Prima prázdniny v kamionu

Prázdniny jsou už sice pryč, proč na ně ale nezavzpomínat. Tato povídka navíc není ani z letošních prázdnin a popisuje zajímavé zážitky, které se skutečně staly.

     Tenhle příběh se stal asi před necelými čtyřmi roky. Bylo mi tenkrát skoro dvanáct let a byly prázdniny. Moji rodiče byli rozvedení a já byl čtrnáct dní doma. Byla celkem nuda. Máma byla celý den v práci, táta zase jezdil s kamionem v zahraničí. Zrovna se vrátil z jedné cesty. Byl dva dny doma a pak zase jel do Německa. Řekl jsem mu, že se nudim, tak mi navrhl, abych jel s ním. Byla to cesta tak na týden, protože v Německu byly ještě nějaké pojížďky. Zajeli jsme tedy za mámou do práce a ta souhlasila, abych s tátou jel.
     Večer jsem teda rychle balil. No moc jsme si toho s sebou nebral. Zabalil jsem spacák, dvoje tepláky, dvoje džíny, nějaké ty kraťasy, košile, trika a další drobnosti a byla toho středně velká taška. Máma mi nabalila nějaké to jídlo a po obědě už stál táta s kamionem před domem. Nasedl jsem vedle. Táta si mě přeměřil pohledem a zeptal se, jak jsem velkej, jestli už mám aspoň metr padesát. Měl jsem skoro. To kvůli policajtům, že jsem seděl vedle táty v kabině. Dvanáct mi sice ještě nebylo - chyběly čtyři měsíce, ale to se snad nějak vsákne.
     Vyjeli jsme. Byla to dlouhá cesta. Vařili jsme si na plynovém vařiči. Spali jsme v autě. Táta měl nahoře takový přístřešek, kam jsme si vždycky na noc vylezli. Táta na mě sice moc času neměl, ale po cestě bylo dost času si povídat. Když už nebylo o čem povídat, hráli jsme různé slovní hry nebo si říkali vtipy a nebo jsme si dávali hádanky. Taky byl v autě kazeťák a rádio. Občas jsme zastavili někde u lesa a šli se na hodinku protáhnout ven. Někdy jsme našli i nějaké houby, takže byla občas i smaženice.
     Cesta rychle utekla. Nakládali jsme asi na třech místech, na dvou jsme skládali a po týdnu jsme se vraceli domů. Docela jsem se už těšil na naši republiku. Ne že bych se těšil přímo domů, tahle cesta mohla být klidně delší. S tátou bylo moc fajn. Přes rok jsem ho dlouho neviděl. Máma se s ním před dvěma roky rozvedla, protože byl pořád někde na cestách. Ani táta ani máma si však nikoho nenašli. Táta si před rokem koupil vlastní kamion. Dělá teď sám na sebe. Už ho má splacenmý a má nějaké úspory. Bude kupovat druhý. Vypadá to, že zaměstná řidiče. On by pak jezdil po naší republice a ten řidič by jezdil zahraničí. Táta tak snad bude jezdit k nám častěji.
     Na hranicích nás čekalo nekonečné čekání. Ale konečně jsme byli v republice. Tady jsme ještě něco složili a naložili jsme náklad, který jsme vezli do Prahy, kde bude naše cesta končit. Tenhle náklad vezly s náma ještě tři další kamiony. Takže teď jsme jeli jako taková menší kolona. Táta, jako nejzkušenější řidič, jel jako první. Když jsme byli v Praze, narazili jsme na menší komplikaci. V jedné křižovatce, jsme se nemohli vytočit. Byla dost úzká. Stálo tu auto, které tedy táta pustil, aby měl víc místa se vytočit. Jenže ten řidič se nějak nepohodl s řidičem, co stál za ním a ten mu vytáhl klíčky a někam mu je zahodil. Za nás se postavily další tři kamiopny, takže my nemohli ani couvnout. Takže jsem totálně zablokovali celou křižovatku.
Aby to nebylo tak poklidné, zaslechli jsme známou houkačku. Samozřejmě tudy jela sanitka. Museli zastvit, protože zprava neprojeli. Vedle auta totiž byla dopravní značka. Zleva auto objet nemohli, protože tam stál náš kamion. Řidič sanitky byl dost nervózní a lékař taky. Vezli nějakého asi dvanáctiletého kluka, který na tom nebyl zrovna dobře. Já na to koukl a řekl jsem, že té sanitce chybí tak dvacet centimetrů a že teda to auto posuneme. Hned jsme se ho chtěl chopit. Táta řekl, že je to dobrý nápad, ale já ať jdu stranou, že by mě to neradi hodili na nohu. No je fakt, že bych jim moc nepomohl. Silný jsem v té době moc nebyl. Auto čapli čtyři chlapi a hned bylo posunuté.
     V sanitce ale byl problém. Ten kluk měl zástavu a tak mu dělal doktor nějakou masáž srdce, takže teď nemohli jet. Volali už taky vrtulník, který už nad námi kroužil, ale musel přistát kus dál. Nakonec sanitka dovezla toho kluka k vrtulníku, kam ho naložili a on odlétl. Přijeli i policajti a snažili se křižovatku uvolnit. Moc se jim to nedařilo. Já šel pomoct hledat ty klíčky. Aby tam nebylo moc klidu, tak se ozvala další houkačka. Tentokrát to byli hasiči. Samozřejmě zase neprojeli, protože sanitka je užší. Chybělo jim pár centimetrů, tak chlapi zase posouvali. Sotva hasiči odfrčeli, byl jsem tam už já a vítězoslavně jsem držel v ruce nalezené klíčky.
     Auto konečně odjelo a za ním i to druhé. Pak policajti chtěli, aby jsme jeli mi, aby se to trochu víc uvolnilo. Jeden měl ještě řeči, kolik že mi je let a kolik měřím, že jedu s tátou. To už ale zase něco houkalo z druhé strany a tak ten druhý policajt mu řekl, to ať teď neřeší, že na to není čas.
     "150 má a na 12 taky vypadá, neřeš to. Není čas", řekl. "A vy rychle jeďte".
     Tak jsme jeli. Bylo to štěstí. Já měl v té době 149 cm a 12 mi taky ještě nebylo. Zachránila nás pohotovost plyn, která stála za kolonou našich kamionů a chtěla ject. My se vytočili v křižovatce, kde teď bylo místo a ty zbylé tři kamiony za námi. Pak už jsme frčeli do Hostivaře, kde jsme náklad složili. Z Hostivaře to bylo kousek domů k nám do Tuchoměřic a tak skončil můj prázdninový výlet. Škoda že byl tak krátký. Vnuknul mi ale nápad, který jsem potom rozvíjel a do roka a do dne byla svatba. Máma si brala znova tátu. Přišli na to, že se rozvedli úplně zbytečně. Táta měl už víc času a tak žije zase s náma. No já tomu trochu víc pomohl.