Můj deník - 9. část

Rog už část tajemství zná. Chce-li ale přijít na kloub všemu, nezbývá mu, než se vydat za králem.

     Cesta za králem.....

     Proplížil jsem se přitisknutý ke zdi zahrady a oborou, kde na jednom konci byla zídka rozbořená. Jeleni troubili a několik lesních tvorů mi přeběhlo před očima. Překročil jsem pár kamenů zarostlých trávou a pokrytých mechem a lesní pěšinou se vydal co nejdál od zámku. Venku se pomalu začalo rozednívat a já po několika krocích zahlédl několik jezdců klusajících proti mě. Uskočil jsem do mlází a poznal družinu šedivého muže. Musel jsem se zasmát, jak mne napadlo, že jedou pro mne a jak budou řádit, až mne nenajdou. Na druhou stranu mi bylo ale líto Williama a celého zámku. Nikomu jsem nepřál smrt ve spárech šedivé excelence.

     Vždycky, když jsem zahlédl na obzoru doškovou střechu stavení a nebo siluetu vesnického kostelíka, vyhnul jsem se obloukem, abych nenarazil na jakéhokoliv člověka. Temné lesy byly plné zvuků, chřestění, vrzání stromů a houkání slov i skřeků nejrůznějších zvířat. Pole byla pokrytá velikými zlatými klasy a kukuřice už dostávala žluťoučkou a sladkou barvu. K ránu padal rosa a já měl nohy celé ztuhlé a mokré. Zabořil jsem zuby do kukuřice a opřel se o kmen stromu uprostřed velikého lánu kukuřice, které byly veliké asi jako já a chroupal bezvadnou kukuřičku. Větřík si pohrával s těžkými hlavami kukuřic a oči mi těžkly a hlava mi těžkla jako těm kukuřicím, až jsem se ponořil do snů. Tak jsem nemohl vidět velikého psa, který se přiřítil odněkud z vesnice a teď mi funěl nad hlavou a cenil divoce tesáky. Byl to snad stokilový pes, a když mi položil tlapy na hruď, myslel jsem, že se zadusím na místě. Ani jsem nemohl vidět dva pacholky, kteří s dřevěnými tyčemi přiběhli chvíli potom. Slupky od kukuřic prozradily moje hody. Když se mnou cloumali a když jsem lapal po dechu pod tíhou tunového psa, otevřel jsem jen líně jedno oko a popravdě mi bylo všecko jedno. Jako v oblaku dýmu jsem se nechal vléct do nějaké vesnice a mumlal jsem nějaké nesmysly na omluvu. Pomalu jsem se probral až když mne posadili na dřevěnou lavici a prohledali mi kapsy.

     Tobě tak věřím nic, co mi řekneš....

     Zarazil jsem včas slova spolkl konec.

     Ani nevíš, co to je, podle zákona jseš zloděj a podle zákona budeš odsouzený....

     Muž luskl prsty a přiběhli pacholci a dotáhli mne do tmavého sklepení. Malým okénekem sem doléhaly zvuku zvenku a byly to zvuky které jsem neznal. Vyhupsnul jsem na plošinu před mříží a přitiskl nos na mříž.

     Před mnou ležela ulice plná domů, povozů tažených páry koní, lidí a obchodů. Vzpomněl jsem si na rozhovor mezi Williamem a šedou excelencí. Král přeci bydlí ve městě a to je tady přímo před mýma očima. Zajásal jsem. Jsem v cíli svojí cesty a mohu se přesvědčit, jestli je král opravdu takový jak říkal šedá excelence. Něco mi furt nehrálo a byl jsem zvědavý jestli je mé tušení pravdivé. Zdálo se mi, že šedá excelence páchá svoje zlé skutky a král o tom nevím a nebo..... Možná to všecko dělá ve jménu nevinné honby za zlatým grálem.