Postavení mimoškolních činností ve výchově dětí

Minule jsme diskutovali o výchovném působení školy a při tom jsme už trochu zamířili do oblastí mimoškolní zájmové činnosti. Její část organizuje i škola, ale hlavní těžiště by asi mělo být jinde. Jaké postavení ve výchově dětí má tato složka výchovy?

     Dostáváme se k mimoškolní činnosti, kterou reprezentuje zejména neziskový sektor občanskými sdruženími mezi které patří sdružení dětí a mládeže, např. Junák, Pionýr a další, ale i Tělovýchovné jednoty, Sokoly apod., dále pak růžné kroužky organizované libovolnými subjekty, včetně domů dětí a mládeže, center volného času a dalších subjektů zabývajících se volným časem dětí. O významu této složky výchovy nám řekne něco Marťas, který s ní má velké zkušenosti.

     Myslím, že mimoškolní činnost je třetí hlavní složkou výchovy dětí. Někoho ovlivňuje více, někoho méně. Je to dáno tím, že v rodině je většina dětí a je na ni závislá, do školy děti chodí povinně, ale mimoškolní činnost je nepovinná. Někdo tedy do různých oddílů a kroužků chodí, někdo ne a nechává si svoji svobodu, mnohdy ale vykoupenou nudou.

     Mlsoun s většinou souhlasí a pouze dodává: "Plně souhlasím s tím, že každí dítě je individualitou. Některé děti se umí zabavit samy, některé naopak zabaví ještě i své kamarády. To v podstatě princip který má velmi blízko ke klubům, kde se děti baví sami. Je to šance, jak zapojit do činnosti i děti, které se normálně jinam zapojovat nechtějí, nerady se podřizují dospělé autoritě. U nich může být tato složka oslabena a selhává-li výchovný vliv rodiny, je zákonitě zeslaben i výchovný vliv školy a zpravidla to končí špatně. Dítě se pak dostává do státní výchovy, o které bude řeč v příští téma.

     Na tomto místě bych se chtěl vrátit i k trestům ve vztahu k zájmové činnosti. Chodí-li dítě do nějakého oddílu, měli by rodiče při výchově spolupracovat i s vedoucím tohoto oddílu. Takže třeba zákaz schůzek v oddílu nemusí být vhodným trestem, protože tento oddíl působí na dítě i výchovně. Mám na mysli oddíl třeba občanského sdružení, kde je tento vliv větší, než u oddílů sportovních. Mnohdy by bylo účinnější se poradit s vedoucím oddílu, do kterého dítě rádo chodí, protože tento vedoucí může mát na dítě nezanedbatelný vliv. Takováto spolupráce pak může být mnohem účinnější, než odloučení dítěte z oddílu zákazem, které naopak může působit negativně a při dlouhodobějším trvání, může uvrhnout dítě třeba do party, jejíž vliv nemusí, ale může být negativní."

     Majki k tomu dodává: "Praxe ukazuje, že mimoškolní činnosti a aktivity mají ve výchově dítěte své jasné místo. Ovšem i v této věci platí pravidlo jako u předchozích – rodiče by se měli hodně zajímat o to, kam jejich dítě vlastně chodí, jaké děti s ním chodí, jaký je vedoucí, co děti dělají apod. To, že se někdo věnuje dětem ve volném čase není samo o sobě zárukou kvality a pozitivního dopadu na dítě. Pojítkem ve výchově, jak jsem již napsal, by měli být rodiče, kteří by měli rozumně komunikovat s vedoucím kroužku, se školou apod."

     K tomu bych jako dlouholetý vedoucí jenom dodal, že spolupráce rodičů s vedoucím je velice důležitá. V dost případech jsem zažil, že dítě přišlo do oddílu samo z vlastní iniciativy, ale na výlet jej přivedl rodič, aby měl šanci mě vidět. Pak už většinou chodilo dítě na srazy výletů samo. Naproti tomu pamatuji extrém, kdy dítě přišla přihlásit maminka a pak se ukázalo, že to dítě do oddílu ani moc nechce, ale aby tam chodilo, chce jeho maminka. Obecně ale dřív byl zájem rodičů větší a spolupráce s nimi lepší, ale ani dnes to v dost případech není tak špatné. Ostatně spolupráci vedoucího a rodičů zmiňoval už Mlsoun, takže v tomto bodu zatím panuje shoda.

     Mlsoun k tomuto téma v reakci na Majkiho říká: "Souhlasím s tím, že spolupráce rodičů s vedoucím je důležitá. A nemusí být jenom formální. Většinou o ni usiluje hlavně vedoucí. Někde to řeší třeba předtáborovými schůzkami. Ala samozřejmě schůzka je jenom schůze a rodiče jich mají dost ze školních třídních schůzek. Dobrou alternativou je uspořádat čas od času nějakou akci, která je nejenom pro děti, ale i pro jejich rodiče. Ani tam sice nepřijdou všichni, ale je-li rámec takových akcí pestrý, např. společný výlet, společná soutěž, výstava či promítání, pak je šance zapojit do činnosti širší spektrum rodičů. V několika rodinách se znám s rodiči např. tak dobře, že mě čas od času pozvou k nim domů třeba na čaj či kafe. Hodně tady ale záleží na přístupu rodičů, protože někteří z nich to považují za ztrátu času. Některým je jedno, co jejich dítě dělá, někteří se přijdou nenápadně podívat, jak zmínil Míla. Jsou i takoví, kteří se třeba staví na akci pro dítě a vedoucímu poděkují, další kteří se třeba zeptají, zda nemohou s něčím pomoct a nabídnou konkrétní aktivity, s kterými by mohli pomoct. To jsou ale většinou rodiče, kteří sami prošli kvalitním oddílem a tak umí práci vedoucího ocenit."

     Dalším zajímavým diskusním příspěvkem pan Oldřich Suchoradský podporuje jeden z názorů Marťase vyslovený v téma odměn a trestů. "Výchovný vliv mimoškolních aktivit je evidentní. Zájmová činnost zaplňuje volný čas dětí a chrání je tak před nežádoucími vlivy, kterým podléhají, nemají-li žádný zájem a trpí nudou. Zanedbatelný není ani fakt, že se rozšiřuje okruh vychovatelů, kteří formují děti o vedoucí zájmových útvarů, kteří mají v prostředí provozování zájmu někdy větší vliv a důvěru dětí, než vlastní rodiče i učitelé. Také rozšířený okruh vrstevníků, se kterými zájem provozují, může být ku prospěchu. Uvedu příklad ze své práce vedoucího zájmového šachového oddílu. Šachy hrané na vysoké úrovni hrají děti nejen s dobře rozvinutým myšlením, ale s vštěpenými morálními zásadami a volními vlastnostmi, bez kterých se nedá dosáhnout sportovních výsledků. To silně poznamenává celou osobnost dítěte.

     Je radost pohybovat se v kolektivu takových dětí. Byl jsem několikrát jako vedoucí účasten přeborů republiky v šachu žákovských kategorií. Atmosféra soutěže je neopakovatelná. Neslyšíte tu jedno sprosté slovo. Vztahy mezi mladými soupeři jsou naprosto korektní, řekl bych až nesportovně přátelské a vstřícné. To neznamená, že jsou účastníci zcela ponořeni do své “podivínské” záliby. Naopak, ve volných chvílích je bylo možné vidět s pálkami u stolního tenisu nebo na hřišti, jak honí míč od branky k brance. A večer se uměli pobavit v kvizu, ve vtipných hrách a nejrůznějšími pohybových aktivitách. A všechna tato nešachová činnost měla znaky korektnosti a gentlemanství, které se děti naučily hrou za šachovnicí.

     Vracím se ještě jednou k trestání dětí – a to zákazu činnosti oblíbeného zájmu. Považuji to ze strany rodičů za hrubou výchovnou chybu, které se dopouštějí. Je pravda, že to je trest většinou účinný, ale trochu si tím svoji výchovnou roli ulehčují. Na druhou stranu svým opatřením konkrétně v šachovém kroužku, znamená taková výchovný zásah zpravidla začátek konce práce. Vynechání několika schůzek a turnajů z důvodu trestu je takovou výkonnostní ztrátou, že se v další práci již nedá zpravidla dohnat a nahradit. Dítě upadne do průměru, přijdou neúspěchy a konec zájmové činnosti. Zákazem účasti na turnaji je navíc trestán adresně nejen provinilý hráč, ale vlastně celé družstvo, které přišlo o jednoho hráče a buďto hraje soutěž v oslabení s menším počtem hráčů, nebo musí nastoupit náhradník a výkon celého družstva spadne dolů.

     Debaty s rodiči o tom, zda je to vhodná forma trestu byly pro mne obtížné. Jako učitel uznávám a podporuji rodiče, kteří důsledně trestají přestupky provinivších se dětí. Na druhé straně rodiče jen těžko chápali, když jsem jim rozmlouval zvolenou formu a navrhoval jim použít jinou formu trestu. Někteří v takové snaze hledali můj osobní zájem a snahu nepřijít o hráče, kterého do soutěže potřebuji. Zájem svého dítěte o udržení jeho zájmu a postavení ve skupině spoluhráčů však nechápali.

     V tuto chvíli bych chtěl připomenout, že považujeme-li mimoškolní činnost za jednu ze složek výchovy, pak by všechny složky výchovy měly být v souladu a neměly by se vzájemně oslabovat. Trestat zákazem sice pro dítě oblíbené, ale zároveň výchovně působící aktivity, může mnohdy způsobit, že tento trest způsobí více škody než užitku. Ale to už vyjádřil dostatečně srozumitelně Marťas v téma o odměnách a trestech. Bohužel ale mnozí rodiče výchovnou roli zájmové činnost velice podceňují a mnohdy ji degradují na pouhé hlídání dětí a dítě do kroužku či oddílu pouze "odkládají", aby jim ho tam pohlídali v době, kdy na něj oni nemají čas a nic jiného v poslání a účelu těchto aktivit oddílů a kroužků nevidí. Zpravidla to dělají rodiče, kteří sami podobnými oddíly nebo kroužky neprošli.

     Ostatně myslím, že o trestech, které mají dopad, který zmínil pan Suchoradský, bude ještě řeč v téma svobody výchovy. Zákazy, které ve svém důsledku vedou k omezení budoucích profesních možností dítěte, ale třeba i k zrušení vážného zájmu dítěte, už totiž přesahují obyčejný rámec trestu a v tomto samostatném téma se budeme právě věnovat, na co rodiče ještě mají právo a na co ne.

     Některé oddíly třeba zahrnují chování dítěte a to i mimo oddíl, do svých dlouhodobých her. Kdo plní bobříka ušlechtilosti, může těžko doma zlobit, odmlouvat, prát se či šikanovat mladší spolužáky. Oddíl rozvíjí své členy v mnoha směrech a hlavně zábavnou formou, takže si jeho členové mnohdy ani neuvědomí, že se třeba půl hodiny na schůzce vlastně něco učili. Ostatně říká se, že vstup do oddílu nebo kroužku je dobrovolný, ale když do něj dítě vstoupí, tak je pro něj plnit povinnosti z toho vyplývající, závazné. I když to dítě baví, je to povinnost a na to, zda je dítě plní, by měli rodiče spíše dohlížet, než je zakazovat."