Můj deník - 7. část

Rog je honěn. Co se z toho vyklube? Najde ve Williemovi opravdového přítele?

     Setkání.....

     Probudilo mne zařehtání koně a dusot koňských kopyt. Vyděsila mne hrůzná myšlenka, že to je šedá excelence. Vyskočil jsem, zasunul grál do váčku a upaloval přikrčený ve vysoké trávě k lesu. Zapadl jsem do lesa, máchal kolem sebe rukama a prorážel si cestu nízkými smrčky. Větvičky mne švihaly do obličeje a trny bodaly a pálily na těle. Slyšel jsem drsné chlapské hlasy, výkřiky jezdců na koních, kteří se řítili za mnou a do toho všeho štěkali psi, které se vzali odněkud. S divokým vrčením se mi zakusovali do lýtek a trhali plášť, kterým mne zahalila tajemná postava. Cítil jsem jejich ostré zuby a nakonec jsem se vysílením zhroutil na zem a schoulil se do klubíčka, hlavu jsem schoval mezi kolena a čekal na drsný hlas šedivé excelence. Psi s vítězoslavným štěkotem dováděli nad mou troskou a nad hlavou mi zařehtali koně. Někdo seskočil dolů. Zašustily kroky a někdo vlídným hlasem řekl:

     To nebyl zajíc, kluci, to je nějaký malý kluk.

     Pak si ten někdo sundal vestu a opatrně mne do ní oblékl. Z kapsy vytáhnul hedvábný kapesníček a obvázal mi rány na nohách.

      Tam je můj zámek, ukázal Willi před sebe na zámek uprostřed barevné zahrady a francouzského parku. Poprvé jsem viděl opravdový zámek a ne jen studené, tlusté, kamenné stěny Montséguru. Zajeli jsme k barokním schodům. William mne vzal z koně a vynesl do zámku. Chodbami pobíhali služky a sluhové, pážata a pacholci. Willi nakázal dvěma služkám, aby mi připravili koupel a dali mi nové šaty. Za chvíli jsem už seděl v teploučké pěnivé vodě a dvě krásné dívky mi mydlily záda voňavým mýdlem a polévaly lahodnou vodou z velikého džberu.

     Ráno mne přišel William vzbudit a ptal se odkud jsem.

     Večer jsem se vydal na průzkum zámku. Do dlouhých chodeb padaly stíny a brnění stojící na krajích chodby ožívala jako živí bojovníci. Ke schodům přijel nějaký jezdec. Tma už všecko zahalila svým pláštěm a tak jsem neviděl, kdo to je.

     Za chvíli běžel kolem William, ale jeho jindy klidná a vyrovnaná tvář teď byla ustaraná a bledá.

     Běž spát Rogu, odháněl mne s chodby a zalezl do pokoje pro hosty. Chodba ztichla. I když se to nemá, přitiskl jsem ucho ke dveřím. Ale zvědavost byla daleko silnější. Uslyšel jsem Williema a když promluvil ten druhý, stáhlo se mi hrdlo. William mluvil s šedou excelencí.