Bábovkové prázdniny

Na státní svátek jsme s kolegou Jirkou a šesti dětmi z dětského domova Vysoká Pec vyrazili na podzimní prázdniny. Požádali nás z domu pro seniory z Blatné, kde se jim líbilo naše jarní vystoupení, abychom je v sobotu opět navštívili. Měli jsme však celkem čtyři dny volna, a tak jsme toho stihli o něco více.

     Vyjeli jsme do Prahy, kde jsme zvládli půlhodinové čekání na přípoj do Příbrami, prvního cíle našeho prázdninovém putování. Zde jsme se vydali z nádraží stoupákem k poutnímu místu na vrcholku Svaté Hory. Čekaly nás svatohorské schody, které jsme překonali všichni, přestože jich je neuvěřitelných 365 a odměnou nám bylo opravdu pěkné místo se zlatým oltářem Panny Marie Svatohorské. Měli jsme i doprovod, v Příbrami na nás čekala Zdeňkova babička a kamarádka Markéta, které s námi strávili příjemné chvíle na tomto pěkném místě.

     Při cestě zpět jsme se zastavili v cukrárně na dobrou kávu pro vedoucí a čaj pro děti. Na nádraží jsme měli zpestřené čekání s příjemnou psí dámou a také si děti mohli vyzkoušet nádražní vozík. Poté nás čekala cesta vlakem do Heřmaně, kde jsme měli zamluvené ubytování v Benešovském mlýnu. Po vystoupení z vlaku do naprosté tmy jsme čekali na auto, které nám odvezlo kufry do hotelu. V autě ještě zbylo místo pro Mirka, Martinu a Zdendu, zbytek vyrazil na dvoukilometrovou cestu lesem a podél chat, až jsme dorazili k cíli. Je to velmi hezké místo. Jen jsme byli trochu překvapeni cenami, ale s tím je nyní nutno počítat. Zato jsme ale měli plnou penzi a tak hned po ubytování na nás čekala dobrá teplá večeře a poté jsme se odebrali na kutě. Zdravá únava byla znát na každém a tak zakrátko všichni usnuli.

     Druhý den ráno jsme měli po vydatné snídani možnost podívat se na mlýnské kolo a také na šest malých koťátek, ale viděli jsme jen jedno, ta ostatní byla asi někde na průzkumu okolí. Kluci také objevili kolo slámy na nedalekém poli a ihned se něm pěkně vyřádili. Po této rozcvičce nás čekala další pěší túra na vlak a cesta do druhého cíle našeho putování, města Fráni Šrámka, Písku. Tady se ujal role průvodce Jirka, protože zde před časem bydlel. Kousek za nádražím jsme našli v parku malé dětské hřiště, kde se děti nasvačily a užili si trošku houpaček a prolézaček. Poté jsme prošli historickým centrem a přešli Otavu po nejstarším dochovaném kamenném mostě v Čechách. Obdivovali jsme, jak byl po předloňských povodních pěkně opravený. Za mostem jsme se přidali ke skupince lidí, kteří krmili labutě a divoké kačeny. Koupili jsme pár rohlíků a jak jsme se přiblížili k vodě, hned nás hejno obklopilo. Děti měly radost a labutě byly opravdu při chuti, vždyť se o nejedno sousto občas pěkně popraly…

     Když už jsme vysypali poslední drobečky z kapes, pokračovali jsme po nábřeží až k nové lávce, která, ačkoliv je ze železa a betonu, se při chůzi jemně pohupovala a přešli jsme opět na druhý břeh. Odtud už to byl jen kousek do Diakonie ČCE – středisko Blanka. Zde nás také čekalo vystoupení pro seniory v rámci projektu našeho Sdružení Kamarád Střížovice, “Podej ruku seniorům”. Na vystoupení jsme přišli brzy a tak byl čas na rozcvičení i kávu pro vedoucí. Robert se chtěl převléknout do pěkného oblečení, které mu tety v dětském domově přibalily. Zapomněl však na černé kalhoty a proto vystupoval jen v košili bez fráčku. Ale i tak mu to moc slušelo.

     Program nebyl ve svém průběhu moderován a tak měl velmi rychlý spád. Některé děti také měly trošičku trému a tak je bylo vzadu asi hůř slyšet. Však jsme si to po vystoupení řekli a příště budeme určitě lepší. Sociální pracovnice střediska si poté vzala slovo a udělala s dětmi krátký rozhovor. A protože se program seniorům líbil, tak nám na oplátku po našem vystoupení zazpívali písničku, která se k Písku váže: “Když jsem já šel tou Putimskou branou”. Však jsme si jí také pořádně prohlédli a našli jsme dokonce i dům, odkud se ty dvě panenky dívaly za študentem, jak se v té písničce zpívá, to když jsme se po pěkném rozloučení vydali zpět přes město do krytého bazénu. Ten byl odměnou a zaslouženým vyžitím za vystoupení. Tady se děti tradičně vyřádili a přestože zde nemají tolik oblíbené tobogány, zase tu mají brouzdaliště pro neplavce a pro silnější jedince horkou páru a u ní vanu s ledovou vodou. Takové ochlazení pak přišlo opravdu vhod. Příjemně unaveni jsme se občerstvili, vydali na nádraží a vlakem dojeli do Heřmaně. Pak nás ještě čekala cesta pěšky do mlýna. Utíkala rychle, protože jsme měli většinu cesty průvodce, spolucestující z vlaku. Po vydatné večeři jsme si sbalili kufry na zítřejší cestu do Blatné a šli jsme spát.

     V sobotu ráno nám vedení hotelu pomohlo odvézt věci na nádraží do Ražic. Ušetřilo nám to jedno přestupování. Spojení bylo dobré a čas, který jsme na nádraží měli, byl využit k občerstvení a pro sport. Zaběhali jsme si všichni, i vedoucí a běhu kraloval Robert. V Blatné jsme se nejprve ubytovali v internátě, kde se o nás starali manželé Janotovi, jsou to velmi příjemní lidé. Ubytovaní jsme ale nebyli pohromadě, naši kluci bydleli ve druhém patře, my vedoucí s děvčaty jsme měli pokoje v patře šestém. U kluků jsme také využívali kuchyňku a klubovnu. Spojoval nás jen výtah a to byla pro děti ta nejlepší hračka a pokud by to vedoucí nezatrhli, děti by jezdili snad každou minutu. Potom jsme chtěli jít na prohlídku vodního zámku Blatná, ale nestihli jsme začátek prohlídky. Slíbili jsme tedy, že přijdeme ještě odpoledne. Šli jsme tak napřed na druhé vystoupení do domova pro seniory a po cestě jsme ještě stihli nakrmit hladové zámecké kachny. V blatenském domově důchodců se o nás opět skvěle staraly pracovnice, paní Čejková, Petříková a Kolářová. V jídelně nás již čekalo nedočkavé obecenstvo. Slovem teď provázel Zdenek a děti nabídli básně, písně a již osvědčený Break Dance, ve kterém jsou skutečně excelentní. Všichni jsme byli odměněni potleskem. Nejvíce Robert, který hrál kouzelně na klávesy. Na závěr pak byla pro seniory připravena soutěž “Města Evropy". Zde také děti ocenili potleskem znalosti seniorů.

     Třešničkou tohoto odpoledne byly dvě psí slečny - Cora a Bella. Ty zaujaly děti nejvíc a hned po nich vodní želvy, které od naší minulé návštěvy pořádně vyrostly. Po vystoupení, které se tentokrát vydařilo na jedničku, bylo pro nás připraveno malé občerstvení a také jedno překvapení od paní Petříkové v podobě bábovky, kterou nám zde pro děti upekli. Potom už byl nejvyšší čas na prohlídku zámku a s jazyky na vestě jsme došli na poslední chvíli. Prohlídka byla pěkná a opravdu moc hezké jsou velmi podrobné, ručně malované mapy. Děti dostaly na památku obrázky Blatné a propagační materiál, vše jsme dětem schovali do kroniky. Po prohlídce jsme šli na nákup a koupili jsme i pár jablíček, hlavně pro zvířátka, která žijí v oboře.

     Krmení daňků skvrnitých a jelínků bylo asi nejsilnějším zážitkem. Jablka a rohlíky, které dostaly naservírované, jim moc chutnaly. Bylo úchvatné být přímo mezi těmito zvířaty. Od starých zkušených daňků, kteří lenošně leželi pod stromy, až po malá mláďata, choulící se k mámě. Prostě nádhera! Jeden daněk stále troubil, jako by vše kontroloval. Po návratu na internát na nás čekalo další překvapení – ano, tušíte správně, byla to druhá bábovka, kterou pro nás upekla tentokrát paní Janotová. A tak jsme o jídlo neměli nouzi. Horší bylo, že se na internátě o prázdninách netopilo a tak byla trošičku zima, ale my jsme se zahřáli čajem a dekami.

     Jirka potom připravil večeři i svačinu, se kterou mu pomáhala Martina. Zdenek mezitím přichystal pro děti soutěž a rozdal připravené dárky za vystoupení. V soutěži byli vyrovnaní Robert s Klárkou, kteří si opravdu pamatovali mnohé z výletu, u mladších to s odpověďmi bylo horší. Každý ale dostal přívěšek a záložku. A sladkominy, ty byly schovány až na cestu domů. Po dobré večeři se již všichni sešli v klubovně u televize. A vedoucí konečně zaslouženě trošku odpočívali…

     Ráno jsme se vydali na autobus do Karlových Varů, autobus byl dálkový a místa málo a tak si v Blatné sedl akorát nejmladší Zdenda a děvčata. Ostatní posedali cestou, jen Zdenek s Jéňou stáli až do Plzně. Cesta do Karlových Varů již byla v pohodě, ale autobus zcela nacpaný. Z Varů jsme rychlíkem dojeli přímo do Jirkova, kde na nás čekala teta Malimánková, která nás odvezla do dětského domova. Černou kaňkou na výletě bylo ale chování Roberta, který ač v soutěžích i při vystoupení vynikal, svým chováním si vše tak pokazil, že už s námi na akce jezdit nebude.