Kroje a uniformy

Kroj je do jisté míry podobný uniformě. Někde má uniforma své opodstatnění a někde příliš ne. V některých oblastech je to věc rozdílných názorů - má své zastánce i odpůrce.

     Kroje má dost dětských organizací, ale jsou i kroje lidové. Ty druhé moc uniformu nepřipomínají, takže řeč bude spíš o těch prvních. I ty ale mají různou toleranci, takže některé se blíží vzhledem uniformě hodně, některé jen minimálně.
     S uniformama se můžeme setkat na různých místech. Nejčastěji je vidíme na vojácích, na policajtech, na nádražácích, na hasičích apod. V cizině mají třeba některé školy své školní uniformy. Ty mají jak své zastánce, tak i své odpůrce. Jako výhody je uváděno to, že se smazávají rozdíly mezi oblečením různě movitých dětí. Děti z chudších rodin tak nezávidí dětem z bohatších rodin luxusnější oblečení. Všichni jsou oblečeni stejně a ve škole jsou si rovni. Svým oblečením reprezentují školu, každý podle uniformy pozná, že jde o žáka oné školy. Je-li uniforma vyráběna v dostatečně velkém nákladu, je to i levné oblečení.
     Školní unifrormy ale mají i své nevýhody. Tou největší je anonymita, kterou vnáší každá uniforma. Vidíte-li např.opilého vojáka, jak něco vyvádí, spojíte si ten čin automaticky s armádou. Kdyby jste pak měli u svědeckého výslechu toho vojáka popsat, zpravidla to nedokážete a ani při případné identifikaci ho nepoznáte. Proto také např. na vojně je největší výskyt šikany, uniformita na tom má svůj nemalý podíl.
     Pokud si vzpomenete na svá školní léta, tak učitel, který ještě neznal žáky, je občas volal podle oblečení, např. "ty v tom červeném tričku". Školní uniformy tuto možnost učiteli nedávají. Naopak dávají žákům větší šanci anonymity, že si je jiný učitel snáze splete s jiným žákem. Otázka jednotného oblečení třídy či naopak pestrého je samozřejmě věcí vkusu. Někomu bude připadat uniforma jednotvárná. Mezi stejně oblečenými lidmi se hledá hůř.
     Chce-li být škola reprezentována, nemusí pro to mít ani své školní uniformy, ale stačí například školní trička nebo přívěsky či školní čepice. Budou-li pěkné, žáci si je sami zakoupí a budou je rádi nosit. Tím budou školu reprezentovat dobrovolně ti, kdo na ni opravdu budou hrdí a nebo i ti, kterým se prostě to tričko bude hodně líbit, že v něm budou chtít chodit. Anonymita je tu podstatně menší, protože druhá dominantní část oděvu, kterou jsou v tomto případě kalhoty, se bude lišit. Pořád se tedy ještě máme podle čeho orinovat, protože jeden žák bude v modrých džínách, druhý třeba v černých džínách, další zase v jiných kalhotech. I když někdo namítne, že dnes se nosí hodně džíny, a že to bude stejně splývat, tak ale džín je poměrně dost značek, dost střihů a dost odstínů barev. Takže při troše pozornosti si rozdíly najdeme.
     Vrátím se ale ke kroji. I kroj může mít částečný rozsah. Některé kroje ve Sdružení klubů správných kamarádů ČR, které jsou plně v kompetenci jednotlivých klubů, předepisují jen část oblečení a nebo mu dávají volnost. Hlavně každý klub má svůj kroj, celkový kroj celého sdružení neexistuje. Doporučují se pouze některé jednotící prvky. Některé kluby se třeba dohodnou, že budou mít jako kroj modré tričko a modré džíny. Je už jedno, jestli někdo bude mít modré Levisky, či modré Lee Cooperky nebo modré Wranglerky či jinou značku. Klub si ale i může domluvit pouze modré tričko a kalhoty nechat zcela libovolné. Jsou kluby, které mají jako kroj stejnobarevné tričko a k tomu manžestráky jedné značky, které ale mohou být v různých barvách, třeba Lee Cooperky nebo Eagle. Takovýto kroj až zas tak uniformní není, zvláště, je-li v klubu průměrně kolem šesti členů. Jiný klub už má zase jiný kroj. Naše kluby také mají kroje pro různé příležitosti, takže např. ke kombinaci modré tričko modré džíny, je ještě i sportovní varianta modré tepláky. Pro chladnější počasí pak je další varianta modré džínové košile místo trička a k tomu třeba i džínová bunda. Výhodou těchto krojů je, že si je vymýšlí samy děti a tím pádem k nim mají lepší vztah a berou je opravdu za své. Pokud se klub rozhodne, že kroj mít nechce, tak ho prostě nemá.
     Kluky v našem sdružení láká právě možnost mít ve svém kroji džíny, na které se ještě stále určitá část lidí dívá jako na něco divného. Při tom to jsou obecně mezi dětmi nejoblíbenější kalhoty. Vzpomeneme-li na éru Pionýra, kolik dětí chodilo v kroji na schůzky či výlety? I když se podíváme do dnešní doby třeba na Skauty, vidíme-li je na výpravě, ještě jsem neviděl oddíl, kde by měli kroj opravdu úplně všichni. Důvody mohou být rozmanité, ale třeba i takové, že některé děti se za kroj na veřejnosti stydí, že by se jim někdo smál. Při tom v samotném oddílu se jim samozřejmě líbí. Na akci kroj budou hrdě nosit, ale po cestě na akci a z akce už ne. Také jsem u jednoho mého kolegy zažil, že když založil v roce 1980 skautský oddíl a šlo vpodstatě o transformaci turistického oddílu pod TJ do Junáka, tak jedno dítě odhlásili rodiče s tím, že jsou proti kroji. Ne každý tedy souhlasí s uniformitou.
     Uniforma má určitě smysl tam, kde je praktická, tedy třeba u vojáků, protože je z pevného materiálu a je celkově upravená pro potřeby. Stejné je to u policajtů či hasičů. Asi si těžko představíme vojáky nebo policajty v civilu. Opodstatnění má třeba, když učni, kteří jsou v dílnách, mají na sobě montérky. Ty jsou zpravdila také stejné. Je pak otázka, zda bude mistr vyžadovat od všech stejné montérky nebo zda povolí někomu pracovat ve starých džínách, které mu mohou také jako montréky posloužit.
     Jistá forma uniformity je též při tělocviku, když mají všechny děti červené trenýrky a bílé tričko. To se ale už spíše blíží sportovnímu dresu, který zase má jiné opodstatnění. Zde jde o lepší orientaci rozhodčího, který potřebuje rozlišit především hráče dvou družstev a jednotlivce potom už rozlišuje podle jejich čísel. Právě ta čísla anonymitu zcela smazávají.
     Chce-li někdo reprezentovat, nemusí to být tedy uniformou, ale může to být již zmíněným tričkem či čepicí, ale třeba i jenom odznakem či plackou nebo jinou nášivkou. Já obecně jsem zastáncem jakési polouniformity. Lidi patřící do určité pospolitosti by mělo něco viditelného spojovat, ale každý by si při tom měl zachovat i svoji individualitu. Tu totiž dokonalá uniforma potlačuje. Je-li někdo policajt, je vpořádku, pokud je ve službě, když je hlavně policajt - tedy nestranný a neúplatný. Je-li někdo žákem, nemyslím si, že by měl být v tu chvíli jenom žákem, a že by současně neměl být také dítětem. Polouniformita toto vystihuje dle mého názoru nejlépe, zejména u dětí. Dítě je členem určité skupiny, ale současně je též samo sebou.