O hloupém Honzovi

Máte rádi pohádky? Máte rádi básničky? Máte rádi obojí. Tak si přijdete na své, protože vám přinášíme veršovanou pohádnu.

V šumavském polesí byla malá vesnička,
žil v ní hloupý Honza a s ním jeho matička.
Dobračka celé dny makala v lomu,
zatímco Honza, ten nevyšel z domu.
Jak živ se jen tak za pecí flinkal,
buď papal buchty, a nebo spinkal.
Až jednou maminu vzplála jak svíčka
a kopla ho pohorkou do konečníčka.
“Už tě mám po krk, nehodný chlapečku,
nemíním dělat ti do smrti děvečku.
Vypadni do světa, ať už jsi v luftu,
na cestě nabal si nějakou buchtu”.
Vydal se Honza jen s uzlíkem na cestu
ve snaze najít si ve světě solidní nevěstu.
Až přišel do království, kde vládl smutek,
a kdo měl dceru, ten dávno z něj utek.
Sotva tamní král spatřil Honzíka,
hned z trůnu vyskočil s mrštností kamzíka.
“V životě nezřel jsem takého siláka,
Honzo, ty určitě troufneš si na draka.
On jinak zblajzne mou poslední dceru,
když ji však zachráníš, dám ti ji, věru”.
“Stejně to nedobře dopadne tatíku,
na draka to chce mít rozum a taktiku.
nedávno padla tam rytířů přesila,
co zmůže Honza, vždyť má výraz debila”.
“Děkuji, princezno, za tvoje lichotky,
nemám strach, srdce mi nespadlo do botky.
Půjdu teď za drakem do sluje na vršku,
a dám mu lopatou pořádnou přes držku”.
Šel Honza, byl ale za chvilku zpátky,
opuchlý, že málem neprošel vrátky.
Na očích modřiny, však ani nemrkl,
a hned bez meškání chyt krále u krku.
“Ty lumpe, zlobou to v mé hlavě víří,
vždyť ten drak měl držky aspoň čtyři.
Jak jsem ho lopatou po jedné fláknul,
on těmi dalšími hravě mě zmáknul.
Navíc se přiznal ten hnusný obluda,
že chodil za mlada dvacet let do juda.
Pak ještě naposled kop mě do brňavky
a řek ať princezna nemyslí na vdavky.
Tu prý mám do sluje přivést kalupem,
před tím ji posolit a polít kečupem !”