotvení (stereotyp) – posuzování člověka (objektu, jevu) je ovlivňován zakotveným názorem, přičemž skutečnost už může být změněná (případ polepšeného hříšníka).
     f) úzká posuzovací kritéria – usuzování na celek pouze z některých částí, které považujeme za důležité (např. podle vzhledu usuzujeme na ostatní) nebo spojujeme vlastnosti, které spolu nesouvisejí např. sympatičnost a inteligenci.
    g) centrální tendence – nerozlišování ci nezaujímání stanoviska a naopak kategorické soudy ve smyslu "Buď a nebo".

     Dalšími špatnými "rádci" při posuzování druhých může být tzv. černobílé videní, odmítání možnosti změny u druhého, vyzdvihování určitých špatných vlastností, ukvapené závěry, znehodnocování kladných vlastností a předností.

     Proto zde platí pravidlo " Více hlav, více názorů" a je nutné vždy posuzovat člověka jako celek se všemi jeho klady a zápory a snažit se oprostit od již "zajetých kolejí" v posuzování druhých. Je zde proto na místě pořekadlo " Poznej sám sebe a teprve poté suď druhé". A teprve poté se dostaneme na nejlepší cestu k objektivnímu posuzování druhého člověka.

     Při posuzování jedince se musíme soustředit na tři základní složky, které chceme u jedince rozvinout a podpořit a které nám sdělí maximum o osobě, kterou chceme lépe poznat, pokud si však vyhodnotíme získané informace správně a v nezkreslené formě.

     Hodnotová orientace +schopnosti  + inteligence

      Hodnoty                                  koncentrace          řeč
      Prostředky k dosažení cílů       senzomotorické     orientace myšlení a informací
      sebehodnocení                        intelektové             paměť
      vztahy (rodinné, přátelské aj.)  sociální                  přiměřenost jednání
                                                     sebeporozumění    poučení z chyb
                                                                                 styl myšlení

     Ze schématu můžeme vidět, že každá z těchto složek se skládá z několika schopností, které nám napomáhají určit úroveň každé z nich. Veškeré informace nám jako celek napomáhají poznat u osobnosti její pozitivní i negativní stránky, zájmy a motivace, její možné reakce v náročných situacích dále co je pro jedince prvořadé a to celkově nám pomůže při utváření kolektivu a možnosti a směry našeho působení na něj. V průběhu časového vývoje v dětských zájmových organizacích se můžeme podílet na změně utváření hodnotové orientace, rozvoje schopností a zvýšení inteligence každého jedince, k tomu, aby byl sám osobně vnitřně spokojen, štasten a spoluvytvářel a spolupodílel se na práci v kolektivu. Každý zvlášť ovlivňuje svými postoji a činností kolektiv a prostředí kolem sebe a naopak kolektiv a prostředí kolem působí na každého jedince zpětnou vazbou.

     Vlastnosti osobnosti – schopnosti, rysy, motivy – označované za psychické, popř. společenské socializované, mají vždy určitý základ či aspekt biologický. Člověk je tvorem biologickým a společenským, tyto dvě složky tvoří v osobnosti člověka funkční celek. Na utváření člověka působí vedle vlivu biologických a přírodních i vlivy sociální a tyto vlivy mohou v dané situaci působit buď jako stabilizátory nebo labilizátory psychického vývoje.

      Určující činitelé, které mohou mít vliv na psychický vývoj jedince:
      a) aktuální (momentální stav formující podmínky a příciny)
      b) dispoziční (zděděný vliv, vrozený nebo získaný)

     Když nemůžeme vysvětlit chování a prožívání člověka ze sociálních a psychologických příčin, hledáme příčiny biologické jako jsou např. choroby, úrazy, dědičnost atd.