Životní pouť Jana Šimáně - Galéna

Jan Šimáně - Galén se aktivně zapsal do hnutí ve prospěch dětí a mládeže, zejména pak pro malé kolektivy. Pojďme se ohlédnout za jeho životní poutí po té, co před rokem předal funkci prezidenta Galénovy nadace a odešel do jakého si opožděného důchodu. Jak zjistíte, je to stejně spíše poloviční důchod, protože se ještě aktivně dle svých sil podílí na práci ve prospěch myšlenek Galénovy nadace.

     Jan Šimáně se narodil 1. 10. 1924 v Praze. Má o dva roky mladšího bratra Pavla a o pět let mladší sestru Věru. Dá se říct, že už od dětství jeho sourozenci napomáhali jeho životní dráze, kterou věnoval zcela dětem a mládeži.

      V roce 1936, když mu bylo dvanáct let, založil se svými sourozenci a letními kamarády v Bělči nad Orlicí první klub. Protože slovo klub tenkráte ještě neznali, s ním přišel Jaroslav Foglar až o rok později, říkali si Družstvo mladých kamarádů a kamarádek, což dospělí zkracovali na DMKK. Dospělí, kteří si nepamatovali poměrně složitý název, si ej přejmenovali na "Karle dej mi korunu". Maminka jim vyšila žlutou vlajku s červenými písmeny. V Bělči hráli vlastní hry, které si vymýšleli a kreslili si mapy okolních lesů.

     Když se objevila klubovní rubrika v Mladém hlasateli, dali si nový název Klub Parta nerozlučných a přestěhovali jej do Prahy. Byl to už celoroční klub, nejenom prázdninový. Od Jaroslava Foglar dostal číslo 8.229. Začali vydávat v pěti výtiscích na stroji psaný časopis Parťák.

     Brzy po premiéře dramatu Bílá nemoc v Národním divadle, dostal tehdy třináctiletý Jan Šimáně přezdívku Galén, protože jej tato postava natolik zaujala, že o ní vyprávěl jak kamarádům ve skautské klubovně tak v tělocvičně v Sokolu. Vůbec mu nevadilo, že dr. Galén byl v Bílé nemoci ušlapán zfanatizovaným davem vyznavačů války a všem vykládal, že dalších Galénů bude stále více, že přemohou diktátora i jeho dav a nastane věčný mír.

     Jan Šimáně byl žákem vršovické školy, členem Sokola a vlčetem 18. oddílu Junáka, který vedl učitel Eduard Skřivan. Později se stal skautem a po válce skautským vůdcem. Navštěvoval nedělní školy, byl aktivním členem Českobratrské církve evangelické a společně s otcem posluchačem přednášek YMCA. Nejlépe se ale cítil ve svém klubu. Ten se scházel každodenně, někdy i několikrát za den a činnost v něm si organizovali sami. Nemusel tedy čekat celý týden na schůzku, jako v Junáku a čekat, až bude starším, aby mohl být rádcem. Svůj klub mohl vést už jako dítě, bez ohledu na věk. Stačily k tomu pouze vůdcovské schopnosti a dobré nápady, jak zabavit ostatní.

     V roce 1941 přišel okupační fašistický zákaz všeho. Zakázán byl i časopis Mladý hlasatel a jeho kluby. Parta nerozlučných ale neposlechla. Pokračovala v činnosti tajně a snad právě proto, že to bylo zakázané, se činnost rozvinula do velkých rozměrů. Zmiňuje se o ní i dr. Zdeněk Pírko po II. světové válce v knížce Čtenářské kluby Jaroslava Foglara.

     Bohužel tři první díly z čtyřdílné kroniky Klubu Party nerozlučných válku nepřežily. Buď lehly popelem nebo shnily po uhlím, kam byly schovány. Víme tedy jenom ze vzpomínek Jana Šimáně - Galéna, že roce 1942 byly v klubu zavedeny kandidátské lhůty (nejméně tříměsíční) a přijímací zkoušky za člena. Asi v roce 1943 byly zavedeny čestné tituly junior a už od 16 let senior. V roce 1944 měl Klub Parta nerozlučných čtyřicet členů a dělil se na družiny se samostatnými názvy a vedením.

     V roce 1944 byl dvacetiletý Galén nuceně totálně nasazen transportním rozkazem protektorátní vlády do Německa do Stuttgardu a Bemflingenu, kde byl přeškolen na soustružníka a frézaře. V Německu vedl tajný klub Čeští lvi a snažil se tu o sblížení s francouzskými, holandskými a polskými zajatci, se zavlečenými ukrajinskými dívkami i německými dělníky a vesničany.

     V letech 1944 až 1948 vycházel pod galénovým vedením cyklostylovaný časopis jelení řev a Hradlo (český název pro Semafor), který byl určen pokročilým. V roce 1945 po skončení studií složil Galén dodatečnou "válečnou" maturitu a přihlásil se postupně na vysokoškolská studia obchodní, folosofická a pedagogická, která však nedokončil pro nesoulad a spory s profesory. Přechodně pracoval jako účetní v Kooperativě.

     V květnu 1945 měl už Klub parta nerozlučných padesát a více členů. Nejstarší z nich pomáhali při pražském povstání stavět barikády. Galén byl pověřen zápisem bojů, který se zachoval. V té době počet členů Klubu Party nerozlučných závratně stoupal, během tří týdnů až na 300 členů a kandidátů. V jeho rámci vznikly tři oddíly - dva chlapecké a jeden dívčí, dále pak oddíl vlčat, světlušek a družina roverů.

     V roce 1945 Galén absolvoval lesní školu, na které přednášeli br. Plajner, Řehák, Wurn, Civín, Petrů, Slánský a mnoho dalších osobností. V roce 1947 vstoupil Galén do Sociálně demokratické strany, která se však později spojila s KSČ.

     V roce 1948 po "vítězném únoru" založil Galén pro záchranu skautského střediska samostatnou filiálku Svazu mládeže, u které na sekretariátu otevřeně hlásal, že klub má uvědomělou křesťanskou většinu a tenkrát to nevadilo a prošlo mu to. Obdobně v celostátním měřítku spoluzakládal Pionýrské oddíly Junáka, které měly zkratku POJ. To J však bylo o rok později sjezdem škrtnuto a propagace skautingu zakázána. V roce 1949 byl Galén, který byl v té době zaměstnán jako tajemník PO, povolán na vojnu, což přijal jako úlevu.

     Následovala léta, kdy Galén byl raději důstojníkem armády, což mu umožňovalo hmotně zabezpečit rodinu, než by se podílel na spoluřízení dětské organizace, které vedlo k formalismu. Se svým sskautským střediskem i Klubem Parta nerozlučných si dopisoval i z vojny. Vojenskou službu absolvoval v Klatovech, Karlovicích a posléze v Milovicích, kde následovala aspirantura a doporučení na Vojenskou akademii v Lipníku nad Bečvou. Až do roku 1956 byl důstojníkem z povolání a působil v Bratislavě, Karviné a v Praze. Když u něj našli "pionýrský" dopis k dětským terénním hrám, psaný na hlavičkovém papíře New York Herald Tribune, stal se podezřelým. Byl sice jmenován poručíkem, avšak byl vydán zákaz jej dále povyšovat.

     Galén odešel roku 1956 z armády, jejíž tehdejší poměry jej znechutily a stal se zástupcem ředitele učiliště soustružníků a zámečníků OU SPZ Radotín u Prahy. Už v roce 1958 byl ale jmenován ředitelem KDPM Praha - Karlín, což byl druhý největší dům pionýrů a mládeže. Tam rozvíjel především přípravu instruktorů pro zájmové oddíly a tábory. Dlouho tam ale nevydržel, protože jakožto nežádoucí byl požádán o odchod za netřídní kádrovou politiku.

     V roce 1959 se Galén účastní prvního srazu ABC se čtenáři, který se konal o víkendu pod stany u Radyně na Plzeňsku. Na jeho přípravách se podíleli V. Toman, S. Jílek a K. Dunda. O rok později odstartovala dlouhodobá hra Volá vesmír a v dalších etapách se rozvíjejí raketové posádky, hlídky ochránců přírody a dívčí kluby. Od roku 1961 se tyto kluby, který začalo přibývat, začaly řadit do stovek. Nultou stovku dostal na starost Galén. V letech 1960 až 1967 působí v redakci ABC jako redaktor, pod vedením tehdejšího šéfredaktora V. Tomana, který jej dokázal prosadil v žurnalistice i přes jeho kádrovou "kaňku".

     Pro kluby se v té době zaváděly čestné tituly, které byly pětibodové a byly základem pozdějších Galénových 5PÉ. V roce 1963 začaly využívat zkušeností ABC mladých techniků a přírodovědců s kluby i další redakce Mladé fronty a to hlavně Pionýr - Větrník, dále Sedmička a další. Tyto zkušenosti předával právě Galén. V roce 1965 byly klubovní myšlenka tak silná, že ji respektoval i Antonín Himl a na ÚV ČSM dovolil při Ústřední radě Pionýrské organizace ustavit komisi malých kolektivů (mikrokolektivů) a do jejího čela schválil Jana Šimáněho. V té době se začaly organizovat srazy klubů v přírodě. Nejlepší byly na Ostravsku díky důlnímu technikovi Karlovi Líbovi a chlapci Břetislavu Boháčovi, který později klubovní hnutí výrazně ovlivňoval a posléze byl i místopředsedou českých turistů.

     V tomtéž roce se kromě srazů dětí uskutečnil i sraz vedoucích, který se uskutečnil v Prachovských skalách. To byl základ pozdějších vzájemných výměn zkušeností (VVZ). Zde byly vymyšleny i Březové lístky, jako ocenění pro vedoucí.

      V roce 1969 ale opět začaly problémy. O těch ale, společně s Galénovými velkými pedagogickými hrami zase za týden.