Z kroniky Tuláků – 93. část

Dnes se konečně dočkáte a oddílová mozaika o vedoucím oddílu Tuláci končí. Pokud jste zklamáni, nebuďte, protože příště bude zase pokračovat, pouze jedním z členů.

 Oddílová mozaika – Míla Fuček – dokončení

     Krize oddílu vyvrcholila v Polničce. Před tím v Kutné Hoře jsem si už připadal tak trochu prašivý, když jsme spali ve dvou pokojích a každá družina dělala všemožně všechno pro to, aby ona nespala se mnou. Vyvrcholení bylo v Polničce, kde chování některých jedinců dostoupilo hranice, že jsem se rozhodl pro to, o čem jsem uvažoval už od Kutné Hory, rozpustit oddíl. Nepatřím mezi ty, kteří rozpouští oddíl desetkrát do roka a vždycky si to pak zase rozmyslí. Než jsem to vyslovil nahlas, nechal jsme se tím hodně dlouho vnitřně žrát a bylo to rozhodnutí nelehké. Vždyť tento oddíl jsem založil a už pomalu sem let jej vedu (teď už je to víc jak sem).

     Oddíl tenkrát zachránil Ingoust. Ten jediný něco pochopil a šel mi sám pomoct s přípravou večeře a druhý den i oběda. Tomu jedinému v tu chvíli na oddílu skutečně záleželo. Ostatní se okamžitě prostě smířili s tím, že oddíl nebude a bylo jim to úplně jeno. Ingoust ani neví, jak mě tenkrát psychicky pomohl. To bylo myslím poprvé, co jsme v Tulácích pocítil něco, jako vděk za svoji práci.

     O prázdninách nás čekalo putování. Loni jsme jel s Jakubem po jižních a západních Čechách. Byla to ta samá trasa, jakou měl mít ten předčasně ukončený puťák. Letos jsem začal se Smíškem severní a východní Čechy a po tom, co Smíšek, který byl ale absolutně nevhodně vybaven (zejména nevhodné boty onemocněl, dokončil jsem jej sám.

     V závěru prázdnin jsme dělali letní tábor. Jelo sedm dětí z oddílu a jako osmý David Šmída, který s námi byl na zimním táboře v Chlumu u Volar a protože byla oboustranná spokojenost, jel s námi i teď. První týden jsem vedl tábor sám. Šlo to dobře, protože jsme spali ve sroubcích, takže jsme nemuseli držet noční hlídky a jídlo jsme měli zajištěno. Oporou mi byl Ingoust, který se tu choval na úrovni velmi dobrého instruktora. Škoda jen, že mu tohle fantastické chování nevydrželo nikdy příliš dlouho. Zde mě podruhé velice „podržel“, zejména psychicky.

     Pak přijel Kamzík, na druhý týden jsme se přesunuli do Nových Losin. I zde byl Ingoust mojí oporou, i když tu byl Kamzík. Tábor skončil a začal letošní školní rok.

     'Sokem pro mě byli Medvědi, naopak příjemně překvapili Bobři. Náladu mi pozvedlo to, že přišlo nejprve šest a teď už dokonce osm nováčků. Doufejme, že přijdou ještě další, aby se pozvedla úroveň oddílu. Zatím jsme totiž těsně nad hranicí registrovatelnosti (je nás 13, pro registraci je potřeba nejméně 12).

     Náladu mi pozvedl Ingoust, který vyrobil diplomy pro měsíční bodování a Radek S., který nejprve vyrobil pro oddíl skautský znak, pak nám přinesl ukázat pěkné Páteční noviny a nakonec do nich velmi pěkným způsobem uveřejnil náš nábor do oddílu a námi pořádanou burzu. Poslední, kdo mi letos velmi pozvedl náladu byl Vítek, který měl radost, že na jeho narozeniny je výlet na Karlštejn. To svědčí o velmi pěkném vztahu k oddílu, když na rozdíl od některých bývalých Medvědů mu není zatěžko oslavit svoje narozeniny mezi kamarády z oddílu. A ti mu nakonec ještě ani nepopřáli. pro mě jeho radost byla snad teprve třetím projevem vděčnosti někoho z oddílu za to, co jsem pro oddíl za těch sedm let udělal.

     A protože mě oddíl velice baví, stal se mým koníčkem číslo jedna, kterému ustoupily mé koníčky ostatní – psaní povídek, částečně pinkponk. další pak jako turistika a focení jsou podřízeny právě mé zálibě v oddílu. Pro oddíl uzpůsobuju délky výletů (sám bych jistě ušel víc, viz. 55 km po odjezdu Smíška) a fotím teď už prakticky pouze na výletech (za to ale také zrovna moc vděku není). A tak pak člověka zamrzí, když právě Ingoust, který byl prvním, kdo projevil v Polničce vděčnost, nedovede pochopit, že třetí projev vděčnosti od Vítka, pro mě není malicherností. Neboť právě tyto, tak vzácné chvíle radosti mě pomáhají překonávat těžké chvíle v oddílu. Většina z vás o těchto mých případných psychických krizích ani neví, protože se snažím je nedávat najevo.

     Vzal jsme to vskutku zgruntu a je to skoro životopis, ale enjenom můj, ale i oddílu. Teď obrátím v jeho prospěch můj koníček v psaní a vrhám se na kroniku. Pokud to stihnu časově, chci doplnit nejenom kroniku oddílu, ale i kroniku OT. Už teď je to hezká vzpomínky a co teprve za pár let. Představuji si Foglara, s jakou slastí zasedá do křesla ke kronice. Já zase zasedám ke kronice ke stolu a s chutí přikusuji svoji oblíbenou čokoládu a nebo v létě i třeba Čokomiks. Jsem prostě čokoládový a čokoládu bych mohl jíst od rána do večera. A to už je snad poslední věc, kterou jsme měl ještě o sobě prozradit. Teď si myslím, že už o mě víte úplně všechno.