Rubriky

Vyhledávání v článcích
Co hledáte ?



Provozuje:
icok


ikonka partnera
ikonka partnera
Dnes má svátek Lenka je pátek 21.02.2020



Novinky





Magazín eKamarád vás vítá
Přinášíme vám zpravodajství ze světa dětí a mládeže. Chcete se i vy podělit s ostatními o své zkušenosti či nějak pobavit naše dětské čtenáře? Není nic jednoduššího. Přidejte se do naší kamarádské rodiny a napište nám na email redakce8(Z)ekamarad.cz
(Místo (Z) napište @).

Jak ovlivňuje náboženství výchovu

Minule jsme toto téma zahájili a ani se mi všechny z prvních reakcí nevešly do prvního článku k tomuto téma. Tolik se jich tedy sešlo. Proto na diskusi na toto téma pokračuje naplno dál.

     Dnes dáme na úvod slovo Majkimu, jehož odezva také přišla obratem, ale do článku před týdnem se již nevešla. "V otázce vlivu náboženství na výchovu je třeba nejprve si ujasnit pojmy. V církvi totiž může mít toto slovo negativní pojetí – protože se jedná o vnější vykonávání nějakých věcí (často bez vnitřního porozumění). Odpovídá touze člověka, který by nejraději dostal na papír seznam “věcí, které má udělat” a pak by mu bylo dobře… Předpokládám však, že zde je náboženstvím myšlena prostě nějaká “víra v něco”. Osobně se budu spíše zabývat křesťanskou vírou a církví, protože s těmito věcmi mám praktickou zkušenost.

     Jeden omyl, z kterého jsem byl již dávno vyléčen, zněl: “věřící děti jsou hodné”. Mohl bych jen spekulovat o tom, kde se ta představa vzala, ale po letech práce s dětmi (věřících i nevěřících) vidím to, že děti jsou prostě děti. Potřebují vychovávat, vést, dostávat lásku i hranice bez ohledu na ostatní věci. Pokud věřící dítě nebudu vychovávat, bude nevychované (kdo by ho asi jiný měl vychovat než ten, komu bylo svěřeno do péče?)

     Pokud je věřící ten, kdo řekněme věří v Boha, pak to samo o sobě nic neznamená. (Bible říká, že ďábel také věří v Boha, …) a ďábel je veskrze negativní bytost. Pouze věřit totiž není to jediné, o co jde. To život samo o sobě nezmění. Co jej ale zákonitě změní, je osobní vztah s Bohem. To je totiž hodně vnitřní věc, která se navenek dost výrazně projevuje, jelikož zasahuje dá se říci každou oblast života člověka. Lidé, o kterých píše Marťas, že třeba “věří” proto, že je to moderní a nic víc, těžko takový vztah mají a proto se to ani na jejich životě nijak zvlášť neprojevuje. Podobně smutné mi přijde i to, když jsou děti na škole (jako je třeba nějaké katolické gymnázium) vedeny k nějakým “jakoby duchovním” věcem, kterým nerozumí (myslím tím třeba křižování, sepnutí rukou, …). Teď nejde o to, jestli je správné tyto věci dělat nebo ne (osobně je nedělám, ale je mi celkem jedno, jestli je někdo dělá). Jelikož však pak děti (i lidé) tyto věci dělají bez toho, že by měly vztah s Bohem a měly pro tyto věci nějaké porozumění, zákonitě je to deformuje. Schovávají se pak za nějaké vnější obřady a věci (zmíněný seznam věcí, které má člověk dělat). Schovávají za ně často svá jednání. Je pak i jasné, že třeba takové dítě když dospěje, tak si oprávněně může říci: “Hmmm, co mi to všechno vlastně dalo pro můj život?” Dost možná zjistí, že téměř nebo vůbec nic, a tak v nich ochládá zájem o duchovní věci a nezřídka k nim získávají i averzi. V druhé poloze mohou “znáboženštět” ještě více, což je v mnohém ještě horší.

     To, co může člověku opravdu něco naprosto praktického do života přinést, je zmíněný osobní vztah s Bohem. Kromě duchovních věcí, se pak projevuje (často postupně) v tom, jak člověk mluví, jak se obléká, jaký má vztah k lidem, k penězům a majetku, jak reaguje na příjemné/nepříjemné zprávy, jak ovládá své emoce, jak vychovává i v dalších oblastech. Takřka ve všech je to ale důsledkem. Nefunguje to tak, že by se člověk naučil nějakou metodu, jak jednat s lidmi, ale prostě to, jak s nimi jedná, je přirozeným důsledkem jeho vztahu s Bohem. Co je pak fantastické je i to, že lidé, kteří v některých oblastech svého života nedostali správné vedení, mají šanci i ve chvíli, kdy už jsou věci v nich zformované a třeba jsou už dospělými. Psychologie a vědy s ní spojené společně říkají, že některé věci vzniklé v dětství a výchově prostě už změnit nejdou, a mají pravdu. Člověk sám o sobě už to nedokáže, ale Bůh to může změnit. V důsledku těchto věcí už jsem viděl spoustu lidí, kteří se doslova “měnili před očima”.

     Každý takový člověk ale potřebuje chodit do církve. Pokud si žije sám, je zpravidla jen otázkou času, kdy podvede sám sebe a oklame se. V bibli stojí: ”Nejlstivější ze všeho je srdce člověka” a na tom je hodně pravdy. Člověk je mistr v tom, si věci nějak zdůvodnit a omluvit. Díky tomu, že ve zdravé církvi fungují autority, kterým je člověk “vykazatelný”, již toto nebezpečí sebeklamu tolik nehrozí. Dobrá autorita (v církvi) však není ta, která má neustálou potřebu kontrolovat druhé, ale ta, která pomáhá lidem, “podepírá” je, ukazuje jim, jak vyjít z některých věcí.

     Zdravá církev je místo, kde člověk může přijímat zájem a lásku od druhých a kde může také sloužit Bohu. Je místem, kde mohou být reálně naplňovány skutečné potřeby lidí. Je to i místo, kde lidé mohou čerpat sílu k výchově a vedení dětí a vést je ke zdravým hodnotám. V praxi kolem sebe tolik takových církví asi moc nevidíme, a je docela možné, že mnozí z nás vůbec žádnou (možná proto, že je člověk nehledá a možná i proto, že v okolí žádná takováto není, což snad se to časem trochu zlepší). Církev je rovněž místem pro každého člověka a každý v ní může nalézt své místo."

     Jak reaguje Marťas na pana Kábrta a Mlsouna z článku, který vyšel před týdnem a na Majkiho? "Plně souhlasím s Majkim i Mlsounem a překvapuje mě, že pan Kábrt se v životě nepotkal s nikým, kdo by se pouze přetvařoval, že je věřící. Máte velké štěstí na lidi, když kolem sebe máte samé věřící, jejichž skutky odpovídají křesťanské víře. Ale důkazy, že to tak u všech lidí není, jsou myslím zřejmé. Proč by například byli ve věznicích faráři a ještě i v zastoupení podle různých církví - katolická, českobratrská a případně další? Nechápu totiž, jak se může věřící člověk, který podle své víry i koná (ne jenom mluví), dostat do vězení. Vždyť přece desatero snad obsahuje vše, co je v rozporu se zákony a je ještě naopak přísnější. Alespoň si to myslím. Možná se mýlím.

     V pojmu lidé "věřící" jsem měl na mysli právě lidi, které uvedl Mlsoun jako příklad, tedy Ďuranu i Merjavčíka. Nejsem si jistý, zda je správné nazývat Křesťany nejenom věřící, ale i "věřící".

     O náboženství toho teoreticky moc nevím, protože u nás doma, se o něm mnoho nemluví. Moji rodiče kladou větší důraz na skutky než na slova. Proto si myslím, že jsou věřící, i když o tom nemluví a nezdůrazňují to a nechodí do kostela. Ani se nemodlíme společně před jídlem. Já osobně o svém chování přemítám spíše večer před spaním, když jsem sám a mám klid si rozebrat, zda jsem v tom dni neudělal něco špatného nebo někomu neublížil.

     To, že nepodvádím rodiče, není kvůli Bohu. Možná to může znít jako rouhání, ale uznávám i další hodnoty, jako je důvěra a pravda. Svůj vztah s tátou jsem budoval několik let, než mě začal táta plně důvěřovat a vím, že by stačil jediný hloupý podvod, aby to vše zkazil. Uznávám, že ta pohnutka je částečně zištná, obava ze ztráty důvěry rodičů, která pro mě určitě je nemalou výhodou. Není to ale jediný důvod, vím například, že táta, kdyby něco takového zjistil, by byl hodně smutný a hodně by ho to mrzelo. A to je pro mě minimálně stejně velký důvod, proč ho nezklamat. Navíc věřím v to, že i kdybych se podvodem vyhnul spravedlivému trestu od rodičů, že by se mi to v životě vrátilo třeba v horším měřítku.

     K Mlsounovým příkladům bych uvedl ještě jako další příklad případ správní rady Nadace Loreta. Není tak zjevný jako případy, které uvedl Mlsoun, ale vzhledem k tomu, že tyto členky správní rady jsou věřící, myslím, že je dost podstatnou chybou, jak jednaly. Odvolaly výkonného ředitele, který pro nadaci dělal první a poslední, věnoval jí téměř veškerý svůj volný čas a samy teď nechávají nadaci pustnout. Dovedl bych to pochopit, že nesouhlasily se způsobem vedením nadace, kdyby nastoupily na místo výkonného ředitele a samy něco dělaly. Prostě postup, kdy se o problém nezajímaly a nepomohly a pak vše vyřešily takovýmto způsobem, mi připadá špatný. Určitě by je neubylo, kdyby si v rámci křesťanské myšlenky utáhly opasek a buď se tomu věnovaly poctivě samy a nebo si na to někoho našly, koho by zaplatily z peněz, kterými by nadaci sponzorovaly. Myslím, že právnička a podnikatelka si jistě vydělají dost peněz, aby to mohly udělat bez větší újmy pro své rodiny.

     Pokud někdo chodí do kostela, modlí se a myslí si, že věří, pokud to nezdůrazňuje, pak tolik nevadí, pokud se podle toho nechová. Není tak viditelným příkladem pro ostatní. Pokud se však všude kolem sebe vychloubá, jaký je věřící Křesťan, pak této společnosti hodně škodí. Nevím, zda je v silách církve, aby si v tomto udělala pořádek a dokázala se takovýchto lidí zbavit. Sice chápu, že tito lidé víru potřebují právě nejvíce, jenže oni ji a církev zneužívají, čímž jdou špatným příkladem, který škodí ostatním.

     Chápu, pokud bude ve vězení kněz, který má přivést k víře nevěřící. Nechápu ale, pokud tam je "věřící", který si vymýšlí, že on chce kněze své víry. Tomu bych nekompromisně řekl: "Když jsi ve vězení, tak nemáš opravdovou víru, proto nemáš právo si vybírat jakého kněze chceš!"

     Myslím si, že věřící se pozná podle svých skutků. Takže připouštím, že věřícím může být i ten, kdo se navenek jeví jako nevěřící, ale svoji víru má, pouze o ní nemluví, ale jedná podle ní. Takových lidí znám dost a patří mezi ně i moji rodiče.

     Co se týká zavedení náboženství do škol, myslím, že zde hrozí určité riziko. Mám dost spolužákům, kterým škola znechutila některý z předmětů, třeba i zmíněnou chemii. Pokud by se náboženství stalo stejným školním předmětem jako chemie, pak hrozí to samé i jemu. Znechutí-li škola někomu chemii, pokud se jí ten člověk nebude v budoucnu věnovat, tak se nic neděje. Co ale, pokud by škola znechutila žákovi náboženství? Myslím totiž, že víra se nedá naučit, tu je nutno, jak říká Majki, pochopit a zažít.

     Mám pár kamarádů, kteří chodí na náboženství, umějí modlitby, desatero a další věci nazpaměť. Já to neumím. Přesto si myslím, že srovnám-li se s některými z nich (ne se všemi), že mám lepší víru než oni a jsem lepším Křesťanem. Samozřejmě ne z pohledu, co z náboženství umím a vím o něm, ale z pohledu, jak se chovám. A opravdu si myslím, že skutky jsou důležitější než slova.

     Na závěr ještě nějaký další příklad špatných "Křesťanů". Paní v jednom domě chodí do kostela, modlí se a dětem v domě neustále zdůrazňuje, jak je ona věřící a oni jací jsou bezbožní syčáci, že když se vrací ze školy, jí zašlapou schody, které právě v té době umyla. Naproti tomu byla dětmi z baráku viděna, jak kradla v samoobsluze láhve a jak skopla z pavlače z třetího patra kočku. Jak může člověk, který krade a týrá zvířata, kázat o morálce a náboženství? Tato paní podle mě není Křesťanka, ale "Křesťanka".

     Nevadí mi, když věřící lidé či lidé, kteří jdou jinak příkladem dětem a mládeži mají drobné neřesti, např. že si rádi smlsnou a podobně. Ostatně tím škodí sami sobě, protože mlsání je nezdravé. Jde-li ale o neřesti, které ubližují, myslím, že už jde o něco jiného.

     To, že se skupiny lidí (a i církve) posuzují ve společnosti podle svých představitelů, je skutečností. Taková je společnost. O tom ale už byla řeč například u médií, které radši napíšou o táboře, na kterém se stal průšvih (úraz nebo zneužití dítěte) než o táboře, který se povedl. Proto by církevní hodnostáři měli pečlivě vybírat, koho si do čela své církve postaví. Ten člověk nediskredituje víru, ale církev. A v tom vidím rozdíl, jak jsem zmínil v úvodu. Víra je myšlenka, zatím co církev tvoří lidé, kteří jsou schopni ve jménu víry (ale překrouceně), dělat i špatné věci. To je myslím i důvodem toho, proč je dost věřících lidí, kteří se ale nehlásí k žádné církvi."

     Majki k diskusi dále dodává: "Rád bych jen krátce reagoval na Marťase a tak nějak doplnil některé věci, které se nemusí nutně nějak vylučovat s tím, co bylo v diskusi zmíněno. Je to možná zvláštní, ale Bůh miluje všechny lidi. Když píšu všechny, tak tím míním úplně všechny. Ty hodné i zlé, ba dokonce i vězně. Je dokonce možné, že se do vězení dostal nějaký křesťan (třeba udělal nějakou chybu, možná i úmyslně) a Bůh ho přesto miluje dál. Jeho láska je totiž naprosto nezávislá na tom, jak se člověk chová a jak jedná. Pro mnoho lidí je trnem v oku to, že Bůh odpouští komukoli, kdo jej o to požádá a chce odpustit bez ohledu na ostatní věci.

     Svoboda, kterou Bůh nabízí, tak může být opravdu zavádějící a někdo toho může zneužívat. Už apoštol Pavel v Novém Zákoně (2. část bible) píše něco ve smyslu: “…jen aby se Vám ta svoboda nestala záminkou proto, abyste si dělali, co chtěli” a vidí velmi reálně nebezpečí takovéto svobody.

     Bohu vůbec nejde v první řadě o to, jak se chováme a co děláme. Jemu jde o nás samotné. S námi chce mít osobní vztahy a proměňovat nás postupně do své podoby a charakteru. K tomu, aby člověk od Boha přijal věčný život a zachránil se tak od věčného zahynutí, nemusí vskutku dělat nic, jen to Bohu říci, pozvat ho do svého života. Souvisí to i s porozuměním, že jako člověk nemám před Bohem šanci, i kdybych se choval sebelépe. Dříve nebo později udělám nějakou špatnou věc a v tu chvíli jsem v Božích měřítkách odepsaný. Nejde to ani nějak odčinit. Ve Starém Zákoně než přišel Ježíš, museli dávat Bohu za každé provinění krvavé oběti – zvířata, jelikož ovšem to nemohla být dokonalá oběť, museli po čase takovou oběť znovu přinést, aby hřích zakryla. Ale díky oběti Ježíše, který byl neprávem ukřižován, a jeho nevinné krvi mne Bůh odpouští – nemusím se o to snažit, nemohu si to nějak zasloužit. Je to prostě milost. (Jako když prezident uděluje někdy milost a mnoha lidem vadí, že si to daný člověk nezaslouží. Ale proto se tomu také říká milost – dotyčný si to vůbec nemusí zasloužit. Je to prostě rozhodnutí toho, kdo milost uděluje, komu ji dá.)

     Bohu jde ale daleko o víc, než “jen” nás zachránit. On má plán pro každého člověka. Ten nejlepší plán, který člověku může přinášet radost i naplnění. Záleží na každém, zda-li Jeho plán přijme a začne jej ve svém životě naplňovat. Součástí jeho plánu jsou i věci, o kterých jsme tu diskutovali, tj. výchova dětí ke zdravým hodnotám. On zná nejlépe lidskou duši a mnohdy odkrývá a ukazuje, jak stát ve výchově a vedení dětí."

     Diskuse nabývá varu a tak v ní budeme pokračovat opět za týden, kdy zahájíme příspěvkem Míši, který je z toho poněkud zmaten.

  • Autor: Fuček Miloslav
  • Datum publikace: 23.04.2003
  • Článek zařazen do: Diskuze
  • Počet komentářů ke článku: 0 přidat komentář
  • Článek si přečetlo 5710 čtenářů

    Sdílet na Facebooku

© Stránka vygenerována za 0.0035 sec. | Aktuálně máme v databázi 8069 článků
práva na články náleži jejich autorům, provozovatel magazínu nenese žádnou zodpovědnost za škody způsobené prohlížením těchto stránek.
Magazín provozuje ICOK (administrátor Miloslav Fuček)
http://icok.icok.cz | http://wwww.mfsoft.cz

Bazény na míru | Bennewitzovo kvarteto | Lady XL Fashion | Optika v Praze | Světové brýle.cz | Inspiro ERP systém | Bezpečnostní poradce | Fass-Hasicí technika | Dukla - Atletika | Dukla Praha