Rubriky

Vyhledávání v článcích
Co hledáte ?



Provozuje:
icok


ikonka partnera
ikonka partnera
Dnes má svátek Mistr Jan Hus je pondělí 06.07.2020



Novinky





Magazín eKamarád vás vítá
Přinášíme vám zpravodajství ze světa dětí a mládeže. Chcete se i vy podělit s ostatními o své zkušenosti či nějak pobavit naše dětské čtenáře? Není nic jednoduššího. Přidejte se do naší kamarádské rodiny a napište nám na email redakce8(Z)ekamarad.cz
(Místo (Z) napište @).

Morče, které umělo malovat - 1. část

Přinášíme vám zajímavý příběh jednoho morčete.

      Civím skrz horní sklo terária do tváře nějakého člověka.

     A on civí zase na mě. Pak se otočí k té dámě za počítačem, ukáže na mě a povídá jí: ,,Tadyto morče si vezmu, děti budou mít radost. Kolik stojí? Dcerce se bude určitě líbit, má takový hezký kukuč…”

     Strnu. To jako JÁ?

     Hodím očkem po ostatních morčatech, tísnících se kolem misky se zrním, po těch malých roztomilých kuličkách, nad kterými se rozplývají malé děti s rodiči, když se tu stavují cestou ze školky. Jsou úplně jiná než já. Jsou mladší, vesele poskakují, energicky se navzájem odstrkují od misky, kvikají jako houkačky a když přijdou malé děti, buď se urychleně zdrhají schovat do kouta, nebo poskakují na zadních u čelního skla a dělají na děti ,,Vem si mě!” Teď to zrovna nikdo nedělá, protože vysoký pán ve středních letech nikoho nevzrušuje.

     Víko terária se najednou odklopí a ruka s nalakovanými nehty hmátne přímo po mně.

     Ne, já nikam NECHCI!!!

     Napnu svaly k útěku, ale už je pozdě; ruka mě pevně drží. Nohama hrábnu naprázdno, na ostatní morčata odletí sprška pilin. A já se nesu vzduchem k lepenkové krabici od bot.

     No ty seno!

     Ten chlap si fakt vybral mě! MĚ!!

     Mě, starýho vopelichanýho morčáka, kterýho sem lidi třikrát vrátili, protože jsem je kousal!

To je teda síla!

     Ani nevím, jestli se mám radovat nebo ne. Spíš ne. Tady jsem měl svatý klid, kdežto tam, kde budu, mě bude tutově někdo pořád otravovat.

     Šup se mnou do krabice. Zaklopí nade mnou víko a já bobek vidím. Čmuchám nějaká zrníčka a seno. No, aspoň něco mi dali.

      Poslouchám, jestli mému novému majiteli prodavačka řekne něco o mojí minulosti. Mluví o tom, jak morčata chovat, čím je krmit, ale o kousání nic. Hm!

      Krabice se se mnou zhoupne, zacinká zvonek nad dveřmi zverimexu a já jsem venku! Po hladkém dnu krabice se doškrábu k dírce ve stěně krabice a koukám, kam putuju. Vidím výlohu nějakého obchodu, pak paní s kočárkem, dva kluky na kole, červené auto… uuuuh!

      Krabice se najednou prudce nakloní a já sklouznu po kluzkém dně na druhý konec. Načež se rychle pohneme dolů, takže mám pocit, že nic nevážím, ale dopad je tvrdý. Ale dál se nic neděje. Přeběhnu do druhého kouta. Krabice se ani nehne. Je to dobrý, jsem na nějakém pevném podkladě. Doufám, že už bude klid.

      Moje okolí se mírně zhoupne, ale naštěstí nic víc. Pak něco bouchne a ozve se vytrvalé vrčení, načež se pohneme dopředu. To už dávno znám. Jsem v takový tý obrovský popelnici na kolečkách, co jí lidi říkají auto.

      Nejedeme dlouho. Vybereme několik zatáček a auto zabrzdí. Krabici někdo popadne, zřejmě ten pán, a znovu se ozve bouchnutí dveří od auta.

      Někam mě nese a já tuším, že mě brzo dá nějakejm harantům napospas. Nemýlím se…

     Někdo odklopí víko a na mě dopadne prudké denní světlo. Malé ruce mě za hlasitého dětského štěbetání popadnou… a už jsem jejich…

      Ach jo, tohle nesnáším. Ne že bych neměl v oblibě hlazení, naopak, jsem rád, když mi někdo pořádně prodrbe kožich, ale nenávidím, když mě tahají za uši a za vousky, natahují mě jak žížalu a tak podobně. Milerád bych těm lidem udělal to samý, aby věděli, jaký to je.

      Jedna ruka mě zatahá za pravé ucho a já se oženu. Ruka bleskurychle ucukne, ale ty dvě, co mě drží, mě div neupustí.

     ,,Mami, on mě kousnul!” ječí prcek, majitel té ruky, co mě tahala za ucho a jíž jsem trochu ochutnal.

      Přichází nějaká žena, zřejmě jeho máma, a říká: ,,To nic, vždyť je to morče celé vyděšené, nechte ho po té cestě trochu odpočinout, chudáčka malýho!”

      A tak ,,chudáček malý” putuje do plastové bedýnky, kde má konečně klid.

      Už tu jsem tři týdny a zatím přežívám. Ti malí prckové ke mně mají respekt, proto mě už jen hladí. Když si s sebou přitáhnou svoje kamarády, hned jim říkají, aby mě netahali za uši. Hm, super!

     Ale stejně mi nedají pokoj a tahají mě od rána do večera. Hlavně ta holka pořád říká, jak mile se dívám a jakej mám hezkej kukuč (teda, o něčem takovým vůbec nevím) a říká mi Angeelo. Jako Andílek. Pch, já přece žádnej andílek nejsem! Já jsem spíš …divokej čert!

      Vůbec nechápu, proč si ten pán vybral zrovna mě. Mohl si vzít jednu z těch malejch roztomilejch kuliček, co se tísnily kolem misky se žrádlem. To by bylo něco pro jeho děti. Ne já. Zřejmě se v morčatech vůbec nevyzná.

      Ale ne, už si jdou zase pro mě. Holka mě vytáhne z krabice a položí na chlupatý koberec vedle divných bílých placatých věcí. Nejmenší prcek sedí vedle a kydá na tu bílou plochu nějakou zářivě červenou pastu. Červenou přesně jako mrkev.

      Co když je to k jídlu?

      Nikdo mě nedrží a tak se vydám k té červené hromádce. Dítě k tomu mezitím přidává zelenou pastu. Zelenou… jako okurka!

      Zrychlím a čichnu k tomu, ale vůbec to nevoní jako mrkev nebo okurka. Spíš to smrdí jako něco chemického…Brrr!!!

      Ale to už obě děti ječí jako sirény a zuřivě po mně natahují ruce.

      Rychle pryč!

      Bílá plocha ale klouže, drápky se nemají do čeho zatnout, nožičky zahrabou na prázdno… a já sklouznu přímo do červenozelené hmoty. Fuj, je nějaká lepivá, ale můžu se o ní zapřít a utíkám pryč, pryč!

     …Jenže už mě drží nějaká ruka a tahá mě pozadu po té bílé ploše. Moje tlapky na ní vytváří červené a zelené čáry…

      Přiběhne máma těch prcků a ječí ještě víc než oni. Holka mě vezme do náruče a začne mi utírat zelené nožičky do svého bílého trička, načež se její máma rozječí ještě víc.

      …Putuju pod sprchu, kde mě dvě ruce drhnou nějakým šampónem, fuj, smrdí to a štípe to v očích, ale pak mě suší takovým tím větrákem, co mu říkají fén, nebo tak nějak, což je příjemné. Ten stroj sice nesympaticky vrčí, ale to nevadí, hlavně když to fouká ten teplý vzduch, co mi suší kožich.

      Už jsem zase zpátky v kotci. Původně jsem chtěl uraženě zalézt do kouta, ale když se v pokoji ozývá tolik hlasů, asi si to rozmyslím. Postavím se na zadní a nakouknu přes okraj bedýnky. Ta bílá plocha s červenými a zelenými klikyháky stále leží na koberci a nad ní se sklání celá rodina. Děti, ubrečené a naštvané, si hlasitě stěžují a ukazují střídavě na mou krabici a na svoje flekaté oblečení. Jejich matka se k nim přidává a strká pánovi, co si mě vybral, pod nos zelené tričko. Ten však jenom stojí a se zájmem civí na mojí mazanici na té bílé ploše.

     ,,To je hotové umělecké dílo,” povídá a zvedá tu věc ze země. ,,Abstraktní moderní tvorba. A ještě k tomu to namalovalo morče! To se musí svět dozvědět!”

     Cože? Rozumím mu tak akorát bobek. Jaká abstraktní tvorba? Umělecký dílo? To jako to moje uklouznutí? To určitě! Lidi jsou divný, pomyslím si a zalezu do svého domečku.

     Dlouho se nic neděje, do místnosti celý den nikdo nevstoupil. Vypadá to slibně, už mě možná nechají navždy na pokoji.

     Prásk!

     Bouchnutí domovních dveří a spousta hlasů.

      Ach jo, zase jsem se mýlil. Do pokoje vstoupí horda lidí a hrnou se k mému kotci. Vyděšeně couvám co nejdál, ale pak už to nejde, protože tam je stěna krabice. Jsem vydán napospas těm lidem! Pomóc!!!

     Všichni se ale zastaví před mou krabicí a začnou od nich létat silná krátká světla, co mě oslepují. Vycházejí z nějakých černých krabiček, co lidi drží u očí. Brr, to je nějaký divný!

      Pak mě uchopí něčí ruce a posadí mě na stůl. Za sebou vidím tu prokletou bílou plochu s červenými a zelenými čárami. Nějaký hřeben mi učeše chocholku na hlavě, všichni se ke mně nakloní a zase lítají ta strašná světla…Pokouším se utéct, ale někdo mě vždycky postaví zpátky a všechno to začíná znova… Co se to děje? Já chci pryč!

     Když světla přestanou, několik rukou mě pohladí, dají mě zpátky do kotce a všichni lidi odcházejí. Jsem v pokoji sám a pozoruju dveře, za nimiž se ozývají hlasy a tiché vrčení nějakého přístroje. Jsem z toho pampeliška. Co to jako mělo bejt?

     To zanedlouho zjistím. Když se v domě konečně rozhostil klid, můj majitel mi přinesl špalek okurky a zapomněl za sebou zavřít dveře. Tím pádem vidím do vedlejší místnosti, přímo na takovou bednu s hýbacími obrázky, co jí říkají televize. Právě se tam objevuje nějaký pán s knírkem a něco povídá. Není to sem moc dobře slyšet, ale trochu mu rozumím. Povídá něco o zprávách, vlacích, domech a o všem možném. Pak ale zaslechnu známé slovo. Morče. Okamžitě zbystřím a nahlédnu přes okraj kotce.

     U všech okurek! V televizi jsem teď já! Jsem tam já, nejdřív v kotci, jak uhýbám před něčí rukou, a pak na stole, přímo před mým ,,obrazem”, jak to v té televizi nazývají. Do toho se ozývá komentář, něco o ,,malířsky nadaném morčeti, geniálním a moderním stylu malby” a jiný věci. Moc tomu nerozumím, protože vedle děti křičí ,,Angeelo je v televizi!”, ale to, co slyším a vidím, mi stačí k tomu, aby mi oči div nevypadly.

     To jsou mi věci!

     Další dny byly tak přeplněné událostmi, že si všechno nepamatuju. Přišla spousta lidí, stavili se u mého kotce. Zase jsem musel stát před tím svým ,,obrazem” a civět do těch světel. Jediné, co na tom bylo dobré, bylo to, že mi pak dávali víc pochoutek. Nechápu proč. Ale rozhodně si nestěžuju!

     Několikrát mě šoupli do krabice a někam vezli, až jsem si myslel, že mě dají zpátky do zverimexu. Ale nedali. Místo toho jsem se pokaždé ocitl v kleci v takové divné místnosti, kolem mě seděli neznámí lidé a můj majitel. Byla na nás namířena veliká světla a taky takové velké černé podlouhlé krabice, z nichž vycházel tichý vrčivý zvuk a za nimiž seděli pánové v černém a dívali se skrz ně na nás.

     Můj majitel vyprávěl, jak mě koupil ve zverimexu a jak ,,objevil můj talent”. Já se jen šklebil a šrotoval seno.

     To se opakovalo několikrát, ale pokaždé v jiné místnosti. Dodneška nevím, co si o tom mám myslet, ale asi to bylo dobré, protože můj majitel i jeho rodina měli pokaždé skvělou náladu.

  • Autor: Exilleová Jenny Jo
  • Datum publikace: 04.08.2004
  • Článek zařazen do: Povídky
  • Počet komentářů ke článku: 0 přidat komentář
  • Článek si přečetlo 2934 čtenářů

    Sdílet na Facebooku

© Stránka vygenerována za 0.0035 sec. | Aktuálně máme v databázi 8094 článků
práva na články náleži jejich autorům, provozovatel magazínu nenese žádnou zodpovědnost za škody způsobené prohlížením těchto stránek.
Magazín provozuje ICOK (administrátor Miloslav Fuček)
http://icok.icok.cz | http://wwww.mfsoft.cz

Bazény na míru | Bennewitzovo kvarteto | Lady XL Fashion | Optika v Praze | Světové brýle.cz | Inspiro ERP systém | Bezpečnostní poradce | Fass-Hasicí technika | Dukla - Atletika | Dukla Praha