Když se ráno probudil, bolela ho hlava, až se mu v očích zatmívalo. Vzal si prášek, ale věděl, že mu tentokrát asi těžko pomůže. Ve škole se ovšem snažil chovat úplně obyčejně – dokonce i nadával Kláskovi a Béďovi za to, že včera zbaběle utekli, a ani se nesnažili přivést posilu.

     Po návratu ze školy šel okamžitě ven – doma se přímo dusil. Jak se tak procházel po okraji vesnice, zahlédl náhle dva malé kluky, jak se spolu o něčem dohadují. Sotva se schoval, přešli kolem – a nevšimli si ho.

     “Jako tenkrát,” napadlo mu, “když jsem uslyšel, že Tonda to byl, co zradil družinu…”

     Začal vzpomínat. Snad ani nechtěl myslet zrovna na minulý rok – ale musel! Něco ho přinutilo. Vzpomínal na založení Družiny dobrých kamarádů, na ten radostný pocit, když se mu něco dobrého povedlo, vzpomínal, zavřel oči…

     “Prásk!” ozvalo se mu vedle ucha. Nad ním stáli kluci z jeho současné party a smáli se.

     “To jsou hloupý vtipy!” řekl rozzlobeně Petr a zvedal se ze země.

     “Petříček se nám zamiloval,” ušklíbl se Béďa jízlivě. Měl na Petra potají vztek, že mu dopoledne vyhuboval.

     Petr zdvihl překvapeně hlavu a chtěl se na něco zeptat, ale než stačil otevřít ústa, Ota náhle vykřikl: “A támhle jsou ti tři cizí!”

     Celá parta se vrhla ke kopci, kde se Milan s Vaškem a Mirkem právě objevili.

     “To jsou ti tři kluci,” vířily mu myšlenky hlavou, ”ti tři… musí to být dobří kluci… a jeho parta se na ně řítí…

     Ani se nepohnuli. Proč neutekli? Byli přece dost daleko na to, aby zmizeli! Ale oni přijímají boj s přesilou. Já jim rozumím. Taky bych neutekl… tenkrát… kdysi… a neuteču ani teď!”

     Petr se hrdě napřímil a klidně kráčel na vrcholek kopce.

     “Tak už toho bylo dost!” zakřičel.

     “Seš ťuklej, srabáku?” osopil se na něj Klásek.

     “Říkám vám, abyste je nechali,” řekl Petr důrazně, “a jestli ne, budu na jejich straně!”

     “Ty zbabělče!” vrhli se na něho kluci. Rázem zapomněli na všechno ostatní! Petr si uvědomil, že před nimi musí vypadat skutečně jako zbabělec, a trochu se zarazil. Pak si ale vzpomněl na Jardův úsměv, když mu říkal, jak zatočili s Vaškem a Honzou, vzpomněl si na tyto tři cizí kluky, kteří – ačkoliv oni je úplně bezdůvodně napadli, nechali je potom klidně odejít – a rozhodl se, že vytrvá.

     Milan, Vašek a Mirek zatím stáli udiveně nedaleko. Takový náhlý zvrat nečekali. To co Petr udělal, nebylo zrovna moc dobré – uvědomovali si i oni. Ať byla ta jeho parta jakákoliv, zradit ji neměl – ale cožpak se to dá nazvat zradou? Mohl z ní přece vystoupit… ale ti kluci by to jistě stejně za zradu považovali!

     “Nejlepší by bylo, mít aspoň chráněná záda,” uvědomil si Mirek a opatrně začal ustupovat k nedalekému potoku.

     Ani tam se jim však nebojovalo lépe. Vašek byl dokonce sražen do potoka. Bylo už jasné, jak to dopadne, ale dát se jen tak lacino – to ne! Začínali být od neustálých útoků jakoby omámení a malátní...

     Celý západ byl šedočerný a okraj tohoto velkého mraku zakryl právě slunce. Vašek se pousmál. Teď už rvačka neskončí možná tak špatně, jak si představoval. Spíš ho začalo zajímat, jak se v tomhle nečase dostanou domů.

     Ve chvilce začaly padat těžké kapky. Déšť neustále houstl.

     “Nechte je,” křikl Jarda, “ti nám teď můžou bejt ukradený! A s tebou,” ukázal na Petra, “si to vyřídíme jindy! Brr – to je slejvák! Mažem pod střechu!”

     “Možná že ten boj ještě někdy bude pokračovat, srabi, slyšíte?” ušklíbl se Mirek. Déšť mu vůbec nevadil a snad ho ani nevnímal. Ale kluci z Trojáčků už mizeli za protějším kopcem.

     “Pojďte se schovat k nám,” nabízel Petr.

     “Dík, ale nejde to,” řekl Milan, “máme v lese kola a musíme se taky včas dostat domů. Tak ahoj, Petře!”

     Cestou se museli několikrát za sebou přece jen schovat, protože liják byl někdy skoro nesnesitelný.

     V Černovicích se Milan a Vašek rozloučili s Mirkem a jeli dál. Urousaní a mokří dorazili zanedlouho do Hořiček a domů.

     Dobře že nepřijali Petrovu nabídku. Proudy vody se totiž lily z oblohy celou noc, a teprve k ránu začal déšť slábnout.