Můj první vandr

Nedávná pozvánka na vycházku do Krčského lesa inspirovala jednoho našeho čtenáře, který nám poslal tuto povídku.

      Mojí oblíbenou knížkou, kterou mi rodiče předčítali v předškolním věku, se nevím už proč staly Veselé příhody kozy Lujzy a kocoura Bobka, kterou napsala Ema Tintěrová a ilustroval obrázky Ondřej Sekora, autor Ferdy Mravence. Nejvíce mi zaujalo, jak se kocour Bobek a jeho kamarád pes Chlup chystali na výlet až na konec světa. Tak jsem se ho chtěl vidět taky.

      Jednou na jaře v roce 1957, když mi byly čtyři roky, mě děda vyzvedl po obědě ze školky s tím, že je hezké počasí, jako stvořené na dalekou cestu. Tak jsme vyrazili. Tramvají číslo 14 na její konečnou (dnešní Kačerov), dále pak autobusem do Kunratic a pak rovnou do lesa. Minuli jsme zahradní restauraci U Václava IV., a za chvilku jsme byli u studánky a nakonec se objevil na břehu potoka dřevěný altán. V něm jsme si dali housky se salámem, děda vyprávěl o nedaleké zřícenině hradu a já jsem jen naslouchal a rozhlížel kolem, jestli se náhodou nějací rytíři neobjeví. Dozvěděl jsem se taky, že altán je postavený z kulatin břízy, jejíž kůra hoří i mokrá, jak se liší smrk od jedle a že ty mohutné stromy jsou buky a spoustu dalších zajímavostí z přírody.

     Na zpáteční cestě se děda zastavil na pivo, já dostal limonádu do opravdového půllitru a pozoroval páva, který se producíroval po zahrádce mezi několika hosty, kteří ho krmili rohlíky. Když páv důstojně odešel, zůstalo po něm ležet na zemi krásné dlouhé modrozelené pero. Tak jsem si ho vzal na památku. To už se ale odpoledne pomalu chýlilo ke konci a byl čas na návrat. Dveře autobusu mi kousek trofeje sice uštíply, ale nadšený jsem doma rodičům vše vyprávěl, až jsem z toho zážitku usnul.

     Další týden jsem se snažil být hodný, abych mohl jet na výlet znovu. Moc se mi to nedařilo, ale do Krčského lesa, jak jsem se dozvěděl, že se jmenuje, jsme vyrazili zase. Pak se to stalo pravidlem, takže jsme tam s dědou v týdnu jezdili pokaždé, když bylo hezky. Pozvolna jsme celý les propátrali, objevili další altány, prolezli hrádek, chodili se dívat na muflony a v létě na houby. Děda býval nimrod, a tak mi ukazoval stopy zvěře, učil mě poznávat stromy a rostliny, podle zvuku druhy ptáků. Časem se seznámil s partou mariášníků, kteří se své karbanické vášni oddávali v jednom z altánu na Chodovské straně lesa a já s několika jejich vnuky. Běhali jsme po okolí, hráli na indiány a kovboje, stavěli bunkry s větví, byly jsme šťastní.

     Pak přišla škola, s ní starosti s učením, a tak jsem do Krčského lesa jezdil stále méně, až nakonec vůbec. V době studií na gymnasiu jsme tam měli několik branných cvičení, ale to už se vše změnilo. Les už byl prořídlý, všude asfaltové cesty, hodně lidí a mufloni žádní. Když jsem tam šel o pár let později s mojí, tehdy pětiletou dcerou, připadali jsme si jako ve Stromovce.

      Čas běžel dál, ze mě už je starý šedivý trampský pardál, který s usárnou na zádech a kytarou přes rameno procestoval snad všechny zajímavosti a krásné kouty naší vlasti a nakonec zakotvil ve starém srubu v bývalých Svatojánských proudech nad Štěchovicemi. 

     Na chvíle, které jsem prožil jako klouček v Krčském lese, však nikdy nezapomenu. Naposledy jsem si na ně zavzpomínal vloni v létě, když jsme trampovali s manželkou po Šumavě a překvapila nás uprostřed pustin bouřka. Schovali jsme se pod přístřeškem u odpočívadla a než se počasí umoudřilo, vyprávěl jsem jí  o historii hrádku krále Václava IV.

      Brzy ze mě bude opravdový dědek, čekáme totiž v nebližší době vnoučka. Dneska mi přišla znovu vydaná knížka o koze Lujze a kocouru Bobkovi a už se těším, jak mu ji budu předčítat. Vlastně ji můžu rovnou vyprávět, vždyť si ji pamatuji zpaměti. A kam si myslíte, že se vydáme na jeho první výlet, až trochu povyroste? Hádejte!

     Třeba tam zase bude ležet paví pero...

Autor: Honza Reichardt