Velký kulový sociálně právní ochrany dětí

O své zkušenosti s výhodami akreditace sociálně právní ochrany se s námi podělí sdružení Malý princ, které se již přes tři roky stará o znevýhodněné děti, pro které pořádá akce. Poskytuje jim tato akreditace nějaké výhody, které by jim jejich práci usnadnily?

     V roce 1999 vešel v platnost zákon č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí. 8.10.2001 toto pověření od Ministerstva práce a sociálních věcí dostalo i sdružení Malý princ. Sociálně právní ochrana se vztahuje zejména na:

• vyhledávání dětí, na které se sociálně-právní ochrana zaměřuje

• pomoc rodičům při řešení výchovných nebo jiných problémů souvisejících s péčí o dítě

• činnost zaměřená na ochranu dětí před škodlivými vlivy a předcházení jejich vzniku

• zřizování a provozování výchovně rekreačních táborů pro děti

• vyhledávání fyzických osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny a jejich oznamování okresnímu úřadu.

     Po dvou letech nálepky sociálně-právní ochrany musím bohužel přiznat, že je nám tak trochu na nic.

     Sociálně-právní ochrana je akreditace, opravňující organizace nebo jednotlivce vykonávat činnost s dětmi, na které se sociálně-právní ochrana vztahuje. Konkrétně jde tedy o děti z dětských domovů, ústavů, znevýhodněné děti a další děti, které jmenuje zákon. Naše sdružení pomáhá takovým dětem již přes tři roky a razítko sociálně-právní ochrany tedy žádalo. Tenkrát jsme se domnívali, že nám nová akreditace přinese nějaký užitek a usnadnění naší dosavadní práce. Zejména jsme mysleli na dotační upřednostnění organizací s akreditací, vyšší spolupráci s ministerstvem jako partnery, kterým MPSV důvěřuje a doufali jsme i ve spolupráci s jinými úřady. O nic méně jsme se netěšili ani na otevřené dveře do úřadů a oddělení péče o dítě, nebo na otevřené domovy, kde jsme mohli nabídnout naše aktivity. Nic z toho se ovšem nestalo a hmatatelné přednosti našeho pověření jsou doposud nulové. Jedním slovem řečeno: na naší činnosti před a po se vůbec nic nezměnilo. Dále spolupracujeme s dětskými domovy, které ale staví na zkušenosti se sdružením a na konkrétních lidech, které sdružení tvoří, než na ministerském papíře s razítkem. Možná nás tenkrát k podání žádosti dotlačili, ale snad a jen pouze pro křik úředníků. Stejně před pár lety nikdo pořádně nevěděl o co se jedná.

     Zkušenosti našich členů a vedení organizace jsou někdy i velmi záporné a otázka po smyslu pověření je čím dál tím aktuálnější. Pověření se vydává na základě žádosti, jejímiž přílohami jsou výpisy z trestních rejstříků osob přímo vykonávajících sociálně-právní ochranu a doklad o ukončeném vzdělání těchto osob. V případě objektu ještě další potřebné materiály. Takové přílohy ovšem o osobách pracujících s dětmi nic neříkají. Musím se tedy domnívat, že ministerstvo pouze hledá možnosti, jak organizace hlídat a nějakým způsobem (samozřejmě velmi demokratickým) zjistit, kdo se kolem práce s dětmi pohybuje. Osoby, které s dětmi pracují, však podobným způsobem stejně nikdo neuhlídá a pokud k tomu nejsou způsobilé, stejně pověření mohou dostat. Často se to provalí až nějakým deliktem. Trestní rejstřík je sice velmi pádným argumentem proti udělení pověření, ale mnozí ”nemocní” lidé ho stejně mají čistý. Jiný důvod k udělování akreditací v současné době tedy nespatřuji. Jestliže však sítem už nějaká organizace projde, pak by bylo velmi vhodné, aby taková organizace mohla ze své akreditace těžit, jak pro své členy a pracovníky, tak i pro děti a mládež s nimiž pracuje.

     Jeden náš výkonný pracovník (dobrovolník) se pokoušel uplatnit naši akreditaci v diagnostickém ústavu a žádal o možnost propuštění dítěte na akci sdružení. Bylo mu řečeno, že to není možné a žádná akreditace nás k tomu neopravňuje. Podobných případů mají naši členové v zásobě více a kromě kladných reakcí převažují často ty záporné ve smyslu: ”Nemávejte něčím takovým…”.

     V našem sdružení se stále množí orazítkované papíry s akreditacemi, které jako mravenečci pilně a svědomitě střádáme do archivu, ale postupem času poznáváme, že naše snažení nemá žádný účinek. Zákon akce a reakce ze strany státu jaksi vysublimoval. Ba dokonce mohu klidně říci, že mi často stát připadá jako schizofrenní osobnost, která jde sama proti sobě a svým nařízením. Nehledě k tomu, že se nám jiné organizace, které se na to prostě ”vybodly” smějí, že jsme blázni a vesele produkují podobnou činnost bez razítek.

     První vlaštovkou byl formulář žádosti o příspěvek ze sbírky ”Pomozte dětem”. Jeho součástí byla i kolonka, jestli má žádající i Pověření k sociálně-právní ochraně dětí.

     Navrhuji proto, aby státní akreditace měly váhu, aby byly opravdovou vizitkou, že organizace je dobrým partnerem státu v jeho sociální politice. Nechť si stát takových organizací váží a podporuje je, ať si klidně hlídá, co dělají, ale ať se k nim nechová jako macecha, která jim nedá ani najíst.

     Chcete informace? Navrhněte co za to! Chcete kontrolovat? Navrhněte čím nám to oplatíte? Vždy platí něco za něco a tak by to mělo být. Nebo snad opravdu nejednáte v zájmu dítěte, jak to požadujete vehementně od nás????????