Knoflíková kopaná - od vzpomínek k současnosti

Před týdnem jsme představili knoflíkovou kopanou z hlediska její historie. Dnes se podíváme za vzpomínkami současníků a přesuneme se do doučasnosti.

     KNOFLÍKOVÁ KOPANÁ V LITERATUŘE
     Spisovatel Vladimír Škutina ve své knížce "Máš na hlavě zahrádku" vzpomíná, jak tuto hru provozovali těsně po 2. světové válce: "Ve 40.letech bylo možno vídat v pražských ulicích mladé muže s válem na nudle pod paží. Se zlou se však potázal každý, kdo se naprosto negramotně vyptával, kam že se vlekou s tím válem na nudle. "To je sice vál", ohražoval se jeden z mladých mužů, "ale ne na nudle, v... Válím se na něm cvrnkaná. Je to hřiště na cvrnkanou!" Cvrnkaná byla tak seriózním, váženým a obecně rozšířeným sportem, že ji i sám křemencárenský šerif neboli ředitel Masarykova 1. státního reálného gymnázia v Křemencově ulici uznával za vyučovací předmět .... Cvrnkaná se u nás v Křemencárně začala hrát už v primě. Hned po válce v pětačtyřicátém roce byla založena FICA, což byl Firstr International Cvrnkaná Association nebo taky Federation International du Cvrnkaná Amateur. Ale pravého rozkvětu a světové proslulosti dosáhla FICA a cvrnkaná až po 2. únoru 1947, kdy tragicky zahynul centr forward SK Baťa Zlín Pščolka. Spadlo na něj kilové závaží a rozdrtilo ho. Tryznou, smutečními obřady, kondolenčními archy a okázalým žalem truchlících pozůstalých si FICA a tím i cvrnkaná vydobyla autoritu a věhlas i mezi necvrnkajícími naší planety ... . To už se cvrnkaná hrála na přepychových hřištích, nikoliv na upravených válech na nudle a původní dřevěné knoflíky byly již nahrazeny kostěnými, dále knoflíky se zatížené plastické hmoty a v jednom případě železným hráčem, uvnitř vylitým olovem. Ale poněvadž tento útočník, zvaný pro své proporce "kolo na hřídeli", soustavně drtil a štěpil míče, byl natrvalo diskvalifikován. Hráči už oblékali pestrobarevné dresy svých klubů a některá družstva byla posílena i zahraničními profesionály..... Dlužno konstatovat, že hráči i celá mužstva byla de facto jen v péči jednotlivých členů FICA, manažerů, protože už 6. května leta páně 1947 došlo k historickému manifestačnímu aktu u pomníku sv. Václava na Václavském náměstí, přičemž byla všechna mužstva a všichni hráči zestátněni. Po manifestaci akt zestátnění podepsali prezident FICA, generální guvernér FICA, ministr zahraničních věcí a ministr osvěty. Tedy všichni čtyři členové FICA."
     Dále pak ještě autor popisuje, jak se v průběhu doby vytrácel hlavní smysl FICA - cvrnkaná. Konaly se hlavně asociační schůze, nezáživné a nudné. Přesto se ale vyskytovali nadšenci, kteří kašlali na schůze a věnovali se jen samotné cvrnkané. Také některé rodiny v té době emigrovaly a tím se pak rozpadaly kluby. Škutina líčí své dětské vzpomínky na zápasy v cvrnkané jazykem humorným a velice nadneseně vypráví o partě kluků ze školy, která tuto hru baštila a snila si přitom, jak jsou světoví a všude známí. To, že hru hrávali kluci vážně, přidávalo jejich činnosti na půvabu a tak dodnes mohou na cvrnkanou vzpomínat sice s úsměvem na rtech, ale s hrdostí v hlase.
     V dalších letech se hrála knoflíková kopaná v různých podobách na různých místech celé republiky. Avšak bez oficiálních záznamů či registrací. A tak dnes již těžko někdo zjistí, kde a podle jakých pravidel ji kdo provozoval. Spisovatel Miloš Zapletal o této hře v jedné ze svých knížek napsal: "Když nám bylo deset, vydrželi jsme ji hrát s kamarádem na kuchyňském stole celé hodiny. Jeden z nás si vzal velký černý knoflík, druhý velký světlý knoflík, úlohu míče dostal malinký knoflíček od košile, na protilehlých koncích stolu jsme namalovali křídou branky široké 5 centimetrů. Když byla maminka pryč z domova, nakresili jsme křídou na desku stolu dokonce věrnou kopii fotbalového hřiště - byla tam půlící čára s kruhem, trestné území, puntík pro desítku. Jediný knoflík zastoupil celou jedenáctku od brankáře až po levé křídlo.
     Sřídavě jsme do něho cvrnkali, jeden z nás do bílého, druhý do černého a snažili jsme se svým knoflíkem zahnat maličký knoflíček do soupeřovy branky.
     Stolní kopaná měla přesně vypracovaná pravidla. Když náš velký knoflík ťukl do soupeřova knoflíku, aniž se před tím dotkl míče, znamenalo to faul. Soupeř na to místo položil míč a těsně za malý knoflíček přistavil svůj velký knoflík a cvrnkl do něho. Říkali jsme tomu, že provádíme trestný kop. Za faul v trestném území střílel napadený desítku. Když míček spadl ze stolu na levé či pravé straně, byl to aut. Když jej srazil náš knoflík ze stolu za vlastní koncovou čáru, kopal soupeř roh. Zápas obvykle trval dvakrát patnáct minut a v poločase jsme si vyměnili strany. Byla to obyčejná hra, ale měla pro nás nevyslovitelné kouzlo." Tolik citace z knížky "Pokladnice her" od Miloše Zapletala.

     KNOFLÍKOVÁ KOPANÁ A ZNÁMÍ FOTBALISTÉ
     O rozšířenosti knoflíkandy ve vlastech českých svědčí i další článek v knize Josefa Davídka a Josefa Oktábce "Sólo pro Panenku", která byla věnována známému českému fotbalistovi, o němž autoři píší: "Lásku k fotbalu provázela i náklonnost k jeho stolní odrůdě knoflíkové kopané. Vzpomíná, kolik klání svedl s bratrem na umakartu, jak se při dělení "hráčů" hádali o větší knoflíky. Maminka doplňuje, že když neměl soupeře, dovedl svádět tvrdé boje za obě knoflíková mužstva sám. A nejen to. Už v předškolním věku svá knoflíková utkání i komentoval. Výrazy odposlechl z rozhlasových reportáří a svůj report přednášel tak vehementně, že si toho všiml soused profesor. Ten pak s hrníčkem přiloženým ke zdi se zájmem poslouchal a obdivoval Tondovu paměť i formulační pohotovost.
     O knoflíkové kopané ve světě toho zatím moc nevíme, pomineme-li již zmiňované subbuteo. Víme však určitě, že je v jakési podobě provozována v Anglii a v Brazílii, kde ji hrál i sám slavný Pelé, jak uvedl v knize "Pelé - Můj život a nejkrásnější hra", kterou napsal Robert L. Fish. Autor píše: "Prali jsme se taky kvůli knoflíkovému fotbalu, který jsme spolu náruživě hrávali. Je to hra dodnes populární mezi dětmi v brazilském vnitrozemí. Ale rádi ji hrají i dospělí.... Hrávali jsme se Zocou celé dny, když lilo a nemohli jsme ven, anebo večer, než jsme šli spát. Zoca získal velkou zručnost a skoro pokaždé mě porazil, což mě většinou rozčílilo, vyjel jsem na něj, že podvádí a v už jsme byli v sobě. Výsledek jako obyčejně : já pohlavek a Zoca přinejhorším napomenutí. Na jeden zápas si zvlášť dobře vzpomínám. Byli jsme se Zocou právě v nejlepším, když se v pokoji objevil Dondinho a v ruce bojovně třímal kalhoty. Sebral jeden knoflík z naší hry, přiložil ho na místo, kam jasně patřil a čekal. "Dico ho odpáral", vyhrkl Zoca. Já jsem na mou duši nevěděl, že nějaký knoflík někde chybí, ale teď nebyl čas o tom přemýšlet. Než se ke mně Dondinho dostal, oběhl jsem stůl a jako střela zmizel z místnosti. V našem plotě za domem byly naštěstí díry, kudy jsem se já snadno protáhl, ale pro Dondinha byly úzké. Byl jsem o chlup rychlejší a tak jsem měl před sebou celé odpoledne, abych zosnoval proti bratříčkovi pomstu, která by naoko měla podobu odměny za dobré chování. Naštěstí z toho sešlo, protože Dondinho zjistil, že ten náš knoflík nebyl od jeho kalhot. Ale plán už byl hotový a mohl jsem ho použít při jiné příležitosti."

     VZNIK ČESKÉ LIGY HRÁČŮ KNOFLÍKOVÉ KOPANÉ
     V roce 1983 se na základní škole v Praze 3 na Havlíčkově náměstí uskutečnil Velký únorový turnaj v knoflíkové kopané za účasti 14 žáků základní školy. Turnaj zorganizoval Petr Valenta společně s pionýrskou skupinou působící na této škole. Účastníci turnaje tuto hru z většiny již provozovali dříve a tak nebylo třeba žádné velké reklamy. Nedlouho po tomto turnaji však hřiště, na němž se turnaj hrál, přišlo v zapomnění.
     Zde ho v roce 1984 objevil Jaroslav Jarušek, tehdejší vedoucí jednoho z místních oddílů a jelikož ve stručnosti znal pravidla, hra ho natolik nadchla, že ji přinesl do svého oddílu a vymyslel si pravidla svá, jelikož původní neměl k dispozici. V letech 1984 a 1985 se mu podařilo touto hrou zpestřit činnost na vojenské posádce v Zadním Chodově u Mariánských Lázní. V tomto období zde proběhly tři turnaje Podzimní liga RTL, Velikonoční turnaj a Jarní liga RTL vždy za účasti nejméně 12 hráčů. V roce 1986, kdy se Jarušek vrátil z vojny, se hra opět objevuje v oddíle pod jeho vedením. V roce 1990 je v časopise Sedmička vyhlášen první zkušební ročník Pražské ligy v knoflíkové kopané uvedené jako turnaj tří až pětičlenných družstev. Přestože si několik zájemců napsalo vzápětí o podrobná pravidla knoflíkové kopané, s přihláškami do turnaje to vyšlo naprázdno. O rok později se však celá akce opakuje a to se již hlásí devět družstev. V roce 1992 je družstev již šestnáct.
     V té době se stává knoflíková kopaná velkým hitem 166. skautského oddílu pod vedením Jardy Jaruška a spřátelených oddílů. To vede k tomu, že 8.2.1993 šest členů tohoto oddílu zakládá Českou asociaci hráčů knoflíkové kopané jako dlouhodobou akci pořádanou pod skautských střediskem, kde oddíl působil. Koncem téhož roku se mění název na Českou ligu hráčů knoflíkové kopané a akce má v té době třicet aktivních zájemců především z Prahy, výjimku tvoří dva hráči z Mladé Boleslavi. V roce 1994 akce nachází své zájemce v dětském oddíle v Dětenicích na Jičínsku, v klubech správných kluků v Žatci a v Praze a i mezi jednotivci neregistrovanými v jiných sdruženích a to v Týništi nad Orlicí. V té době je v ČLHKK registrováno přes sto zájemců v pěti oblastních ligách. V květnu 1995 se vzhledem ke stále se zvyšujícímu počtu zájemců ČLHKK registruje na Ministerstvu vnitra jako samostatné sdružení. Stalo se tak především proto, že zájem o knoflíkovou kopanou přerůstal rámec Junáka stejně jako i věk zájemců. Přihlásili se i hráči, jejichž věk se již dávno nedá nazvat dětským. Přesto všechno ČLHKK zůstává organizací především pro děti a mládež, ať už si knoflíkovou kopanou vezmou za své organizované kolektivy nebo zájemci nepatřící do žádného sdružení.