Sponzor z Vitic

Zavolali nám z Nadace Terezy Maxové, že pro nás mají penzion někde u Humpolce. Kolik to bude stát?, zeptal jsem se a v duchu přepočítával korunky v prázdné peněžence sdružení. To je zadarmo..., řekli a tak jsem jeli.

     Pan Mička se švagrem nás čekali s autem u zastávky autobusu. Mluvil jsem s ním předtím telefonem a vůbec jsem nevěděl, kam jedeme a co to je za penzion. "Ať si děti vezmou plavky, je tam vnitřní bazén...", říkal a já si nedovedl představit, co to je "vnitřní bazén". Děti se na to ptaly a moc se těšily. Představoval jsem si nějaký cachtáček metr na metr.

     Naložili jsme batohy do auta a přidali i pár dětí. Ostatní šli pěšky a když se pan Mička vrátil, naložil zbytek. Venku už byla tma a my vyjeli zablácenou cestou k nějakému stavení. Před námi se objevila nádherná vila s prosklenou teráskou, luxusní kuchyní, televizí, satelitem a nádhernými pokojíčky s příslušenstvím. K tomu všemu tam byla ještě herna s pingpongovým stolem a to nejlepší nakonec.... V přístavku k penzionu se na nás usmívala průzračná voda velikého modrého bazénu. Zalapal jsem po dechu a prohlížel si majitele, který s úsměvem a pohodou ukazoval naše víkendové bydlení. Vyprávěl o lese, ze kterého chodí až do zahrady srnky, o okolí, které je nadherné v každou roční dobu.

     Před námi se otevřely zatím nepoznané obzory pohodových dovolených těch, co na to mají. Jen jsem v duchu přemýšlel, jestli si takové velkorysosti budou naše děti vážit. Druhý den jsme při denním světle ještě více prokoukli do krásy kolem nás. Každý večer jsme naskákali do bazénu ve vyhřáté místnosti a lebedili si u velikých kamen v kuchyni. Při hrách jsme chodili do údolí Želivky a plašili srnky na lesních cestách. V herně jsme házeli šipky do terče a metali pingpongové míčky při turnaji. Byl to první víkend, kdy jsem si s dětmi opravdu odpočinul a ze kterého jsme měli všichni velikou radost.

     V sobotu jsem se procházel s panem Mičkou po zahradě. Ptal jsem se proč to dělá a on mi řekl pěknou věc: "Je lepší dát nějakou konkrétní věc, než peníze. A představte si," pokračoval, "tři měsíce jsem urgoval, že tu nabízím penzion úplně zadarmo, než se někdo ozval...". Zamyslel jsem se a bylo mi to líto. Penzion nabízel dětským domovům, ústavům a nikdo se neozval. Jako by to byla veliká práce, strávit nějaký víkend s dětmi navíc. Prý tam jezdí Němci s postiženými lidmi. Přijedou mikrobusem, ošetřovatelé a klienti. Stráví spolu víkend nebo i týden a spokojeni odjíždí. Copak to nejde i u nás?