Rubriky

Vyhledávání v článcích
Co hledáte ?



Provozuje:
icok


ikonka partnera
ikonka partnera
Dnes má svátek Anežka je sobota 02.03.2024



Novinky





Magazín eKamarád vás vítá
Přinášíme vám zpravodajství ze světa dětí a mládeže. Chcete se i vy podělit s ostatními o své zkušenosti či nějak pobavit naše dětské čtenáře? Není nic jednoduššího. Přidejte se do naší kamarádské rodiny a napište nám na email redakce8(Z)ekamarad.cz
(Místo (Z) napište @).

Anička

Dnešní pohádka vypráví o tom, jak Toník zachránil Aničku, kterou si potom vzal za ženu.

     Před mnoha a mnoha lety žil chudý sedlák. Jednou na podzim jel se svou dcerou Aničkou a mleči do mlýna s obilím. S mletím se zdrželi a když se vydali na zpáteční cestu byla už tma. Poprchávalo a nad krajem se válely husté chumáče mlhy. Vozík, tažený dvěma hubenýma kravkami, pomalu drkotal na cestě.

     Mleči seděli mezi pytli mouky zabaleni do záplatovaných plášťů, sedlák pokuřoval z fajfky a Anička jednotvárným drkotáním povozu usínala. Tu kravky, které doposud šli klidně, začaly zvedat vlhké čenichy do výše. Zabučely a úprkem se rozeběhly po cestě. Vyplašená zvířata zarazil příšerný rachot, který se  více a více přibližoval. Sedlák v domnění, že proti nim jedou rychlejší povozy, seskočil z vozu a pevně uchopil hlavy třesoucích se zvířat. Chlácholivě k nim promlouval. Stáli na kraji cesty. Rachot dostával podobu hromu a Anička se probudila ze snu. Tvářila se vyjeveně, protože nepozorovala příčinu hluku, ale po chvíli všichni spatřili řadu tmavých vozů, které se bez pomoci koní řítily velikou rychlostí proti nim. Už, už se zdálo, že se srazí, ale ty v poslední chvíli uhnuly z cesty a ujížděly stranou do luk. Jakmile minuly záhadné vozy sedláka, zaburácel hrom a Anička se octla na voze, který mizel mezi lukami. Sedlák nevěřil svým vlastním očím. Několikrát se je promnul, ale Aničku, své sluníčko, neviděl. Mleči byli také zaražení, ale nejvíce z nich byl zaražen Toník. Měl Aničku rád, a proto než dozněl hrom, seskočil z vozu a vydal se do luk za mizejícími povozy. Jakmile Toník opustil povoz, vydal se sedlák na smutnou cestu domů.

     Toník šel celou noc, zaplétal se do křovin, které mu rozdíraly šaty, stoupal do prudkých kopců až padl vyčerpáním a usnul. Když se probudil, začaly se zvedat mlhy a uviděl, jak se nad ním sklání muž. Nebyl ani mladý ani starý ani krásný ani ošklivý, byl zahalený do obleku z kůží různých zvířat. Ani nepromluvil, uchopil Toníka do náručí a odnesl do nedaleké skalní jeskyně. Toník usnul dříve, než ho uložil na prosté lůžko. V jeskyni bylo ohniště, nad kterým se pohupoval kotlík s vroucí vodou. Pár hrubých poliček dotvářelo celé zařízení jeskyně. Když se Toník probudil, promluvil muž: „Já už nemám jméno, ale pro tebe je důležitější, aby si se zotavil. Dokud nebudeš úplně zdráv budu tady.“ Když mluvil vhodil do kotlíku několik lístků a vzniklý nápoj nalil do hrnku a došel k Toníkovi. Hrnek postavil na zem a odešel z jeskyně. Toník se sehnul pro hrnek a hltavě se napil. Nikdy nic tak dobrého nepil a po chvíli opět usnul.

     Několik měsíců strávil ve společnosti zvláštního muže, který za celý den neřekl víc jak dvě věty. Naučil se však přemýšlet. Když už byl schopen pomáhat muži při zajišťování potravy, promluvil muž: „Nyní mě již nepotřebuješ a já odejdu. Dám ti však tři rady: „Používej zdravý rozum, neutíkej od rozdělané práce a nezapomeň na svou hrdost.“ Toník poděkoval a muž odešel do lesa. Poprvé přespal Toník v jeskyni sám, ráno si zabalil jídlo do ranečku a vydal se na cestu. Celý den procházel mezi kopci a údolími až došel k vysokým a rozložitým skalám. Skromně povečeřel, napil se z potoka a uložil se ke spánku do hluboké vrstvy spadaného listí pod skalním převisem. O půlnoci ho vzbudilo nešťastné volání: „Kam ho dám? Kam ho dám?“ Po chvíli spatřil shrbenou postavu, jak vláčí zjevně těžký předmět. Toník se nejdříve vyděsil a chtěl se dát na útěk, ale vzpomněl si na rady starého muže a hlasitě zvolat: „Dej ho tam, kdes ho vzal.“ Po chvíli se opět ozvalo volání: „Kam ho dám? Kam ho dám?“ Toník si pomyslel, že ten člověk nedoslýchá a proto hlasitěji volat: „Dej ho tam, kdes ho vzal!“ V zápětí hlas zvolal radostně: „Děkuji ti. Dlouho jsem na tuto odpověď čekal.“ Již více shrbenou postavu neviděl. Toník spal až do východu slunce.

     Vyrazil na další cestu. Těsně před polednem dorazil k branám zámku, který působil impozantním dojmem.Toník si připadal malinkatý jako skřítek. Vysoké věže zámku se pnuly vysoko k obloze a na korouhvích vlály modrobílé prapory.Toník vstoupil branou do podhradí, procházel se mezi trhovci a krámky v křivolakých uličkách.
Před branou do samotného zámku ho zastavil žebrák a žádal o jídlo. Toník sáhl do ranečku a vylovil poslední patku chleba. Snědl ji napůl s žebrákem. Nikdo nic neříkal, ale po chvíli žebrák poděkoval a řekl: „V zámku vládne krásná paní, je však velice zlá, jestli potřebuješ radu, slož jí nejdříve poklonu a nezapomeň na svou hr....“ Než stačil žebrák dopovědět, vyšli ze zámku dva zbrojnoši a s hrozivým výrazem se přibližovali k žebrákovi. Ten na nic nečekal a utíkal na tržiště mezi trhovce. Toník přemýšlel, co mu chtěl říci v posledním slově a než k němu zbrojnoši dorazili, vzpomněl si na slovo hrdost. Zbrojnoši se zastavili těsně před ním a dívali se na něj jako na přebytečný a otravný hmyz. Jeden z nich zasyčel: „Co chceš na zámku?“ Toník se nenechal zastrašit a pevným hlasem řekl: „Chtěl bych mluvit se zámeckou paní.“ Zbrojnoši protočili oči v sloup,  jejich výraz nemohl vyjadřovat větší pohrdání, ale dovedli ho do hlavního sálu, kde na trůně seděla dívka vypadající jako Anička, ale když promluvila, neměla svůj krásný a milý hlas, místo něj se ozvalo svištění, jako když se meluzína prohání v komínech. „Ty jsi chtěl se mnou mluvit chasníku?“ zasvištělo vzduchem z trůnu.

     „Hledám Aničku a chtěl jsem se zeptat, zda jsi o ní neslyšela, krásná zámecká paní“, odpověděl Toník. „Slyšela jsem o ní, je  zamčená v nejhlubším hradním sklepení, od kterého nikdo nemá klíč. Pokud ji chceš odtud odvést, musíš jí splnit první přání, které řekne až tě uvidí.“ „Slibuji“, odpověděl Toník. Připadalo mu to velice zvláštní.

     Paní odešla ze sálu a před ním se objevil malý mužík v barevném kabátci a pruhovaných kalhotách a řekl: „Ukáži ti sklepní dveře, ale dál musíš jít sám“. Prošli zámeckou kuchyní a ocitli se u malých dvířek. Mužík se do nich opřel vší silou a dveře se hlasitým skřípáním otevřeli tak na šíři ruky a  uskočil jako popálený. Utekl na druhý konec kuchyně. Toník pochopil, že dál musí sám.

     Mohutně se opřel a dveře otevřel akorát tak, aby prošel. Na stěnách vysely louče, ze stropu skapávaly drobné kapičky vody a na zemi se z nich tvořila menší a větší jezírka. Po deseti krocích se objevily příkré a silně sešlapané schody, které se stále stáčely jako hlemýžďova ulita. Pravidelně po deseti schodech byly do stran dveře. Všechny byly zavřené. Po nějaké době si Toník všiml, že schody jsou stále méně a méně sešlapané až od jedněch, zvlášť mohutných dveří, jsou schody hladké a rovné jako sklo. Věděl že musí jít stále hlouběji, začínal mít strach, že schody nikdy neskončí a také mu bylo čím dál tím větší teplo. A tu schody končily velkými plechem pobitými dveřmi. Toník sebral všechnu odvahu a stisknul kliku. Dveře se velice lehce otevřely a on stál před velkým tvorem. Jeho tělo bylo poseto tisíci šupinkami, které odrážely mihotavé světlo loučí.

     Obr spal. Toníkovi vyklouzly dveře z rukou a s hlasitým třísknutím se zavřely. Netvor otevřel obě oči a s velkým zájmem si Toníka prohlížel. Po chvíli netvor promluvil k zcela strachem ochromenému Toníkovi: „Ty jsi si určitě přišel pro Aničku, ale než ji dostaneš, musíš mi odpovědět na tři hádanky. Času k přemýšlením budeš mít dost, protože není kam spěchat.“ Toník jen přikývl hlavou. To už netvor začal říkat první hádanku, „Maličké zvířátko, zrzavý kožíšek, spořádá za krátko lískový oříšek.“ Toník začal vzpomínat jaká zvířátka potkával v lese se starým mužem. Netvor zakoulel očima a než je stačil zavřít měl Toník řešení hádanky: „Je to veverka.“ Netvor vypustil z nozder páru a začal s druhou hádankou: „Lehká jako peříčko, nemá ráda teplíčko, tančí něžně, snad i lehce, roztát v kapku nikdy nechce.“ Toník začal přemýšlet co by to mohlo být. „Zvíře ani rostlina, ani věc to není, ale kapka je často z vody a z té se stává pára, po ránu jinovatka a taky v zimě vločky",  říkal si potichu  a pak náhle zvolal: „Vločka, je to vločka“.

     Netvor zamrskal ocasem a řekl třetí hádanku: „Nad jednou zemí vládnou, když jeden odchází, druhý přichází, jak je rok dlouhý vždycky se míjí.“ To Toníkovi nic nepřipomínalo. Dlouho přemítal a uvažoval, po chvíli si uvědomil, že už dlouho neviděl slunce a tu mu to došlo. „Slunce a měsíc se míjí a vládnou jedné zemi – celému světu.“ Netvor začal syčet a prskat až se rozplynul.

     Toník prošel velkou síň, kterou předtím celou zabíral netvor a postupoval po schodech stále dolů a dolů až došel k zamřížovanému okénku. Podíval se do něj a uviděl Aničku jak se choulí zimou, zamotaná do potrhané látky na dřevěné lavici. Začal hledat dveře k Aničce. Postupoval po schodech stále dolů, až došel k velkému ptáku, který měl zlaté peří. Pták promluvil: „Protože jsi došel až sem, poradím ti jak dostat Aničku pryč z jejího vězení. Musíš mi vytrhnou tři nejdelší pera a položit je na kámen pod okýnkem. Vzniknou dveře, kterými musí co nejrychleji projít. Dveře se rychle zavřou a poté už není jiné řešení.“ Toník vytrhl ptákovi tři pera a ten zamával křídli a odletěl pryč.
Toník se vrátil k okénku a zavolat na Aničku, ta nevěřícně zvedla hlavu a když ho uviděla, vrhla se k okénku se slovy: „Jak ráda tě vidím, musíš mě odtud zachránit.“ Toník položil zlatá pera na kámen, vytvořili se dveře a rychle strnul Aničku k sobě. Jakmile ji objal v náručí, dveře i okénko zmizely.

     Anička byla tak zesláblá, že jí Toník odnesl po všech točitých dveřích do kuchyně. Tam jí dal napít a vynášel ji ven ze zámku. Když procházel hlavní sál, objevila se shrbená stařena, její hlas zasvištěl: „Tak si ji osvobodil, ale ty jsi mi tím vrátil mojí pravou podobu a zato tě potrestám ...“, ale než mohla pokračovat dál, řekl Toník: „Ty jsi jí ukradla podobu a proto mě nemůžeš potrestat.“ Po těchto slovech se otočil a odcházel pryč. Stařena se proměnila v bílý dým, jak jí projížděl tělem vztek, ale protože měl Toník pravdu, se zvukem hromu zmizela.

     Toník se vydal s Aničkou na cestu domů. Po několika dnech se celí znavení octli před jeskyní, Toník vešel dovnitř a uviděl muže. Ten na něj mrknul okem a Toník přinesl Aničku do jeskyně na stejné lůžko, na jakém se uzdravil on. Muž uvařil lektvar z bylinek a dal ho Aničce vypít. Anička spala dlouho. Když se probudila dostala najíst a zase usnula. Tak to šlo skoro měsíc, až jednou když se probudila posadila se vyprávěla: „Zlá stařena, kterou potkali v hlavní síni, ji unesla a zavřela do sklepení. Ukradla jí vzhled, trpěla však velkými výčitkami svědomí, a proto řekla Toníkovi, kde Anička je.“ Poté se její stav rychle zlepšoval, až se jednou s mužem rozloučili a šli domů do statku.
 Sedlák je považoval už za mrtvé, když se tak dlouho nevraceli. O to větší byla jeho radost, když se s nimi shledal. A protože viděl, že jednomu na druhém velice záleží, předal statek Toníkovi a dal mu Aničku za ženu. Sám se odstěhoval na výminek, kde žil ještě mnoho let a hrál si se svými vnoučky a vnučkami.

  • Autor: Koukalová Světlana
  • Datum publikace: 21.06.2006
  • Článek zařazen do: Povídky
  • Počet komentářů ke článku: 0 přidat komentář
  • Článek si přečetlo 4969 čtenářů

    Sdílet na Facebooku

© Stránka vygenerována za 0.0035 sec. | Aktuálně máme v databázi 8255 článků
práva na články náleži jejich autorům, provozovatel magazínu nenese žádnou zodpovědnost za škody způsobené prohlížením těchto stránek.
Magazín provozuje ICOK (administrátor Miloslav Fuček)
http://icok.icok.cz | http://wwww.mfsoft.cz

Bazény na míru | Bennewitzovo kvarteto | Lady XL Fashion | Optika v Praze | Světové brýle.cz | Inspiro ERP systém | Bezpečnostní poradce | Fass-Hasicí technika | Dukla - Atletika | Dukla Praha