Rubriky

Vyhledávání v článcích
Co hledáte ?



Provozuje:
icok


ikonka partnera
ikonka partnera
Dnes má svátek Kamil je neděle 03.03.2024



Novinky





Magazín eKamarád vás vítá
Přinášíme vám zpravodajství ze světa dětí a mládeže. Chcete se i vy podělit s ostatními o své zkušenosti či nějak pobavit naše dětské čtenáře? Není nic jednoduššího. Přidejte se do naší kamarádské rodiny a napište nám na email redakce8(Z)ekamarad.cz
(Místo (Z) napište @).

Bohatý chudák

Je tu Silvestr a tak jsem se rozhodl oprášit jednu hodně starou humornou povídku, který vznikla v roce 1972 a byla základem k pozdějšímu cyklu povídek Pan Narhgen. Dobře se při ní bavte a berte ji shovývavě, protože autor ji psal v pouhých třinácti letech.

     I.

     V Hlavňáku žil již starší pán, Josef Narghen. Odhalil lupiče, který vyloupil Hlavňáckou banku. Byli za ním posláni tři novnáři, kteří o něm měli napsat článek. Tito pánové pan Gorila, pan Šimpanz a pan Orangután tedy v pondělí 3. ledna 1972 nasedli do auta, které řídil pan Gorila, který jediný měl řidičský průkaz.

     Novináři si cestou povídali. Pan Šimpanz pravil: “Co by jsi udělal Josefe (mínil p. Orangutána), kdyby si byl v jednom domě. Nějaká paní by ti řekla, že v domě nesvítí světlo a požádala by tě, aby jsi jí spravil pojistky. Šla by s tebou, ale ve dveřích by se jí zachytly šaty. Co by jsi udělal?”

     “Dal bych si pozor, aby se mě nestalo totéž...Víte...”dodal a takto mluvil dál.

     Tu se do hovoru vmísil pan Gorila: “Vy tu pořád mluvíte o samých blbostech, ale mě napadá jiná věc. Všude se mluví o rovnoprávnosti, ale proč nezavedou rovnoprávnost také do češtiny?”

     Pan Šimpanz na to měl pohotovou odpověď. “Pravidla českého pravopisu sestavil Josef Dobrovský a za jeho života rovnoprávnost ještě nebyla.”

     To byl pádný argument, nikdo na něj nevěděl odpověď.

     Brzy dojeli k panu Narghenovi. Ladislav Šimpanz zazvonil. Přišel otevřít pan Narghen.

     “My jsme od novin”, řekl Miroslav Gorila.

     “To jste vy?”, zeptal se pan Narghen. “Tak pojďte dál.”

     II.

     Slova se ujal pan Gorila. “Pohovořte nám prosím o svém životě.”

     “Snad nechcete začít hned?”, zeptal se pan Narghen. “O čem jste si povídali cestou?”

     Pan Šimpanz začal vyprávět.

     “No to já vám povím vtip, ale není na vás”, řekl pan Narghen. “Jeden mladík, asi třicetiletý, povídá druhému. “Ty gorilo, ty orangutáne, ty šimpanzi.”

     “Já ti dám gorilu, já ti dám orangutána, já ti dám šimpanze, řekl druhý mladík.

     “Tak mi je dej”, řekl první. A druhý mladík mu je musel dát. Jistě si myslíte, že ten první mladík musí být chudák. Co s těmi zvířaty? Ale mýlíte se. Nebyl chudák. Zvířata prodal do zoo a ještě na tom vydělal.”

     “Ale nyní pojďme k věci”, řekl pan Narghen. “Budu vám vyprávět o svém životě.”

     III.

     “Je mi 60 let. Narodil jsem se tedy r. 1912, 5. května v zapadlé vesničce u Hlavňáku. Můj otec byl judista 1000. Třídy. Jednou se sepral s mravencem. No a když jsem přišel, byl už otec mrtvý. Začal jsem plakat, neboť jsem byl sirotkem - matka mi totiž už dávno umřela. V mých slzách se ale mravenec utopil a tak jsem pomstil otce. Později jsem ale zjistil, že jsme utopil jiného mravence. Možná namítáte, váš otec to s mravencem prohrál, ale aspoň se s ním utkal. Jiný by utekl. A někdo se tomu možná cynicky směje, ale smrt mého otce není k smíchu.”

     “Když dovolíte”, přerušil ho pan Gorila. “Jaké i-y se píše ve slově cynicky?”

     “Vy to nevíte?”, zeptal se pan Narghen.

     Pan Šimpanz mu odpověděl měkké a pan Orangután tvrdé.

     “Vím”, odpověděl pan Gorila, “obojetné” a napsal cynicky s y s tečkou. Pan narghen ho však už ani neposlouchal a pokračoval.

     “Tak jsem byl sirotkem. Neměl jsem nic než šaty a své osobní věci a doklady. Bylo mi tenkráte pět let. Nu koupil jsem si za boty auto, které nejezdilo, ale tlačil jsme ho před sebou. A jel jsem do ČSSR do Bratislavy. Tam jsem si koupil los, ale nevyhrál jsem. Jel jsem tedy do Brna, kde jsem si též koupil los a též jsem nevyhrál. Jel jsem tedy do Prahy, kde jsem naposledy zkusil své štěstí a vyhrál jsem. Inu zlatá Praha. Koupil jsem si pořádné auto a ještě mě zbyly peníze.

     Vrátil jsem se tedy do vesničky u Hlavňáku, kterou mezitím zbourali. Usídlil jsem se tedy v Hlavňáku. Peníze a auto mi odebrali, řkouce, že jsem ještě nezletilý. Auto, že mi vydají v 18ti letech a peníze ve 30ti letech. Dále dodali, abych taky zkusil žebrotu, pak že budu umět s penězi lépe hospodařit. Domnívali se zřejmě, že se mě žebrota zalíbí a že jim peníze nechám.

     Nejdřív jsem šel do školy. Měli jsme učitele Kruťase. Když přišel, lampy začaly padat žákům na hlavy a malba padala ze stěn. Počítat nás učil takto: Na tabuli apsal 1. Pak si vybral žáka a dával mu v pětiminutových intervalech jednou pěstí.

     Druhý den nás učil 2, třetí den 3, čtvrtý den 4 atd.

     Při mluvnici napsal na tabuli slovo tlouci nebo bíti a názorně nám předváděl jeho význam. Po třech měsících ho z jeho lidumilnosti, jemnosti a líbeznosti ranila mrtvice.

     Přišel nový učitel Usměvávek. Řekl nám “Milí žáci, já vás zde budu tak trošku učit. Chtěl bych, aby jste tak trošku, jako nenápadně, byli hodní a poslouchali.”

     V matematice nás začal učit trojčlenku. Když zjistil, že ale známe jen tu, kterou nám ukázal, nemohl pochopit, že nevíme, co je dělení a co je to úměra, natož co to je přímá a nepřímá úměrnost a vyřešil to originálním způsobem. Naučil nás trojčlenku se všemi čísly.

     Dál nás učil mluvnici, kterou jsme tak trochu, mírně, nenápadně pochopili. Učil nás též zdravovědu. Opatřil si přístroj a veličiny měřil přímo na nás.

     Jednou přišla hospitace pan dr. Antonín Džimcek, Ivan Míša a ministr školství Josef Hujch. Nejprve přišli dr. Džimcek s Hujchem. Učitel se na ně líbezně usmíval. Dr. Džimcek prohodil k J. Hujchovi “Je neškodný”. J. Hujch jen přikývl.

     Na I. Míšu, který přišel později, se též usmíval. I. Míša se jej zeptal: “Nechtěl byste novou kazajku?”

     “Děkuji”, odpověděl, “včera jsem si koupil a ta mě stačí.”

     Ivan Míša se posadil k dr. Džimckovi a zeptal se: “Kolikátého stupně?”

     “25/1”, řekl dr. Džimcek.

     “Tak to ještě jde”, odpověděl I. Míša. Pak již poslouchali výklad, při kterém dr. Džimcek jako odborník pětkrát omdlel a osmkrát se mu udělalo špatně. I. Míša na tom nebyl o nic lépe, přestože má silné nervy. No a Hujch? Ten se hezky vyspal.

     Zkrátka, když jsme vyšli devítiletku, tak jsme tak trochu nenápadně byli podle jiných nevzdělanější než prve. Když jsem dělal zkoušku na další školu, tak si poznamenali, že chtějí-li si zachránit zdraví, nesjmějí jít na hospitaci k Usměváčkovi neboť by je mohla ranit mrtvice.

     IV.

     Rozhodl jsem se, že se vše naučím sám, což se mě podařilo až za 5 let s velkými oběťmi. Během mých pokusů totiž 5 profesorů ranila mrtvice, ano jen pět.

     Později ke mě pak pan Usměváček přišel a já jsem ho jen tak jakoby trošku nenápadně vyhodil, ale on to nepochopil. Jel jsem pak na rok do ČSSR, kde jsme se učil češtinu. Jednoho dne jsme probírali článek z učebnice pro 8. ročník ZDŠ, na str. 27, cv. 4. Uvedu několik vět:

     Zahradík přivázal stromy ke kůlům, aby je vítr nezlomil. Z Krkonoš teče Labe k jihu, aby se u Pardubic obrátilo na západ. Hráči vyběhli na hřiště, aby se rozcvičili. Střední útočník obešel jednoho obránce, aby v souboji s druhým obráncem míč ztratil. Aby se stroje zbytečně neničily, je třeba je pravidelně ošetřovat. Hráči bojovali statečně až do konce zápasu, aby nakonec přece jen prohráli. Olympijská štajeta se očekává na hlavním stadiónu zítra dopoledne, aby pak poslední běžec zažehl olympijský oheň.

     Jeden z žáků se podle toho choval. Doma zlobil, aby byl za to bit. Řval, aby mu matka přidala. Křičel pak ještě víc, aby ho bratr nakopl. Bratr ho nakopl, aby pak dostal od matky pár facek. Matka mu je dala proto, aby se pak hádala s otcem. Nakonec se synové usmířili, ale rodiče se neusmířili.

     V jiných předmětech to bylo podobné. Za rok jsem se vrátil do Hlavňáku. V té době mě už vydali auto.

     V.

     Měl jsem tedy auto. Sháněl jsem ale zaměstnání. Nu, chtěl jsem být učitelem a proto jsem jel hned do první školy. Její ředitel mě přivítal s úsměvem - ne s úsměvem Usměváčka, ale s obyčejným.

     Řekl jsem mu, že bych chtěl vyučovat matematiku. Zavedl mě tedy do jedné třídy, do které nevím. Začal jsem vyučovat. Řekl jsem: “Tak nejprve si zopakujeme učivo. Co víte o trojčlence?”

     Jeden žák řekl: “Máme dvě čísla a třetí počítáme.”

     “Správně”, řekl jsem.

     “Ale pane učiteli”, řekl druhý. “Vždyť je to špatně. Jeden úkon známe a dva počítáme.”

     “Ano, měl jsi pravdu”, řekl jsem. “Já jsem vás jen zkoušel. Vidím, že ty to umíš.”

     V ten okamžik vešel ředitel a řekl: “Nekažte bludy. Známe tři čísla a čtvrté počítáme.”

     Mě pak vyhodil ze třídy a na chodbě mi řekl: “Udělám s vámi ještě jeden pokus. Který předmět chcete?”

     “Geometrii”, řekl jsem.

     Zavedl mě tedy do další třídy. Začal jsem jako v minulé a jak se později dozvíte, i skončil.

     “Tak nejprve si zopakujeme učivo. Kolik máme vět o shodnosti?”

     “Jednu”, řekl jeden žák.

     “Správně”, řekl jsem já.

     “Ale pane učiteli, dvě”, řekl druhý žák.

     “Správně”, řekl jsem. “Já jsem vás zkoušel.”

     “Tři”, řekl další žák.

     “Ano správně.” V tom okamžiku vtrhl opět rozzuřený ředitel.

     “Čtyři”, řval: “sss, sus, usu, Ssu.”

     “Pět”, opravil ho jeden žák a já ho za to hned pochválil. Hned jsem letěl ze třídy. Ředitele jsem uprosil, aby to se mnou zkusil ještě do třetice všeho dobrého, a to s tělesnou výchovou.

     “Dobrá”, řekl “ale povoluju jen deset mrtvých a dvanáct raněných. Ostatní musí žít a být zdraví.”

     Z obavy, abych nepřekročil ředitelovu hranici, zůstal jsem s žáky ve třídě a probíral teorii.

     “Tak nejprve si zopakujeme, kolik máme zakladních druhů kotoulů.”

     “Jeden”, odpověděl jedne žák.

     “Správně”, řekl jsem.

     Druhý ale mínil, že tři a s ním jsem též souhlasil. Další mínil čtyři, atd...

     Za delší chvíli vešel rozzuřený ředite, který zřejmě zaspal a zařval: “Dva. Vpřed a vzad.” Za jeho zařvání začaly padat žákům lampy na hlavy a mě spadla též jedna. Ředitel mě pak vyhodil rovnou oknem. Och, jak jsem litoval, že jsem nešel s žáky do tělocvičny, tam jsou okna přece níže.

     Tím byly zmařeny mé naděje, že bych mohl být učitelem. Živil jsem se tedy soukromě, vozil lidi, kam potřebovali.

     VI.

     Jednoho dne jsem se v parku seznámil s jednou mladou ženou, ale toho seznámení jsem až do smrti litoval. Za dva měsíce jsem se s ní oženuil, a brzy na její přímluvu se sto dalšími. Později jsem zjistil, že každá má sto manželů a s každým sto dětí. To vše jsem měl živit.

     Naštěstí uznali, že již nejsem nezletilý a vydali mi mé peníze. 1.000.000,-- Kčt jsem si nechal a podplatil ministerstvo, aby mě přijalo. Správce se mě zeptal: “Chcete být ministrem financí?”

     “Ne.”

     “Chcete být ministrem manželství?”

     “Teprv ne”, zvolal jsem zoufale. “Tak ministrem služebních cest”, dodal jsem.

     “Proč jste to neřekl rovnou?”, zeptal se.

     Ale na služební cesty jsem nejezdil. Víc jsem jich užil jako ministr místních věcí.

     Když už jsem to se svou rodinou nemohl vydržel - dostával jsem pětkrát denně kredencem přes halvu, v domě byl takový řev, že stěny oddělující jednotlivé pokoje, se zbouraly, až zbyl z celého domu jeden pokoj - zašel jsem se poradit k advokátovi, který mě doporučil, poradit se s Ivanem Míšou. No a ten mě řekl: “Jediné, co pro vás mohu udělat pane Narghene je, že až půjdete Sparťanskou 12, kolem skladu trhavin, bude tam ležet pohozený granát.”

     Řekl jsem mu, že si to potřebuju rozmyslet, což schválil a řekl: “Den před tím, než půjdete Sparťanskou 12, mě zavolejte” a dal mě telefonní číslo.

     No a to by byl můj stručný životopis.”

     VII.

     “Nyní bychom se vás ještě zeptali na několik maličkostí”, řekl pan Gorila.

     “Byl u vás už nějaký novinář?”, zeptal se pan Orangután.

     “Ano”, řekl pan Narghen, “byl to novinář od policie. Je to delší historka, ale povím vám ji. Jednou, když jsem se vracel z melouchu z banky autem, zastavil mě nějaký pán a chtěl svézt. Říkal, že je novinář a že o mě napíše do novin. Povídal jsem mu tedy o svém životě jako vám. Ještě jsem mu navíc popsal Vánoce.

     Vánoce, a to Štědrý den, je jediný den, kdy je u nás klid. Máme velký vánoční stromek. Já jsem koupil vždy velkou pozlacenou vázu jako dárek pro všechny a ostatní mi dali k Vánocům dluhy. Druhý den pak nastaly hádky. Strom byl pokácen a rozdupán, váza byla rozbita a všichni se pořezali o střepy, které jsem já pak musel uklízet a pořezal jsem se o ně též.

     No ale budeme pokračovat dál. Jeli jsem, cestou jsem si koupil za zbytek svého měsíčního platu, který činil miliardu Kčt jednu Kčt benzín.

     Mezitím k nám do auta přistoupil pan Graxn, černoch. Jel s námi až do Hlavňáku. Můj společník ho viděl už předtím v Laxnu u Neutrálu, kde se hnal ulicí a zabíjel lidi, ale jen bělochy, byl to rasista. Nás ale nechal živé.

     Potom jsem objevil onoho zločince. Řekl jsem: “Tamhle ten muž je zločinec, kterého hledáte. Vím, že jste měli v podezření mě.”

     Pán byl pak zatčen a byly u něho nalezeny ukradené peníze. Bylo ukradeno 100 miliard Kčt. Pak jsem odvezl pana Graxena dle jeho přání do Prahy na Václavské náměstí. Jel jsem tam s radostí, neboť jsem z Čech.”

     “A použil jste už rady pana I. Míši?”, zeptal se pan Šimpanz.

     “Ne, nebylo třeba, neboť se stala ještě jedna událost. Oženil jsem se totiž, ale až později a měl syna. Oba dva byli mou rodinou udupáni a za to byla moje rodina zatčena a odsouzena na doživotí.

     Dům byl již tak chatrný, že sotva odešli, se sesypal. Nyní mám zde byt, který mě stačí.”

     “Míníte se znovu oženit?”, zeptal se pan Gorila.

     “Ne, mám již dost zkušeností.”

     “To by nám tedy již stačilo”, řekl pan Gorila.

     “A kdy ten článek napíšete?”, zeptal se pan Narghen.

     “Asi v pondělí příští týden.”

     “My tedy již jdeme, děkujeme vám, nashledanou”, řekl pan Gorila.

     “Nashledanou”, řekl pan Šimpanz.

     “Nashledanou”, řekl pan Orangután.

     “Nashledanou a zkuste začít také žebrotou. Tak si budete života více vážit”, řekl pan Josef Narghen. Všichni tři novináři nasedli do auta, pan Gorila si sedl za volant a jeli.

     Do redakce se vrátili až pozdě večer v devět hodin neboli v 21.00 hodin. Druhý den se pak opět sešli v redakci.

     VIII

     Když se druhý den sešli v redakci, napsali článek obvyklým způsobem. Pan Gorila ho napsal a každý z dvou vypustil každé třetí slovo. Např. “Slavný pan Josef Narghen dopadl strašného zločince, po kterém pátral policista, který se mu představil jako novinář.” Upravili na větu “Slavný Narghen zločince pátral se jako.” Jindy pak přidávali, tj. spojili tři věty: “Řekl nám, že klid byl jen na Vánoce”, “Klid měl jen na Vánoce.” a “Na Vánoce na Štědrý den měl klid.” v jednu větu: “Řekl klid na nám, měl Vánoce, že je na klid na Štědrý byl Vánoce den jen měl na klid Vánoce.”

     Jejich veledílo ale rozebrali a každé noviny si vzaly článek od jednoho.

  • Autor: Fuček Miloslav
  • Datum publikace: 31.12.2002
  • Článek zařazen do: Humor
  • Počet komentářů ke článku: 0 přidat komentář
  • Článek si přečetlo 3204 čtenářů

    Sdílet na Facebooku

© Stránka vygenerována za 0.0034 sec. | Aktuálně máme v databázi 8255 článků
práva na články náleži jejich autorům, provozovatel magazínu nenese žádnou zodpovědnost za škody způsobené prohlížením těchto stránek.
Magazín provozuje ICOK (administrátor Miloslav Fuček)
http://icok.icok.cz | http://wwww.mfsoft.cz

Bazény na míru | Bennewitzovo kvarteto | Lady XL Fashion | Optika v Praze | Světové brýle.cz | Inspiro ERP systém | Bezpečnostní poradce | Fass-Hasicí technika | Dukla - Atletika | Dukla Praha