Ještě jednou o možnosti církve vychovávat

Téma církve a víry ve výchově láme v naší diskusi rekordy a otevíráme k němu již pátý článek. Jaké jsou tedy možnosti v této oblasti? Kam vlastně církev v tomto spektru zařadit?

     Jak jsem již řekli, mezi tři hlavní složky výchovy patří rodina, škola a zájmová činnost. Měli bychom si ale ujasnit, kam patří církev, zda ji postavit samostatně jako čtvrtou složku či zda ji zahrnout pod zájmovou činnost. Na toto částečně odpoví Mlsoun, který reaguje i na příspěvek pana Kábrta z minulého týdne.

     "Pan Kábrt s jistou nadsázkou říká: Pane Bože, nemohl jsem se o tebe zajímat, to jistě pochopíš, vždyť ten pan Kábrt psal takové nesmysly a slyšel jsem, že nějaký farář je pedofil…Jistě chápeš, drahý Bože, že kopaná a počítače byly pro mne důležitější než nějaká bible! Konec konců, něco jsem z té bible věděl, například to, že Abrahám byl otcem panenky Marie a Ábel zabil Kaina. To snad stačí, ne? A stejně by mi znalost tvého desatera byla v té společnosti, kde jsem žil, k ničemu – na rozdíl od těch počítačů. Pokud se na to podíváme z hlediska psychologie člověka, pak ale zjistíme, že ač je to možná paradox, je to pravda a funguje to tak.

     Prvně bych chtěl připomenout známou věc, že veškeré jednání lidí je řízeno motivem. Každý tedy dělá věci, které dělá proto, že k tomu má určitý motiv. A to platí obecně o lidech, ne pouze o dětech. Proč chodí dospělí do práce? Aby vydělali peníze a měli z čeho žít. Proč dělají lidé to, co je baví? Proto, že je to baví. Jestliže tedy někoho baví malovat, tak maluje a má předpoklady, že z něj bude malíř a nebo, že si vybere aspoň co nejpodobnější povolání. Baví-li někoho psát, bude nejspíš spisovatelem nebo novinářem. Baví-li někoho auta, bude nejspíše automechanikem. Baví-li někoho studovat víru a církve, je velká pravděpodobnost, že bude třeba knězem či farářem. Tak vypadá ideální stav.

     Každého baví něco jiného. To je ale správné a využívá to naše společnost. Nikdo nemůže umět všechno. Jsme-li nemocní, jdeme k lékaři. Potřebujeme-li postavit dům, obrátíme se na zedníka. Potřebujeme-li spravit auto, vyhledáme automechanika. Prostě věci dělají specialisté, kteří tomu rozumí.

     Aby se někdo něco naučil, musí k tomu mít předpoklady a musí ho učit někdo, kdo učit umí. Tady bych chtěl zdůraznit, že vedle toho, aby ten člověk znal to, co učí, musí umět to učit. Při tom není důležité, v jakém rozsahu zná svůj obor. Matematiku může žáka základní školy naučit lépe středoškolák, který má pedagogické schopnosti, než vysokoškolák, které pedagogické schopnosti nemá, ale matematiku zná na vyšší úrovni. To, co potřebují naučit onoho žáka, znají oba.

     Znám mnoho případů, kdy učitel (ale nejenom učitel, třeba i rodič) dokázal nevhodným přístupem znechutit žákovi daný předmět. Místo, aby vyzdvihoval žáka v tom, v čem je dobrý, tak ho srážel v tom, v čem je špatný. To je ten nejhorší přístup. Je to, jako kdybychom dítě, které má mimořádný talent na hudbu, ale je lehce podprůměrné v matematice, nutili, aby šel studovat matematiku na vysokou školu a za jeho neúspěchy ho trestali zákazem hudby. Jak to dopadne? V matematice stejně excelovat nebude a totálně se mu znechutí. Nevynikne ale nejspíše ani v hudbě, protože tím, že jsme mu v ní bránili, jsme zlikvidovali jeho talent. Takže z něj nejspíš bude nešťastný člověk, který v závislosti na tom, jak má silnou vůli buď najde uplatnění jinde, ale šťastný nejspíše nebude a nebo se z něj stane zakomplexovaná lidská troska, která může skončit třeba i na drogách. Při tom ale stačilo zvolit rozumný postoj, spokojit se tím, že základy matematiky zvládne a rozvíjet jeho hudební talent, který jej mohl třeba živit a naopak z něj vychovat vynikajícího hudebníka.

     Obdobně je to s vírou. Kdo k ní má vztah, ten si ji najde. Stejně tak, jako mnozí umělci utekli z područí svých rodičů a nestali se po jejich vůli řezníky či právníky, ale vyrostli z nich špičkoví umělci.

     U víry to vidím ale ještě citlivější, protože znechutíme-li někomu kterýkoliv materialistický předmět, tak se může specializovat jiným směrem a v klidu se bez něj obejít. Znechutíme-li ale někomu víru, tak je myslím situace podstatně horší. Proto by ti, kdo ji chtějí vyučovat, tedy všichni kněží, měli mít přímo brilantní znalosti z pedagogiky a psychologie.

     Učit dějepis, je lehčí, protože zde stačí naučit žáky namemorovat pár letopočtů a nějaké ty události. Stejné je to v zeměpisu a přírodopisu. Horší je to už v logických předmětech jako matematika, fyzika a dalších. Ten, kdo chce učit náboženství, ale musí vedle jeho základů naučit své žáky přemýšlet. A naučit přemýšlet, je to nejtěžší, co se může po učiteli chtít. Ale náboženství a víra nejde nabiflovat. V tom souhlasím s Majkim, že učit se rituály, kterým nerozumím, nepřináší žádný prospěch.

     Takový učitel náboženství by měl být schopen vysvětlit svým žákům, jak to je s tou paní, co skopla z pavlače kočku, jak zde bylo zmíněno. Měl by umět i vysvětlit, jak je to s tím člověkem, co se chodí do kostela modlit a sotva vyjde ven, tak krade. Taková výuka náboženství podle mě musí probíhat formou dialogu a ne formou monologu. Není to myslím ani klasický předmět, který by šlo známkovat. Asi by bylo nejideálnější takové posezení na začátku první vyučovací hodině a pobesedování na nějaké aktuální téma. Něco podobného jsem zažil na jednom táboře YMKY, kde podobným rozjímáním začínal každý den.

     Učit náboženství děti, je opravdu velice zodpovědná práce. A hlavně je nutné vše podávat s ohledem na víru rodičů, aby nedocházelo k rozporu škola - rodiče. O tom zde již také byla řeč. Jestliže rodiče dítěte věří na reinkarnaci, nemůže učitel vykládat dítěti, že reinkarnace je nesmysl a že určitě neexistuje. Ostatně to, jestli existuje nebo neexistuje se dosud, pokud vím nepodařilo nikomu ani prokázat a i vyvrátit. A z hlediska výchovy dětí to jistě nejsou ty nejpodstatnější otázky. Podíváme-li se třeba na myšlenky pana Zezulky a srovnáme-li je s učením z bible, zjistíme, že podstata je velmi podobná, pouze říkaná jinými slovy. Ale v náboženství nejsou zdaleka tak důležitá slova, jako myšlení a z něj vyplývající činy."

     V názoru na to, že náboženství na školách by mělo být formou diskuse, se v krátkých příspěvcích přiklánějí i Marťas a Míša. "Měla by se učit podstata a o ní by se mělo přemýšlet a diskutovat", říká Marťas. "Určitě by nebylo dobré se učit nazpamět nějaké poučky, modlitby, či rituály. "

     "Známkovat náboženství, nemá cenu", říká Míša. "Známka z náboženství by měla být součástí známky z chování."

     V naší diskusi se tedy dostáváme zase do nových dimenzí. Vypadá to, že bylo-li by podáno opravdu zajímavou formou, která by byla pro děti tvůrčí, že by o něj zřejmě zájem byl.

      A opět je tu názor Majkiho: " Jen bych rád krátce reagoval na Mlsounovu větu. “Obdobně je to s vírou. Kdo k ní má vztah, ten si ji najde”. Nevím, jestli jsem Mlsounovi porozuměl dobře, ale takto to vypadá, jako by to byl již nějaký osud – že buď se člověk se vztahem k víře narodí, pak si ji najde, nebo nenarodí, a pak si ji nenajde. Nemyslím si, že by se věci měly takto. Možná i trochu proto, že nevěřím v žádný osud, že by věci pro člověka byly předem nalajnovány. Vím, že mj. i proto máme vůli, abychom rozhodovali. Nevěřím v osud již tím spíše, že si věci plánuji a řídím a v podstatě v mém životě jsem to do jisté míry já, kdo určuje, co budu dělat, co mne čeká, do čeho půjdu a do čeho nepůjdu, …

      Víra není nějaká záliba nebo směr, který by byl na stejné úrovni jako je nějaké umění, povolání či kroužek. Pro mne je víra/křesťanství životní styl, který se dotýká každé oblasti mého života (jak jsem již psal v dřívějších článcích), oblasti práce, financí, oblékání, chování a jednání, vztahů a jiných věcí.

      Osobně jsem plně přesvědčen o tom, že víra je tu pro KAŽDÉHO ČLOVĚKA. Navzdory tomu, že ji mnozí nenaleznou.

     Rovněž se nedomnívám, že by učitelé náboženství museli mít nějaké brilantní znalosti z pedagogiky a psychologie. Určitě by však neměli děti “tlačit” někam, kam sami nechtějí, ale měli by jim přijatelnou formou předat, o co tu jde, proč to je, co z toho plyne, … Naprosto souhlasím s formou dialogu, o které Mlsoun s Marťasem píší. Protože dobrý učitel náboženství by rozhodně měl mít jako stabilní součást výuky jakousi reakci na to, co si jeho žáci o tom myslí, čím žijí, … a jak jinak tyto věci zjistit, když by mluvil jen on sám?

     Pokud bych se vrátil k otázkám položeným v tomto článku, kam zařadit církev v otázce výchovy, asi se nedá odpovědět jednoznačně. Jelikož církve mohou zakládat školy, provozovat kroužky a ovlivňovat rodiny, je možné ji do jisté míry nadřadit uvedeným věcem s tím, že se do nich promítá. Víme ale, že sotva které děcko má věřící celou rodinu, chodí do církevní školy a přitom i na zájmové kroužky provozované církví, takže se jedná spíše o další složku ovlivňující výchovu dětí."

     Mlsoun odpovídá Majkimu: "Já nejsem ani pro fatalismus ani pro voluntarismus. Právě proto věřím na osud, který je jen nesprávně některými lidmi vykládán fatalisticky. Ve výkladu Josefa Zezulky, s kterým se ztotožňuji, je přirovnáván k řece, kde máte vůli plout u pravého břehu, nebo u levého a nebo uprostřed. Nemůžete však plout mimo koryto řeky. Je zde tedy určitý dost velký prostor vůle, ale některé věci jsou neměnné. Např. narodí-li se někdo jako černoch, nemůže to změnit, aby z něj byl běloch. Obdobně narodí-li se někdo bez nohou, také nemůže změnit, aby mu najednou nohy narostly. Prostě vůlí lze dokázat hodně, ale ne úplně vše.

     S tím, že někdo má zájem o víru a někdo ne, je asi opět nejlepší výklad podle Josefa Zezulky, který to vysvětluje vyspělostí duše. Někoho to prostě zajímá samo od sebe a sám se pídí po bibli, jak zmínil pan Kábrt ve svém případě. Někdo se zase nad vírou ušklíbne a jde hrát raději fotbal. Všichni lidé, jak již bylo řečeno, nejsou stejní a jejich vývoji jim dává i motivaci. Samozřejmě, že to nejde srovnávat detailně se zájmy, ale člověk ve své podstatě dělá pouze to, k čemu je jakkoli motivován. K tomu, zajímat se o víru jej může motivovat jeho vývojový stupeň a nebo třeba někdo, kdo mu ji pro něj přijatelným způsobem přiblíží. Rozhodně se tedy neztotožňuji s názorem, že to, kdo se o víru bude zajímat, je dáno Bohem dle nějakého jeho výběru. Je to dáno více faktory a hraje v tom svoji roli jak vůle člověka toto poznání získat, tak jeho vývojové dispozice."

     A poslední slovo necháme panu učiteli Suchoradskému, který říká: "Ne že bych chtěl mít poslední slovo v naší debatě o výchově za každou cenu! Ale protože cítím, že do konce našeho setkávání je velmi blízko, nedá mi to, abych nezareagoval na některé z názorů vyslovených k výchovné roli církve. Rád bych se navíc pokusil o nějakou obecnou definici role vychovatele působícího na děti a mládež.

     Patřil jsem a stále ještě patřím mezi k těm, co si myslí, že náboženství se svým nevyčerpatelným duchovním bohatstvím a jasně formulovanými morálními zásadami, pomůže i v současné technické společnosti k jejímu morálnímu zlidštění. Mrzí mne, že to současné církve a její představitelé neumějí. Právě dnes se kolegyně v naší škole po návratu z výuky v  8. třídě podivovala nad tím, že celá čtvrtina žáků, když se jich ptala na vánoční zvyky a tradice s tím spojené, nikdy ve svém životě nebyla v kostele. Co z toho lze vyvozovat? Selhání výchovné role rodiny, škol, společnosti, nebo někoho jiného? Je ošidné z jednoho takového náhodného zjištění dělat závěry. Protože si zdaleka nemyslím, že jde o náhodu, já je přesto udělám. Myslím si, že je to v prvé řadě selhání samotné církve, která nedokázala ve svobodné soutěži, která v našich současných demokratických poměrech existuje, najít jedinou příležitost jak informovat, přivést a přesvědčit o svých zásadách 13leté děti. Je stále jakoby uzavřena a zahleděna sama do sebe. Řeší problémy, kterým většina lidí nerozumí a nechápe je. Stará se o záležitosti, které souvisí s materiální stránkou života lidí, místo aby přesvědčila a pomáhala v oblasti lidského myšlení a pěstování duše. Tyto otázky nejsou prioritou v rodičovské výchově doma, ani v cílech působení na žáky ve školách. Proto si myslím, že šance v působení na děti v oblasti jejich morálních a volních vlastností, prostřednictvím náboženství stále trvá a je otevřená. A vůbec tu není důležité, zda a kam výuku náboženství někam zařadit, jak ji hodnotit na vysvědčení. Mimochodem , ministerstvo školství řeší problém zařazením výuky náboženství mezi zájmovou činnost, která se eviduje půlročně na rubovou část vysvědčení a neznámkuje se, pouze se zaznamená, že se žák výuky účastnil. Podstatný je přístup k výuce těch, kteří náboženství vyučují.

     A tím se dostávám k zobecnění a určitému osobnímu náhledu na vyznění celé naší několikaměsíční debaty o výchově. Rodiče, učitelé, vychovatelé, vedoucí zájmových oddílů, klubů a part, stejně jako faráři jsou konkrétní živé osoby, které dítě a mladý člověk potká (často náhodně) na začátku své životní pouti. Každý z nich si klade za cíl řádnou a jedině správnou výchovu toho, na koho působí. K tomu, aby se mu jeho úsilí bylo úspěšné, je nutné splnit celou řadu podmínek. Probírali jsme je z pohledu všech zúčastněných, z  různějších úhlů pohledu. Z debaty lze vypozorovat, že úspěch vychovatele v jakékoliv roli se dostaví tehdy, je-li sám vychovaný a svým životem a hlavně prací je vychovávanému dobrým živým vzorem. Aby jim byl, je k tomu vedle přirozeného talentu, třeba odborné přípravy, životní zkušenosti, dostatek volních a charakterových vlastností. Ani při splnění všech podmínek, se výsledek výchovného působení nemusí setkat s představami vychovatele. Je tu ještě ve hře prostředí, ve kterém mladý vychovávaný člověk žije a které často působí v protikladu zásad, které jsou mu vštěpovány.

     Ale ze všeho nejdůležitějším faktorem je vychovávané dítě samo. Jeho rozumové vlastnosti, hladina schopnosti vnímat city, jeho vůle chtít a být lepší. Pokud snaha a zájem nevychází ze samotného vychovávaného, je veškeré úsilí všech, kdo na něj působí, většinou marné. Nechtějme proto od výchovy a těch, kteří vychovávají, zázraky. Lidský rod už je takový, že vedle schopných, nadaných, vychovaných a vstřícných mladých lidí, kterých bylo, je a bude vždycky jen zlomek populace, je většina ostatních průměrná, často k výchově zvenčí lhostejná a pasivní. Pak je tu nutně určitý zlomek dětí, které o změnu nestojí. Mají své vlastní představy o svém životě a roli kterou v něm chtějí hrát. Působit na ně výchovně je zpravidla ztrátou času vychovatele.

     Roli vychovatele vidím jinde. Měl by být nablízku a pomoci pokaždé, když se mladý člověk rozhodne pro změnu (samozřejmě myslím změnu pozitivní). Když bude chtít změnit svoji dosavadní roli. V rodině, ve školní třídě, nebo v zájmovém klubu. Když se rozhodne něčeho dosáhnout. Něčeho, co přesahuje jeho dosavadní lidské mantinely. Právě v takové chvíli je role rodiče, učitele, vedoucího, duchovního, prostě jakéhokoliv blízkého člověka dominantní a osudová. Jako rodič, učitel i vedoucí zájmového oddílu jsem měl několikrát možnost takovou pomoc, nebo jen pouhou radu poskytnout. A dodnes cítím, že to bylo to nejvyšší naplnění mojí role, role člověka."