Morče, které umělo malovat - 2. část

Dnes příběh šikovného morčete pokračuje. Jak vše dopadne?

     Už to je skoro měsíc, co jsem uklouzl na té bílé ploše a hrozně moc se od té doby změnilo. Určitě za mnou chodí víc lidí a otravují mě. Ale zase jsem dostal nové bydlení. No fakt! Můj maličký kotec je ten tam a já teď bydlím v óóóbrovitááánské kleci. Můžu si tu běhat jak chci, no super!

      Jednoho dne se probudím a kolem mě jsou samí lidé. Ale nezajímají se o mě, nýbrž odnášejí nábytek z pokoje. Pak někdo vezme i mou klec. Oddychnu si – je to můj majitel. Přenese mě do auta, velikého, černého a lesklého, prostě úplně jiného, než kterým jsem sem přijel. Skrz mříž a okno vidím kolem domu veliké náklaďáky a do nich svalnatí lidé nosí nábytek z baráku.

     Najednou auto vyrazí. Nevím, kam jedeme, ale jedeme dlouho. Pak zastavíme před úúúplně obrovským domem, spíš hradem. U všech okurek – a co tady?

      Všichni vystoupí. Můj majitel vezme mou klec, projde ohromnými vraty toho baráku a postaví ji i se mnou na stůl plně zařízeného pokoje v zadní části toho hradu.

      ,,Tak, tady budeš ode dneška bydlet,” povídá, pohladí mě a odejde.

      Bydlet? Tady? Kde na to vzali prachy? Hm, asi vím, kde.

      Další den putuju do menší klece a v ní zase do auta. Kam to zase jedeme?

      Můj majitel otočí velkým kolem v rukou. Koukne na mě a povídá: ,,Dneska je tvůj velký den, Angeelo. Víš, kam jedeme? Přece na tvou výstavu! Bude tam lidí, uvidíš! A pak se tvůj obraz na dražbě prodá. Doufám, že tam bude nějaký hodně bohatý kupec, potřebujeme ještě jedno auto a garáž…” Poslední věty si drmolí víceméně pro sebe.

      Hm, co si o tom má morče myslet?

      Na té výstavě je strašně moc lidí. Hodně z nich by mě chtělo hladit, ale můj majitel je odhání. Nějaký čas čekám v tiché ztemnělé místnosti. Pak mě z klece vyndá majitel a dá mě do obzvlášť vyleštěného terária. To pak přenese do osvětlené místnosti před zraky stovek lidí. Nejraději bych se schoval v domečku, ale v terárku žádný není. Skončím na stole před svým ,,obrazem”, který pomalu začínám nenávidět.

      Mezi lidmi to šumí, zase se objevují ty protivný světla. Pak všechno ztichne a můj majitel řeční, řeční, řeční, pořád donekonečna. Natáhnu se a zkusím spát, ale znenadání mě vyburcuje úder dřeva na dřevo. Zamžourám mezi lidi, odkud vystřelují ruce s papírovými čísly. Bouchnutí se ozve několikrát, ale už si toho nevšímám a přes všechen mumraj usnu.

      Vzbudím se, až když můj majitel nadzvedne terárium a s potěšeným výrazem na tváři mě odnese zpátky do té tiché místnosti. Ale cítím, že ten úsměv nepatří mě. Pán mě ani nepohladí a odejde.

      Chvilku na to se otevřou dveře a mou klec popadne nějaký neznámý muž, mnohem mladší, než můj pán. Schová mě i s klecí do tašky a zavrčí na mě: ,,Jestli pípneš, ty kryso, tak tě hodím do kanálu!”

       Jsem pohoršen tou nadávkou; morčata přece nemají s krysami mnoho společného. Ale zároveň se trochu bojím. Kam mě to nese? Nevypadá moc sympaticky… Co se mnou bude?

      Po dlouhé cestě autem skončím v papírové krabici s natrhanými novinami místo hoblin v nějaké zatuchlé místnosti. Všude se povalují nějaké papíry. Přes ně přechází nějaký chlap a řve na toho, co mě přinesl: ,,Měl jsi vzít obraz, sakra, ne morče! K čemu nám bude strakatá krysa? Myslíš vůbec?”

      ,,Ten obraz byl pořád hlídanej a pak si ho odvez ten podnikatel. Řek jsem si, že vezmu aspoň morče. Hele, nešil, můžem za něj dostat výkupný!”

      ,,Za přerostlýho křečka, jo?”

      Fuj, oni snad vůbec netuší, že morče je samostatný živočišný druh. Už mě začínají nudit. Mohli by mi sem dát nějakou mrkev, ne jenom granule, ty nesnáším.

      Uplynul den. Přižene se ten chlap, co mě přinesl, a říká: ,,Oni na výkupný za to morče nemaj prachy, prej už je utratili. A vůbec vypadali, že jim je to jedno.”

     ,,Vidíš, já ti to říkal,” bručí nakvašeně ten druhý. ,,Teď mi řekni, co s tou krysou budem dělat?”

      První pokrčí rameny. ,,Nevím, třeba si ho dáme k večeři.”

      K večeři!

     Rozbuší se mi srdce. Já náhodou vím, co to znamená! Chtějí mě sežrat! Ne, to snad ne!

     Rozklepaně zacouvám do rohu krabice. Dva chlapi se ještě o něčem baví, ale já je neposlouchám. Můj mozek šrotuje myšlenky jak moje hlodáky… Musím se odsud dostat! Jenže jak?

     Mrknu na papírovou stěnu a hlavou mi bleskne nápad. Vykoušu se ven! Nelením a hned se do toho pustím. Nechci skončit na pekáči!

     Chlapi na sebe pěkně řvou, takže mě neslyší. Za chvilku je ve stěně díra, kterou se lehce protáhnu a zmizím za haldou papírů. Kudy teď ven? Dveře! Támhle jsou dveře! Ale zavřené… No nevadí, někdy se snad otevřou. Však já si počkám.

     Za chvíli se dva chlapi přestanou hádat a jeden jde ke dveřím. Rychle se přikrčím, snad si mě nevšimne.

     Nevšiml a dokonce ty dveře otevřel. Rychle proklouznu ven a ocitám se na pusté chodbě. Kam teď? Ha! Támhle je nějaká skříň… Rychle tam, než mě ten chlap uvidí!

     Zalezu za závěs mezi boty. Sice to tu trochu smrdí, ale aspoň je tu bezpečno. Usnu.

     Někdo jde! Rázem jsem vzhůru a tisknu se do rohu skříně. Ale je mi to bobek platné. Závěs se rozhrne a na mě civí velké modré oči nějakého děcka.

     ,,Ahoj,” povídá vykuleně. ,,Co tady děláš? Nekoušeš?” Natáhne ke mně ruku a dotkne se mých fousků, to nemám rád. Oženu se. Dítě se rozječí, ze dveří bytu vyběhne nějaká paní a hned ho utěšuje. To ukáže na mě a tím přitáhne pozornost té paní.

     ,,Morče?” povídá překvapeně. Pak chvíli přemýšlí. ,,Není to náhodou to morče, co maluje? Raději řeknu sousedovi.” Odněkud přivede nějakého staršího pána, který mě chytí a šoupne do krabice od bot.

     A zase se vezu autem. Kdoví kam? Hádejte! K mýmu předchozímu majiteli!

     Když se odklopí víko, vidím vedle baráku rozestavěnou garáž a skleník. U všech pampelišek! Ty to teda zvládli rychle!

     Náhle se otevřou domovní dveře a civí na mě můj bývalý majitel. Chvíli nic neříká. Pak přiběhnou jeho děti, které mě dřív tahaly, a nesou v náručí chlupatého bílého králíka.

     ,,Je to skutečně Angeelo, ale víte,” podrbe se pán na hlavě, ,,my jsme dětem pořídili králíka, takže už na morče nemáme místo.”

     Překvapeně se zadívám do domu za ním a uvidím svou klec, do které mezitím děti daly králíka. Fíha! Tak takhle to je! Vůbec netuším, co si o tom mám myslet.

     ,,Odneste ho zpátky do zverimexu, peníze za něj si můžete nechat,” řekne můj bývalý pán a zavře dveře.

     To bylo rychlý! Nechali si mě, dokud jsem jim vydělával peníze! Ale pak, když můj obraz prodali, jsem pro ně přestal mít cenu, že za mě ani nezaplatili výkupný a klidně by mě nechali, aby si mě ti chlapi upekli! Fuj! Doma jsem jim nechyběl, hned si za mě pořídili náhradu!

     Mě taky chybět nebudou. Nikdo mě sice nebude drbat kožich, ale budu mít od všech pokoj. Ne, necítím vztek, spíš zklamání, a taky trochu úlevu.

     Jsem zase zpátky ve svém oblíbeném zverimexu, prodavačka se už ani lidí neptala, proč mě vrátili. Společenstvo v mém teráriu se mezitím změnilo, ale to neva. Volný koutek si vždycky najdu, tam se složím a budu si užívat nekonečného a blaženého klidu…