Hlavolam jménem Jaroslav Foglar

Česká televize uvedla dokumentární vzpomínkový film o spisovateli Jaroslavu Foglarovi, který v režii P. Kotka připravilo ostravské studio

     Ve vzpomínkovém filmu na legendu klukovské literatury vzpomínají jak bývalí členové jeho oddílu, tak různé osobnosti ze světa kultury. Vzpomenuta je např. Foglarova autorita v jeho oddílu, kde si jej členové vážili, protože jim hodně dával. V protiklad tomu je postavena jeho malá autorita jako vychovatele v domově mládeže v době, kdy měl od komunistického režimu zakázáno publikovat.

     Foglarovi ve 4 letech zemřel otec a vyrůstal pouze s maminkou. I to možná ovlivnilo jeho charakter. Už jako kluk si musel na své koníčky tvrdě vydělávat. Do skautského oddílu se tak dostal až v roverském věku.

     Jedním z členů Foglarova oddílu byl i Jindra Hojer, který vypráví a vzpomíná na zážitky z oddílu včetně toho, jak se jej Foglar ptal na svolení, zda může ve svém literárním díle použít jeho jméno.

     Foglar byl ve své činnosti průkopníkem. Samozřejmě, že chyboval, ale rychle se učil ze svých chyb. Část filmu je natočena ve Sluneční zátoce, kam jezdil Foglar se svým oddílem tábořit.

     Foglar měl touhu psát od dětství. V roce 1923 mu vyšla v Skautu – Junáku povídka Vítězství. To byl začátek jeho literární dráhy. Ve svých knihách vymýšlel různé věci, např. KPZ (krabičku poslední záchrany).

     Foglar měl časopis Hlasatel, který byl určen dětem od 10 do 15 let. Ten kolem sebe sdružoval čtenářské kluby, s kterými si Foglar dopisoval. Tak ovlivňoval velké množství svých dětských čtenářů.

     Foglar své literární dílo vždy odděloval od života ve skautském oddíle. Ale některé příhody z oddílového života jej samozřejmě inspirovaly. Ve filmu zaznívají zajímavé názory a souvislosti. Například, že Stínadla mohla vzniknout pod vlivem Protektorátu. Temné uličky a zatemněná okna.

     Jedním ze vzpomínajících je i Jiří Navrátil, dnešní místostarosta Junáka. Ten popisuje Foglarovo hrdinství při záchraně kronik ze zapečetěné klubovny a i to, že po zákazu Junáka oddíl přešel na družinovou činnost.

     Po válce pokračoval Foglar opět v Junáku. Z něj ale záhy odešel a týden na to vyšel Vpřed. Tak byly dva kvalitní časopisy pro děti.

     Řeč je i o tom, že Foglarovou četbou jsou uchváceni třináctiletí čtenáři, ale o čtyři roky později na ně přijde skepse. Je oceněno to, že Foglar například při volbě Velkého Vonta přenáší nenásilně do dětské hry občanské principy.

    Pro Foglara byla maminka na prvním místě. Neuměl si představit, co by bylo s jeho maminkou, kdyby ho zavřeli. Dále jsou zde vzpomínky na to, jak Foglar těžko nesl odchody hochů z oddílu, kteří pro oddíl něco udělali.

     V roce 1968 je Foglar na vrcholu své slávy. Od poloviny 80. let si začali kluci hrát na Vonty. Na toto období vzpomíná tehdejší velký Vont Cíla.

     Na Foglara v závěru filmu vzpomíná nedávno zemřelý herec Miloslav Šimek. Ten jej měl rád pro jeho lidské vlastnosti. Vypráví, jak mu radil, aby napsal dopis tehdejšímu prezidentu Husákovi, aby jej přestali diskriminovat a začali mu vydávat knihy. Foglar se to bál udělat. Bál se střetu se státní mocí.

     V závěru je řeč o Foglarově majetku, který po něm zbyl. Foglar si přál, aby šel na výchovu dětí. V sedmdesátých letech chtěl postavit dům mládeže, v kterém by byly klubovny. Šimek byl znechucen osočováním Foglara. Nikdy se neprokázalo, že by na někoho donášel.

     Pokud někomu z vás tento film, který běžel včera na ČT1 od 21.30 hodin unikl, máte šanci. Dnes jej reprízuje ČT2 od 15.30 hodin.