Mstitelé - 1. kapitola

Přinášíme vám román na pokračování o partě kluků. Co všechno taková parta dokáže? Začtěte se do vyprávění hlavního hrdiny Martina.

     Je pátek. Všichni jsme už duchem venku. Prázdniny se pomalu blíží. O velké přestávce plánujeme víkend. Asi před měsícem jsme si založili klub. Náčelníkem je Milan, který je z nás nejstarší. Letos vyjde a po prázdninách půjde do učiliště. Milanovou pravou rukou je Mirek, který je sedmák. Mirek je tak trochu frajer, to ale ostatně Milan taky. Milana doplňuje různými hrami, protože Milan moc fantazie nemá. Zase ale umí organizovat.
     V klubu jsme dále tři páťáci z naší třídy - Pavel, Honza a já. Posledním členem je čtvrťák Kuba, to je soused Pavla. Kuba je jen o tři měsíce mladší než Honza.
     Náš klub vznikl už asi před půl rokem. Založil ho Mirek a bylo tam ještě pár sedmáků, dva šesťáci, Milan a ještě jeden deváťák. Ten ale velmi brzo odešel a odešli i sedmáci. V klubu nakonec zůstal jen Milan s Mirkem a tak se klub prakticky rozpadl. Potom zlákal Mirek do klubu Pavla a ten hned přivedl Honzu, Kubu a mě.
     Pavel se o klub zajímal už dřív, ale to ho Mirek nechtěl, že je moc malý. Nejmladší brali šesťáky. Když se jim to ale rozpadlo, tak jsme jim nakonec my páťáci a čtvrťák Kuba byli dobrý. Pavel dělal sice ze začátku drahoty, což je pochopitelné, když ho Mirek jednou odmítl. Asi po měsíci se ale nechal zlákat. Hned po týdnu přivedl Kubu a další týden pak Honzu a mě. Ve sklepě u Faltýnků (tedy v domě, kde bydlí Milan) jsme složili klubovou přísahu a sepsali zakládací listinu. Milan na stvrzení klubového přátelství sehnal dýmku, kterou jsme vykouřili, jako Indiáni kouří dýmku míru. Byl i přípitek. Nevím, co to přesně bylo, ale silné to bylo dost.
     Kuba navrhl, že by jsme měli klub nějak pojmenovat. Na názvu jsme se ale zatím nedohodli. Milan navrhl Piráti, Mirek Strážci a já Mstitelé. Ostatní návrhy neměli. Kuba byl pro Strážce, Honza pro Mstitele a Pavel pro Piráty.
     Dohodli jsme se, že v sobotu zkusíme podniknout celodenní klubovou výpravu. Ta se moc nezdařila, protože Honzu, Pavla ani Kubu nechtěli rodiče na celý den pustit bez někoho staršího. Já jsem sice rodiče zvládl, ale dalo mi to práci. Nakonec jsme teda vyrazili za město ve třech. Mě se bez kluků z naší třídy moc nechtělo, ale co dělat, když už mi to rodiče dovolili. Rozhodně jsem nemínil jim říct, že se výprava ruší, protože ostatní kluky rodiče nepustili.
     Vyjeli jsme vlakem. Popojeli jsme pár zastávek. Na nádraží jsme si dali pivo. Kluci si koupili ještě každý po dvou láhvích. Mě to jedno stačilo a chvíli jsem se poněkud motal. Mirek měl mapu a podle ní vybral cestu. Milan mu to odsouhlasil. Dělal jsem sice, že se taky dívám, ale po tom pivu mi bylo poněkud jedno, kudy půjdeme. Šli jsme lesem, kde nebylo moc horko, takže se můj stav postupně lepšil. Zastavili jsme se v malé jeskyňce, která byla u cesty. Chvíli jsme řešili, jak to udělat, aby nás příště šlo víc. Milan řekl, že zkusí přemluvit bráchu, jestli by s námi nešel. Je mu devatenáct, takže by rodiče mohli mít větší důvěru.
     "Ostatně Jirka by s námi mohl jít jen naoko, kdyby se mu nechtělo", řekl Mirek, s čímž Milan souhlasil.
      Mirek vytáhl vrhací šipky a strefovali jsme se do stromu. Mě šlo všechno vedle. To bylo ještě po tom pivu. Nejlepší byl Mirek. Milan se naštval a vzal si na házení nůž. S nožem Mirka překonal. Já s sebou nůž neměl, tak jsem si hodil jen jednou, když mi ho půjčil Mirek. Šlo to ale vedle.
     Milan otevřel pivo a napil se. Nabídl mi, jestli se nechci napít, pak že mi půjde to házení líp. Mirek se tomu zasmál, ale pak Milanovi řekl, ať mě nepřemlouvá, protože mi to jedno pivo stačí a mohl bych se opít, byl by z toho průšvih a příště by rodiče nepustili ani mě. Milan to uznal a měl jsem od něj pokoj. Sice si ještě do mě rejpnul, že nic nevydržím, ale já si v duchu myslel svoje. Chtěl bych vidět jeho, kolik vypil piv v páté třídě.
     Milan si na chvíli odskočil. Mirkovi připadalo, že jsem nějaký naštvaný a tak mi říkal, abych si to tak nebral, že Milan je trochu frajer. Řekl jsem mu, že to vím, a že bych chtěl vidět, kolik piv Milan vypil před čtyřmi roky. Mirek se tomu lišácky usmál a mě to trochu pozvedlo náladu.
Milan se vrátil a ještě jsme chvíli klábosili. Pak jsme pokračovali v cestě. Po chvíli jsme vyšli z lesa a začalo na nás svítit sluníčko. To už Milan dopil pivo a odhodil láhev do lesa. Byl teď nějaký veselejší. Mirek se taky trochu napil, ale celé pivo nedopil. Došli jsme ke studánce. Tady jsem se napil já. Omyl jsem si obličej, což mě osvěžilo a při tom jsem se nenápadně napil. Mirek se taky opláchl, ale nepil.
     Šli jsme dál. Cesta šla do kopce a Milan pomalu malátněl. Únava padla i na Mirka. Jediný já byl fit. Kopec ale netrval dlouho a zase jsme zašli do lesa. Došli jsme na místo, které se nám líbilo, kde jsme si sedli. Milan otevřel poslední pivo a Mirek dopil svoje načaté. Půjčil jsem si od Mirka vrhací šipky a ukázal jsem klukům, že nejsem žádné béčko. Teď mi to už šlo.
     Mirek naházel stejně jako já a nejhorší byl Milan. V druhém hodu jsem Mirka ještě překonal. Milan zase začal s nožem, ale jeho míry byly teď podstatně slabší. Mirek ho dorovnal a já oba překonal. Milan měl vztek. Zkoušel to znovu, ale bylo to čím dál horší. Měl jsem tisíc chutí mu říct, aby se na to napil, že mu to pak půjde líp. Místo toho ale Mirek nadšeně ocenil mé vítězství a navrhl, abych se stal členem rady klubu. Podpořil to tím, že jsem si to uměl doma zařídit tak, že mě pustili na celý den s klubem. Milan sice ironicky nadhodil, že budu jako zástupce mladších v radě starších, ale souhlasil. Tak jsem byl přijat za člena rady starších.
     Všiml jsem si, že Mirkovi dnes hodně záleželo na tom, aby se mi v klubu i na dnešní výpravě líbilo. Úplně z něj vyprchalo jeho frajerství. Bylo mu jasné, že ve mě je velká budoucnost klubu. Kluci hodně dají na to, co jim o dnešní výpravě řeknu. Kdybych jim řekl, že to byla nuda, tak by se ani nesnažili na příští výpravu jet. Mirek byl nervózní, kdykoliv si ze mě dělal Milan legraci, abych se nenaštval a z klubu neodešel, protože se bál, že by se mnou odešli i ostatní kluci. Dost jsem u něj získal i tím, že jsem s nima dnes jel. Bylo mi jasné, že mě do rady navrhl proto, aby mě ke klubu více připoutal.
     Mirek sice je frajer, ale klub ho baví, dokáže pro něj zorganizovat soutěže a hry. Někdy mi připadá, že by byl Mirek daleko lepší náčelník než Milan, ale Mirek o to ani neusiluje. Je takhle spokojený. Když mu na něčem záleží, tak to dokáže u Milana prosadit. To ukázal, když prosadil mě do rady.
     Při těchto úvahách jsem se rozhodl, že Mirkovi pomůžu. Skutečně jsem uvažoval o tom, na příští výpravu nejet a možná i z klubu odejít. Teď jsem ale ocenil Mirka. Když se Milan zase vzdálil, tak jsem to Mirkovi řekl na rovinu. Byl trochu překvapen tím, že jsem ho prokoukl, ale uklidnil jsem ho tím, že mu pomůžu a budu ho podporovat. Taky jsem mu řekl, že mě jeho hry baví daleko víc než Milanovy. Prostě jsme se v tu chvíli opravdu skamarádili. Mě už pak vůbec nevadily Milanovy vtípky na moji adresu. Vždycky jsme se na sebe s Mirkem podívali a jenom jsme se tomu v duchu smáli. Z Mirka spadla nervozita, věděl teď na čem je.
     Milan dopil pivo, zahodil láhev a zase jsme šli kousek dál. Blížilo se poledne a tak jsme hledali vhodné místo pro oheň. Na něm jsme si opekli lanšmíd. Milan si povzdech, že už dopil pivo. Mirek mu dal svoje poslední. Dal si z něj jen malý lok.
     O kus dál jsem našel studánku, kde jsem se napil. Řekl jsem o ní Mirkovi. Napil se taky. Chvíli jsme házeli šipkami, tentokrát bez Milana. Mirek byl o něco lepší. Po různých drobných hrách jsme pokračovali v cestě. Milan dopil čtvrté pivo a bylo to na něm znát. Vyšli jsme ze stínu lesa a šli jsme zase po slunné louce. To bylo něco pro Milana a ještě nás čekal kopeček a netrvalo dlouho, Milan vrhnul. Mirek už byl fit jako já. Měl jsem velkou chuť si do Milana rejpnout, ale ovládl jsem se. Mirek mě potřebuje v radě klubu a nemůžu si teda Milana proti sobě poštvat, protože tím bych našemu klubovému záměru uškodil. Milan by na mě měl vztek a nebyl by schopen přijmout žádný můj návrh, i kdyby ho podporoval Mirek.
     Ještě jsme se jednou zastavili. Pak už jsme došli na nádraží a vlakem jsme se vrátili. Rodiče se mě hned vyptávali, jak bylo na výpravě. Tvářil jsem se náramně spokojeně. Popsal jsem cestu, co se dělo jsem zamlčel a naopak jsem si dost vymýšlel. O klucích, které rodiče znají, jsem popravdě řekl, že nejeli, ale vymyslel jsem si tam jiné, aby to nevypadalo podezřele. Rodiče viděli, že jsem se vrátil vpořádku, takže příště to bude snazší.
      V neděli jsem mluvil o výpravě s klukama z naší třídy. Řekl jsem jim, že jsem se stal členem rady. Trochu záviděli. Jinak jsem barvitě popsal výpravu se vším všudy, tentokrát skoro po pravdě. Ještě jsem si něco přimyslel navíc. Kluci litovali, že nemohli jet.
     Odpoledne u mě zvonil Mirek. Šli jsme si zahrát pinkponk. Milan nám oznámil, že na příští klubovou výpravu s námi pojede jeho brácha Jirka. Kluci jásali, protože tím jejich šance vzrostly.
     V pinkponku byl nejlepší Honza. Honza je velký sportovec, hraje závodně fotbal a dobře umí i pinkponk. Měli jsme k dispozici tři stoly, tak jsme hráli každý s každým na dva vítězné sety. Honza neprohrál s nikým, Milan, Pavel a já jsme si na něj uhráli set. Druhý skončil Pavel. Ten prohrál akorát s Honzou a s Milanem a se mnou ztratil set. Třetí skončil Milan, který prohrál s Honzou a Pavlem a s Mirkem a se mnou ztratil set. Já jsem skončil čtvrtý, porazil jsem 2:1 Mirka a 2:0 Kubu. Na Milana jsem si uhrál set a v rozhodujícím setu jsem měl trochu smůlu. Bylo to poměrně vyrovnané.
     Následující týden se mi ve škole dařilo. Poněkud jsem tomu pomohl. Týden proběhl bez jediné poznámky, což u mě bývá dost vzácné a navrch bylo pár jedniček a dvojek. Chtěl jsem po rodičích nůž. Táta byl rád, že mám nějaký vážný zájem a koupil mi ho. Totéž se povedlo Honzovi. Ten dostal starší nůž od táty. Šli jsme hned trénovat házení, abysme se blýskli příští sobotu na výpravě. Ta se nakonec přesunula na neděli, protože Honza měl v sobotu zápas a Jirkovi to naštěstí bylo jedno.
     Konečně jsme se dočkali a byla tu historická neděle. Šli jsme v plném počtu. Přítomnost Jirky pomohla hlavně Pavlovi a Kubovi. Honzu by tentokrát rodiče pustili i bez Jirky. Nechali si ode mě vyprávět minulou výpravu a usoudili, že se o sebe umíme v klubu postarat.
     Jeli jsme opět vlakem, tentokrát o pár stanic dál. Když jsme vystoupili, Milan s Mirkem si zase dali pivo. Já tentokrát ne a ostatní kluci taky ne. Jirka pochopitelně ano. Milan s Jirkou si koupili pivo s sebou, Mirek taky, ale jen jednu láhev. V hospodě mi dal napít ze svého piva. Dal jsem si ale jen tři loky.
     Tentokrát jsme šli kolem řeky. Ta byla z druhé strany lemována chatami. Na naší straně bylo chat méně. Mirek připravil pár soutěží a her. Zase jsme házeli šipkami, což se mi podařilo vyhrát. Lepší byl jedině Jirka.
     Milan, který skončil až třetí za Mirkem, zase zorganizoval házení nožem. To Milan vyhrál, já byl druhý společně s Mirkem. Honza byl třetí. Hráli jsme i slovní fotbal, hru Na žouželení, ANO NE JO a Kompasové dřívko. S touhle hrou jsem přišel já. Půjčil jsem si od táty buzolu. Nejdříve jsme všichni určili sever, pak jsem vytáhl buzolu a změřil jsem odchylky. Celkem jsme určovali na pěti místech. Vyhrál Kuba s celkovou odchylkou 100 stupňů, já byl druhý s 150, třetí Pavel měl 160. Stejný výkon jako Pavel měl i Jirka, který si zahrál s námi. Milan skončil až poslední, Mirek byl předposlední, ten ale zkazil jeden pokus, kdy se odchýlil o 170 stupňů. Ostatní pokusy měl pak velmi dobré, ale to už mu nebylo nic platné.
     V poledne jsme si rozdělali oheň a uvařili jsme si polévku a guláš z konzervy. Docela jsme si pochutnali. Pak jsme znovu probírali název klubu. Jirka nám poradil, ať hlasujeme písemně a každý ať všechny tři návrhy názvů očísluje. To jsme teda udělali. Pak jsme sečetli pořadí a vyhrál název s nejmenším součtem. Tím se stali Mstitelé. Druzí Piráti měli 12 a třetí Strážci 14. Měl jsem radost, že můj návrh vyhrál. Udělali jsme novou zakládací listinu a o kus dál jsme ji zakopali. Jako schránka posloužila láhev od piva.
     Šli jsme dál a po cestě jsme si ještě zahráli boj o pevnost. Milan byl s Pavlem a Kubou a Mirek s Honzou se mnou. Po vyrovnaném boji jsme vyhráli. Dohodli jsme se, že na příště si každý opatří šest papírových koulí, protože šiškami to přece jen dost bolí a Mirek dostal do obličeje.
     Ještě jsme se jednou posadili u ohniště, kolem kterého jsme šli. Rozdělali jsme si malý ohýnek. Milan s Jirkou vytáhli cigarety. Mirek a já jsme přijali nabídku a pak ji přijali i ostatní kluci mimo Honzy. Ten se nevyhnul posměchu Milana. Vysvětlil nám, že by pak nestačil na hřišti s dechem. Milan se na to jen ušklíbl. Dokouřili jsme cigarety, nechali dohořet ohýnek a pokračovali jsme v cestě. Šel jsem s Honzou chvíli vzadu a tak jsem mu řekl, ať si z toho Milanova posměchu nic nedělá a vyprávěl jsem mu, jak to bylo minule se mnou. Honza to vzal stejně jako já a rozhodl se, že mi pomůže podporovat Mirka v jeho snahách na vytvoření a udržení našeho klubu.
     Ve vlaku se Jirka ptal, kdo navrhl název Mstitelé. Když jsem řekl, že já, zeptal se, proč zrovna Mstitelé. Tím mě trochu překvapil. O tom jsem zatím moc nepřemýšlel. Tak vlastně začal vznikat statut klubu, který jsme začali společně vymýšlet. Budeme mstít bezpráví a zradu, takže budeme nepřáteli šprtíků a jiných žalobníčků, nepřátelé srabů a zbabělců, kteří ubližují slabším. Trestat budeme i zradu. Nad zrádci, zbabělci a žalobníčky budeme vynášet klubový rozsudek, který pak provedeme.
     Ve vlaku jsme se ještě dohodli, že si opatříme zelené košile s nárameníky. Milan jako náčelník bude nosit na náramenících červené proužky, Mirek jako zástupce modré a já jako člen rady žluté. Rozhodli jsme se, že si vymyslíme i znak, který si vyšijeme na levý rukáv košile.
     Mirek se zeptal Jirky, jak se mu výprava líbila a jestli s náma pojede příště zase. Jirka byl spokojený a slíbil, že příště pojede. Mimo to nám řekl, že nám po dnešku věří tolik, že by nás, kdyby nemohl, nechal jet i samotné. Pro rodiče by jel pochopitelně s námi.