Andílek - 3. část

Jak dopadne Míšův let? To se dočtete v dnešním dokončení epizody Andílek.

     Najednou před auto vyskočil z houští břichatý nimrod s puškou namířenou přímo na sedadlo řidiče.

     „Dál ani krok!“ zařval lovec rudý zlostí.

     Paní Brožová dupla na brzdu. Auto zastavilo.

     „Vy?!“ podivil se starý Kroupa, když poznal sousedku. „Vystupte si! Všichni.“

     První se z vozu vysoukal jeho syn.

     „Zrádce!“

     „Unesli mě!“

     Starý Kroupa si připadal jako ve snu. Nic nechápal. Nejraději by synovi vlepil pořádnou facku.

     „Míša,“ hlesla Veronika radostně a ukázala nahoru. Nad korunami borovic na okraji paseky se neslyšně objevil nedobrovolný letec.

     „Ha!“ vykřikl nimrod. Hlaveň Kroupovy brokovnice se zvedla k obloze.

     „Na Míšu nestřílejte!“ vypískla Veronika.

     „V bažantnici nemám s žádným dravcem slitování,“ zasupěl rozvášněný lovec.

     „Podívejte se laskavě na co míříte!“ řekla paní Brožová a nebojácně stlačila Kroupovu ostře nabitou pušku k zemi.

     Kroupa si nasadil na nos brýle.

     „Darebák! Málem bych přišel o povolení! - Kdo tomu klukovi dovolil lítat nad bažantnicí?“ rozčiloval se.

     „Ten kluk se hlavně nemůže dostat na zem,“ řekla paní Brožová.

     „Snadná pomoc,“ řekl pan Kroupa a opět začal zvedat hlaveň pušky.

     „Jste nezodpovědný bouchal,“ obořila se na něj Maxmiliánova maminka. „Na děti se nestřílí, ani když nemůžou přistát.“

     „Tak si na něj zavolejte letectvo,“ uraženě odsekl pan Kroupa. „Chtěl jsem mu jen trochu upustit plyn.“

     Paní Brožová si znovu sedla za volant. Max, Veronika, Daniel a Vejsada nastoupili také. Míša jim zase zmizel z dohledu.

     „Může vůbec nějak přistát?“ zeptala se paní Brožová.

     Max mlčel.

     „Mluv. Nikdo jiný tady vzduchoplavectví nerozumí jako ty!“

     „Neexistuje žádný fyzikální důvod, který by těleso lehčí vzduchu přinutil klesnout k zemi,“ řekl Maxmilián.

     „Přeci nám nechceš namluvit, že bude létat pořád,“ zeptala se jeho maminka.

     „Musíme Míšovi pomoci!“ zakňourala Veronika nešťastně.

     „Bude-li Michael stoupat, plyn v balónech se vlivem nižšího tlaku vzduchu ve výšce rozepne a unikne.“

     „Pak přistane?“ zeptala se s nadějí v hlase Veronika.

    Max nepřesvědčivě přikývnul hlavou. Dobře věděl, že Míšův let může dopadnout hodně špatně.

    Les skončil. Cesta vyvedla auto na horní konec svažité pastviny.

     Míšu spatřili okamžitě. Jako nádherný bělostný pták usilovně vesloval křídly. Byl hodně vysoko.

     „Bráchovi už pomůže jen Pánbůh,“ prosebně zadrmolila Veronika a po tvářích se jí začaly koulet velké slzy.

     Max v zápětí postřehl změnu. Michaelova zářivě bílá křídla zšedla. Maxmilián se prudce otočil k východu. Nad obzorem se táhnul šedočervený zlatě krajkovaný mrak. Slunce se za něj skrylo.

     „Začne klesat!“ vykřikl přesvědčivě Max. „Ve stínu se plyn v balónech ochladí.“

     Měl pravdu. Již po pár vteřinách bylo patrné, že Míša sestupuje.

     „Klesne až k zemi?“ zeptala se Maxmiliánova maminka.

     „Musíme ho včas chytit, aby nám opět neulétl!“ zavolala Veronika.

     Paní Brožová zaklela. Cesta mířila po okraji lesa úplně jiným směrem, než kterým letěl Michael. Zastavila.

     „Dál půjdeme pěšky,“ přikázala spolucestujícím.

     Nemusela je pobízet. Vyskákali z vozidla a rozběhli se dolů pastvinou.

     Michaelova malá postavička s křídly se rýsovala nízko nad štíhlou věží kostela v Kuklově.

     „Přistane v klášteře!“ vykřikla radostně Veronika a zastavila se, aby se zatajeným dechem sledovala Michaelův let.

     Míša si zapamatoval Maxovy pokyny a usilovně mával perutěmi, aby zmírnil rychlost klesání. Křídla fungovala. Michael jako obrovská labuť plavně sestupoval do klášterní zahrady.

     „Přistaň! Tak už přistaň!“ rozrušeně šeptala Veronika. Nesmírným napětím svírala obě pěsti.

     Michael mířil přímo na trávník mezi mohutné lípy. V posledním okamžiku s ním však vzdušné víry smýkly ke koruně košatého stromu. Balóny se zapletly do větví a potrhaly se. Naštěstí Míša byl již jen metr nad zemí. Dopadl bezpečně na obě nohy. Udělal dva kroky a znaveně se skácel do trávy. Naprosto zemdlený ležel s křídly do široka roztaženýma.

     „Co se mu stalo?“ vykřikla znepokojeně Veronika.

     „Vysílil se,“ usoudil Maxmilián a rozběhl se k plotu, který obtáčel klášterní zahradu.

     Veronika s Vejsadou a Danielem mu pádili v patách. Běželi po svahu dolů. Ztratili Michaela z dohledu. Zastavila je zeď.

     „Co teď?“

     „Přelezeme na druhou stranu!“ řekl Max. Ani v nejmenším nepovažoval klášterní ohradu za překážku, která by jim mohla uzavřít cestu k Michaelovi.

     Daniel vyhlédl místo, kde ve zdi chyběl kámen a bleskově se pomocí mělkého výklenku vyšvihl na zeď. Max za ním. Společně seskočili na druhou stranu. Během pár okamžiků překonala plot i Veronika s Vejsadou. Míšu neviděli.

     „Kam zmizel?“ zděšeně vyhrkla Veronika.

     Max rozpačitě pokrčil rameny.

     Sto kroků k lípám přeběhli během několika okamžiků.

     Max ukázal na husí brk, který ležel na trávníku.

     „Nepochybně tady přistál!“ důrazně prohlásil Daniel.

     „Kde je teď?“ zeptala se Veronika. „Proč šel pryč?“

     Max posuňkem zarazil Veroniku. Cosi zaslechl. Za blízkými thůjemi křupal písek pod botami. Max vyrazil za zvukem.

      Za křovím čtyři mladí mniši v kutnách mlčky nesli Michaela. Jeho bezvládně roztažená křídla plandala nad písčitou parkovou cestou.

     „Nadběhneme jim!“ tiše řekl Max a bezostyšně namířil záhonem růží k mnichům. Skočili jim do cesty.

     „Pusťte ho!“ vykřikla Veronika a vrhla se k bratrovi.

     „Boží posel náleží církvi,“ řekl nejmladší mnich.

     „Jaký boží posel?“ otázala se Veronika.

     „Přiletěl k nám anděl!“ řekl druhý mnich.

     „To je můj bratr!“ nenechala se zmást Veronika.

     „Všichni jsme bratři a sestry,“ pravil třetí mnich rozhodně.

     Michael, který se dosud nechal bez odporu nést pohnul nohou. „Půjdu po svých!“ řekl slabým hlasem.

     Mniši opatrně postavili Michaela na vlastní nohy.

    „Bál ses?“ řekla Veronika soucitně bratříčkovi.

     „Andělé nemají strach,“ odpověděl za Míšu sebejistě nejstarší mnich.

    „Byla to hrůza,“ řekl Michael. „Kdybych věděl jak dopadnu, tak jsem si ty idiotský křídla nikdy nenavlékl.“

     „Oh!“ pohoršeně vzdychl prostřední mnich.

     „Přichází vůbec z nebe?“ zapochyboval nejmladší mnich a zkoumavě se podíval na Michaela.

     „Nám nepřísluší, abychom hledali odpověď na tuto otázku,“ řekl nejstarší z mladých mnichů. „Je právem církevních autorit, aby rozhodly. Bratr opat nám pomůže.“

     „Žádný opat o ničem rozhodovat nebude!“ řekla prudce Veronika.

     „Na území kláštera není nikoho povolanějšího, jehož slovo by mělo větší váhu,“ pravil mnich.

     „Míša půjde domů. A hned!“ nedala se Veronika.

     „Nikoliv,“ pravil mnich. „Anděl přilétl k nám a ne k vám.“

     „Michael přistál v klášteře náhodou po nepodařeném aeronautickém pokusu,“ vložil se do hovoru Maxmilián.

     „Prostě nám uletěl,“ doplnil Vejsada Maxovo vysvětlení.

     „Andělé navštěvují pozemský svět výhradně z vůle Ducha svatého,“ řekl mnich. „Přílet nebeského andílka je zvěstováním Boží milosti s jakou pohlíží na naši službu Nejvyššímu.“

     Veronika zlostně dupla. Mnišským řečem skoro vůbec nerozuměla. Pevně chytila Míšu za ruku. „Jdeme pryč,“ řekla.

     „Nikam,“ řekl mnich a uchopil Michaela za druhou paži. „Zůstane v klášteře.“

     Max s Vejsadou a Danielem přiskočil Veronice na pomoc.

     Mniši se nedali a vrhli se na Míšu z druhé strany. Vypukla tahanice.

     „Dost! Okamžitě Michaela pusťte!“ ozval se přísný a důrazný hlas paní Brožové.

     Nečekané zjevení rozčílené Maxmiliánovy maminky zapůsobilo na obě strany sporu. Míša byl v mžiku volný.

     „Sundej mu křídla!“ přikázala paní Brožová Maxmiliánovi. „Nikdy jsem nečetla, že by andělé měli křídla na řemínky.“

     Mniši znejistěli. Odepínací perutě je překvapily. Rozpačitě mlčeli. Michael bez křídel už jako andílek nevypadal.

     Rozlícená paní Brožová přistoupila k Maxovi. Hněvivě se podívala na svého syna a vlepila mu pořádný pohlavek.

    „Pitomče!“ obořila se na něj. „Zasloužil bys výprask na holou. Jestli ještě jednou vymyslíš nějaký podobný nebezpečný pokus, tak tě tak zmlátím, že se neposadíš na zadek celý týden. A nemysli si, že jsi vyvázl jen tak. Doma si tě ještě podám.“

     Paní Brožová postrčila syna k východu z klášterní zahrady.

     Mniši tiše a rozpačitě stáli na cestě a sledovali odcházející skupinku.

    „Nebeský posel k nám cestu nenalezl, ale ďábel nás navštívil nepochybně,“ řekl po chvíli nejmladší mnich. V nesmírné bázni hleděl za paní Brožovou. Pro jistotu se raději pokřižoval, aby se náhodou nevrátila.