Rubriky

Vyhledávání v článcích
Co hledáte ?



Provozuje:
icok


ikonka partnera
ikonka partnera
Dnes má svátek Filip je neděle 26.05.2024



Novinky





Magazín eKamarád vás vítá
Přinášíme vám zpravodajství ze světa dětí a mládeže. Chcete se i vy podělit s ostatními o své zkušenosti či nějak pobavit naše dětské čtenáře? Není nic jednoduššího. Přidejte se do naší kamarádské rodiny a napište nám na email redakce8(Z)ekamarad.cz
(Místo (Z) napište @).

Odměny a tresty ve výchově dětí

Dostáváme se k dalšímu tématu našeho diskusního stolu o výchově. Diskuse bude o odměnách a trestech při výchově dětí. Toto téma je dosti rozsáhlé a tak je otázka, zda jej stihneme probrat v jednom téma, či zda vydá na delší diskusi.

     Odměny a tresty jsou tématem, které je Marťasovou doménou, protože na toto téma má diskusní fórum na Xku a napsal na něj i několik článků. Co nám k němu řekne nyní na úvod?

     Ve výchově by měly převažovat odměny před tresty, tedy tzv. kladná motivace. Při tom za odměnu ale považuji třeba i pochvalu. Ta by asi měla být nejčastější. Věcnými odměnami by se asi mělo více šetřit. Je otázka, zda jsou vhodnou odměnou peníze. Pokud má dítě pravidelné kapesné, což si myslím, že by mít mělo, ale to bude samostatné diskusní téma, tak by asi peněžité odměny být nemusely. Mohou to být třeba věci, i když dražší věci by myslím měly být spíš dávány jako dárky, třeba k Vánocům, narozeninám apod.

     Když už mluvíme o odměnách, naskýtá se otázka zda odměňovat za vysvědčení. Názory na to jsou různé. Myslím, že nějaká drobná odměna by být mohla, protože je to vlastně zakončení školního roku. Špatná by třeba nebyla oslava v cukrárně či na nějaké kulturní akci, kam by se vypravila rodina pohromadě. Pak je otázka, kdy je co slavit. Tady je nutné si uvědomit, že by se neměly odměňovat známky, ale snaha. A ta může být větší u žáka, který má na vysvědčení trojky než u žáka, který má na vysvědčení dvojky. Ocenit snahu dokáže pouze rodič nebo i učitel, který žáka dobře zná.

     A co tresty? Jsou nepopulární, ale nejde to bez nich. Jak trestat? To je individuální. Jsou děti, kterým stačí přísný pohled a jsou děti, na které zdánlivě neplatí vůbec nic.

     Dost jsou diskutované různé druhy trestů. Často se řeší, zda používat tělesné tresty či nikoliv. Dnes jsou všeobecně odsuzované. Dříve se používaly poměrně běžně. S ohledem na to, že jsme nedávno diskutovali o tom, zda jsou dnešní děti horší než byly dříve, se naskýtá otázka, zda tady není nějaká souvislost. Není dnešní výchova moc mírná?

     Když někdo odmítá tělesné tresty, co potom psychické tresty? Ty jsou ještě horší. Existuje ale trest, který by nebyl ani fyzický ani psychický? Kam třeba zařadit zákazy. Podle mě to jsou psychické tresty. Nevhodný zákaz může dítěti dost psychicky ublížit. Někdy může zkazit snahu dítěte a tím ho demotivovat, že třeba přestane mít zájem o některý z koníčků.

     Já osobně upřednostňuji tělesné tresty před zákazy. Zákazy totiž omezují moji samostatnost a můj rozvoj. Možná je to tím, že většina mých koníčků je tvůrčích a že téměř nemám pasivní zábavu. Určitě by se ale našly omezení pro tělesné tresty, které jsou třeba, aby se z nich současně nestaly tresty psychické a aby nebyly týráním a nenarušily vztah dítěte k vychovávajícímu.

     Jakýkoli trest je účinný pouze tehdy, když dítě přijme jeho spravedlivost. V opačném případě jej bere jako křivdu. V některých případech může dojít i k přehodnocení trestu na odměnu, ale i opačně. Někdy i nevhodná odměna může připadat dítěti spíše jako trest.

     Samotné téma odměn a trestů je velice široké a proto jsem v tomto úvodu nastínil spíše pouze jakousi osnovu, o čem bychom mohli diskutovat. Protože ale každé dítě je jiné, těžko se zevšeobecňuje.

     Míša k tomu doplňuje: “Marťas zmínil tělesné tresty. Také si myslím, že za určitých okolností svůj efekt mít mohou. Měla by být ale dodržena zásada, nikdy nebít děti přes hlavu, protože to je nebezpečné. Hlava je příliš citlivá. Přistoupí-li rodič k tělesnému trestu, měl by být výhradně přes zadek. Jinak i já mám zkušenost, že na každého platí něco jiného. Někomu stačí i pouhý symbolický trest. Hlavně je důležité, aby dítě vědělo, za co je trestáno a aby to vědělo dopředu. Není správné třeba trestat dítě za nešikovnost nebo něco, co neudělalo úmyslně.

     Podobného názoru je i Mlsoun: “Samozřejmě při výchově by měla převažovat kladná motivace. Souhlasím s tím, že nejčastější odměnou by měla být pochvala, někdy slovní, někdy třeba i jenom pohledem nebo úsměvem. Menšímu dítěti přijde vhod i pohlazení.

     Co se trestů týká. tam je to opravdu individuelní a na každého platí něco jiného. Přikláněl bych se k možnosti částečného výběru trestu. Pamatuji se, že jako dítě jsem měl několikrát domácí vězenídobě, kdy jsme měli s naším klubem zajímavou akci a pokud byla možnost se vykoupit výpraskem, vždy jsem po této možnosti sáhl. Pozor ale na to, aby si dítě nevybíralo trest, který na něj neúčinkuje. Například zákaz televize době, kdy v ní stejně nic není, co by dítě zajímalo, se mine účinkem. Stejně tak je neúčinné denní domácí vězení, pokud právě venku leje jako z konve, že by stejně ven nikdo nešel. Myslím, že ale není těžké poznat, zda dítě hraje poctivou hru. Vybere-li si místo domácího vězení výprask, pak jistě rodič pozná, zda nějaký účinek měl a zda se dítě chová lépe, nebo zda z něj mělo pouze legraci a nic si z něj nedělá.

     Některé tresty považuji za zcela nesmyslné. Příkladem může být dát o prázdninách dítěti týden či dva domácího vězení kvůli vysvědčení. Dítě pak, místo aby mělo pohyb na zdravém vzduchu, prosedí tento čas u televize či u jiné pasivní nebo sedavé zábavy. Obdobně si myslím, že jsou škodlivé jakékoliv psychické tresty, tedy třeba říkání dítěti, že ho rodič nemá rád a podobně. Navíc je to ve většině případů lež a pokud ji dítě prokoukne, tak i špatný příklad. Pokud je dítě nervově labilní, může to naopak zhoršit jeho chování, protože příčinou jeho neukázněnosti může být právě rozhozená psychika. A to se poznává těžko, zpravidla to pozná až psycholog při podrobném vyšetření.

     Dále je důležité, aby rodičovská autorita nevycházela ze strachu dítěte, protože rodiče by měli být dítěti oporou. Bude-li se jich bát, bude se jim bát se svěřit i se svými problémy a ty pak budou narůstat až mohou vrcholit útěky z domu či pokusy o sebevraždu. Tady bych chtěl reagovat na příspěvek pana Kábrta z předchozích témat, kde srovnává případ Míši, který po facce nešťastně upadl jako stejné riziko toho, že dítě může po výprasku spáchat sebevraždu. Toto srovnání se mi nelíbí, protože spáchá-li dítě sebevraždu po výprasku, není primární příčina v tom výprasku, ale vůbec ve výchově. Znamená to totiž, že jeho výchovný účinek se míjel účinkem a dítě jej zcela určitě vnímalo současně jako psychický trest. Důvodem pak zcela jistě bude o to, že dítě nemělo možnost dostatečně pocítit, že jej mají rodiče opravdu rádi. Dle mého názoru by se rodiče neměli před dítětem stydět za své emoce, tedy ani za to jej pochválit či projevit upřímnou radost z toho. co udělalo dobrého, jako na druhé straně dát najevo svoji nevoli nad jeho špatným chováním a to až do úrovně přiměřeného výprasku, usoudí-li, že je třeba a že jej dítě nebude vnímat jako křivdu.

     Vzhledem k tomu, že vedu několik let oddíl – klub, v které jsou kluci, vím, že oni se k sobě občas dokáží v přirozeném kontaktu chovat i drsně. Rodiče tedy nemusí mít přemrštěné obavy své dítě plácnout, pokud jinak normálně fungují jejich vzájemné vztahy s ním. Zákony party a z nich vyplývající rvačky mezi kluky, jsou zcela přirozené. Jde jenom o to, aby věděli, kde je meze a vyvarovali se úmyslných surovostí, které jsou základem šikany. Je ale omylem si myslet, že v dobrém a kamarádském kolektivu mezi kluky k jistým drsnostem nedochází, vyskytují se i v různých hrách, při kterých mohou zejména kluci vybít svoji nadbytečnou energii, což je důležité, aby se pak třeba dokázali lépe soustředit nad učením. Kluci to spíše než jako drsnost vnímají, jako jakési dobrodružství.

     Marťas má ještě jednu malou poznámečku k tomuto tématu: "Občas rodiče volí jako trest zákazy, které ale mají dopad i na jiné osoby, než jenom samotné dítě a to myslím není správné. Pokud dítě něco slíbilo, mělo by mu být umožněno, aby svůj slib dodrželo a neměl by mu to znemožňovat pozdější zákaz. Dále by zákazy neměly být demotivující. Pokud někdo má nějaký koníček, který vyžaduje soustavnost, může jeho dočasný zákaz způsobit v tomto koníčku takové škody, že dítě posléze kapituluje a tento koníček ho přestane zajímat. Například, když někdo bude mít svůj internetový časopis a nebude se mu moct určitou dobu věnovat, ztratí pracně získané čtenáře a nebo, dělá-li někdo sport, bude-li mít zakázané tréninky, vyjde z kondice a ztratí tak třeba své místo a postavení v družstvu, které získával i několik měsíců. Ztráta takového koníčku myslím není žádoucí, protože dítě si ne vždy najde nový koníček a může se místo něj bezcílně toulat po ulici. Mě moji rodiče vždy v mých koníčcích podporovali a nikdy mi je nezakazovali."

     Pavel Kábrt si o trestech myslí: "S tou křivdou po trestu je to problematické. Pamatuji si, že jsem vždy po výprasku od táty (na zadek, a bylo jich jen několik, pokud vím) vždy cítil křivdu. Nevím, čím to bylo, ale vždy jsem měl dojem, že to nebylo spravedlivé, “že se vlastně ani nic z mé strany špatného nestalo” a táta byl nespravedlivý, totéž u maminky, která mě spíše pohlavkovala. Teprve s odstupem času, spíše let než jen pár dnů, vím, jak ty výprasky od táty byly rozumné. A samozřejmě spravedlivé.

     Mám pocit, že to je přirozená reakce nás lidí, že když nás někdo potrestá, pokárá, napomene apod., tak to nejprve cítíme jako křivdu. Stává se mi to běžně i nyní, v “hluboké” dospělosti, kdy ale už mnohem rychleji, v odstupu řádově hodin či dnů, dovedu posoudit (doufám tedy) správnost či nesprávnost toho, že mi někdo vynadal, nebo mě pokáral či se na mne pro něco rozzlobil. Tehdy jako dítě jsem to nějak moc přiměřené a správné necítil, i když to přebolelo (myslím hlavně psychicky, fyzicky to tak hrozné nebylo) a odeznělo brzo. Nikoli však tak, jako nyní, že bych si uvědomil správnost rodičovských trestů tehdy nebo správnost či oprávněnost toho, že mi někdo vynadal, dnes.

     Mám pocit, že jsou asi dnešní děti v tomto ohledu vyspělejší, takové skoro bych řekl, promiňte mi to, “předčasně moudré” či předčasně zestárlé. Možná jste se nedávno dívali na TV – Nikdo není dokonalý, a tam dr. Uzel pronesl větu: Děti dnes sice nevědí, že ve slově zvíře se píše měkké i, ale už vědí hodně o sexu. Dříve se určitě tolik nemudrovalo, nerozebíralo všechno kolem dokola. Uličník zlobil na ulici, dospělý, třeba cizí, mu vynadal nebo nařezal, nic se uličníkovi nevysvětlovalo, pokud se k tomu naskytli rodiče, tomu dospělému poděkovali a omluvili se mu a ještě svému děcku třeba i něco přidali.

     Dnes je to ovšem jinak, asi nemusím rozebírat, jak by to dopadlo dnes. Asi tak, jak mi vyprávěl kamarád, co se stalo v USA. Zloděj vykradl byt, a když z něj odcházel, uklouzl na mokré podlaze a zlomil si nohu. Majitelku bytu zažaloval a ona mu musela zaplatit bolestné.      Myslím, že tak nějak je to s dnešními dětmi a jejich lumpárnami a trestem. V cizině jsou už zákony, že rodič nesmí svému dítěti nabít, a už se stalo v Anglii, že tam rodič zaplatil pokutu za to, že svému synovi nabil (nikoli za surovost, ale pouze za přestoupení zákazu bití dětí, jeho syn ho udal). Myslím, že dříve či později k tomu také směřujeme, stejně jako k legalizaci drog, eutanázie atd., atd. – to by byl celý seznam. Nejsem škarohlíd, jen konstatuji, že současné lidstvo je vlak jedoucí s kopce bez brzd. Zatím sedíme za okénky, divíme se té rychlosti a diskutujeme, zda by strojvedoucí neměl přibrzdit. Zatím…."

     Mlsoun dále dodává: "Trend zákazu tělesných trestů v celém rozsahu a tedy možnost žalovat své rodiče za přiměřený tělesný trest, jak zmiňuje pan Kábrt, výchově dětí spíše uškodí. Ti rodiče, kteří si s výchovou nebudou vědět rady, totiž přejdou k psychickým trestům, které mají na děti mnohem horší dopady, což potvrzuje dost předních psychologů, a navíc jsou podstatně hůře prokazatelné. Jejich dopad na dítě je velmi individuální. Některé dítě, když mu rodič řekne, že za to, co provedl ho už němá rád, se po tom otřepe, ale pro jiné to může být důvodem zcela vážně uvažovat o sebevraždě.

     Napadá mě možná trochu kacířská myšlenka. Dnešní trend ve výchově dětí spěje směrem, že by možná zákonodárci měli začít vymýšlet také zákony na ochranu rodičů před dětmi. Většina dnešních dětí jsou totiž mistři v tom, jak citově vydírat své rodiče. Případy fyzického napadení rodiče dítětem jsou snad zatím vzácné, ale bude-li tento trend pokračovat, bude jich jistě přibývat. Jak to umí vyřešit naše společnost? Umístěním dítěte do ústavní výchovy. Dokáže ústav vychovávat dítě lépe než rodina? Ve většině případů rozhodně ne. Ústav podle mého názoru může mít lepší výchovné působení pouze ve srovnání se špatnou rodinou, kde se prostě dítě nevychovává a roste jako kůl v plotě. Ústav totiž může naučit dítěti disciplíně, ale nemůže jej naučit citovým vztahům, které jsou pro život stejně důležité. Je ale otázka, zda dokáže naučit dítě aspoň té disciplíně. Ono, dítě které nezlobí proto, že je pod nepřetržitým dohledem, není dítě vychované. protože sotva se dostane z dosahu dospělých, zlobit začne."

     Diskuse o odměnách a trestech se nám pěkně rozjela A proto, že v nejlepším se má končit, budeme v diskusi na toto téma pokračovat opět za týden. Závěrem snad malá poznámečka o zákonech, ke které mě inspiroval pan Kábrt oním uklouznuvším zlodějem v USA. U nás platí podobný zákon, pokud zloděje v bytě či na zahradě pokouše hlídající pes, pokud není na plotě či dveřích viditelná cedule, na něj upozorňující. USA je zemí paradoxů. Slyšel jsem, že tam nemají zákon o nepřiměřené obraně, jako u nás. Pokud najde majitel domu zloděje na svém pozemku či přímo v domě, může ho prý beztrestně i zastřelit. Je-li to pravda, pak měla ona majitelka smůlu, že nebyla doma a neměla zbraň. Kdyby byla toho zloděje po uklouznutí ušetřila, ušetřila by si následné výdaje. Paradoxně byla patrně asi chudší, protože jinak by se zloději nevyplatilo se přiznávat a žalovat ji. Zřejmě byl tedy lup tak chudý, že se raději rozhodl pro bolestné, které bylo patrně vyšší.

     Příště tedy budeme diskutovat dále a přimlouval bych se, aby se naše diskuse točila více i kolem odměn, i když kolem trestů se dá asi diskutovat dramatičtěji.

  • Autor: Fuček Miloslav
  • Datum publikace: 13.11.2002
  • Článek zařazen do: Diskuze
  • Počet komentářů ke článku: 3
  • Článek si přečetlo 5962 čtenářů

    Sdílet na Facebooku

© Stránka vygenerována za 0.0037 sec. | Aktuálně máme v databázi 8271 článků
práva na články náleži jejich autorům, provozovatel magazínu nenese žádnou zodpovědnost za škody způsobené prohlížením těchto stránek.
Magazín provozuje ICOK (administrátor Miloslav Fuček)
http://icok.icok.cz | http://wwww.mfsoft.cz

Bazény na míru | Bennewitzovo kvarteto | Lady XL Fashion | Optika v Praze | Světové brýle.cz | Inspiro ERP systém | Bezpečnostní poradce | Fass-Hasicí technika | Dukla - Atletika | Dukla Praha