Tentokrát dojde k dramatickému střetnutí v lese. Při něm můžete poznat, kdo je statečný a kdo zbabělec.
“Podívej, Oto, už zase jsou tady !” ozvalo se zašeptání z křoví nedaleko silnice.
“Buď ticho, Jardo, ať je slyšíme. Na něčem se určitě domlouvají!”
Leželi tu schovaní dva kluci a pozorovali pět postav před sebou.
“Teďka se rozdělili! Rychle pryč, ti dva jdou sem! K partě!”
Opatrně se zvedli, tichými kroky poodešli kousek dál a potom velmi rychle zmizeli v lese na pravé straně cesty. Mířili tam, kde nedaleko odtud sedělo u nízké tmavé skalky šest jiných chlapců – bezpochyby ta parta, o které se oba hoši zmínili.
“Jsi zkrátka
srab, Petře,” znechuceně prohlásil malý černovlasý kluk, který se opíral se zády o skálu, “utéct před takovejma slabochama, a ještě abysme pustili toho třetího – jsi srab a hotovo!”“Je to fakt, uznávám,” odpověděl Petr, který tu schlíple seděl na kameni, “už to neudělám. Hele – podívej – támhle jsou Ota s Jardou!” zavolal, když je zpozoroval, jak se rychle přibližují. Snad už bude mít na chvíli pokoj od těch jejich posměšků!
“Rozdělili se,” udýchaně řekl Ota, “vem, Petře, ještě třeba Kláska a Béďu a jdem
je zmlátit!”“Ostatní ať radši počkají tady, abysme je nepoplašili. Mohli by utéct!” dodal Ota ještě, aby uklidnil ty, co nepůjdou.
“Hm,” rozmýšlel se Petr, “a nešlo by snad…”
“Ticho!”
Všichni zmlkli.
Nedaleko se ozvalo krátké zavolání. Jako odpověď byl slyšet druhý hlas, který postupně slábl, až zanikl.
“To jsou oni,” hlesl Jarda, “za. nimi!”
Pět postav se rychle rozběhlo udaným směrem.
Zatím Honza a Mirek kráčeli bezstarostně lesem a povídali si, jakoby se nechumelilo. Na opuštěné lesní mýtině se zastavili
.“Pojď, sednem si tu na chvilku,” houkl Mirek, “žádný houby už stejně asi nenajdeme!”
Odkudsi bylo slyšet tichounké písknutí. Honza jakoby nic hvízdl také, ale tak hlasitě, že se to rozlehlo po celém okolí.
Ještě chvilku se bavili o všem možném, až najednou byly jejich tlachy přerušené hrozným křikem.
Kdo se to sem řítí a proč? Mirek protáhl obočí údivem, a ani Honza se nevzchopil k žádnému odporu.
Cizí kluci je obstoupili a povýšeně si je prohlíželi.
“Co tady pohledáváte,” obořil se na Mirka Jarda, “tady nemáte co dělat!” Myslel si, že teď se začnou oba kluci třást. Bylo velice příjemné dívat se na cizince, jak blednou strachy, když očekávají výprask. Ale stala se nezvyklá věc! Mirek začal Jardu dráždit!
“Jsi chytrej, ale rozumu ti asi moc nedali – to je j
asný! Co ty tady vůbec děláš, je tenhle les tvůj? Já vím, proč nás vyháníš. Do lesa patří jen dřeva jako ty! Zbabělče!”“Mlč, nebo si to oba pěkně vypijete!” chabě hrozil vyjevený Béďa. Pohledem se přitom ujišťoval, že jich tu je opravdu pět a oni jsou jenom dva. A přitom Mirkovi byly jeho hrozby ještě k smíchu!
Už už se rozzuření kluci chtěli na ně vrhnout, ale Jarda je zarazil:
“Mám lepší nápad, než je jen tak zbít. Budou s námi muset bojovat!”
“Myslíš?” zeptal se.Mirek posměšně.
“Ale vy nás pustíte. Žádná válka nebude,” řekl Honza tichým pevným hlasem a zadíval se na Petra, který zatím ustoupil do pozadí.
Petr jeho upřený pohled nevydržel. Sklopil oči, cosi zabručel a couval pomalu pryč.
“Ty už si vážně nevzpomínáš…” pokračoval klidně Honza…
“Budeš ticho!
” zařval Jarda a bouchl ho pěstí.Petr otevřel ústa, zavřel je, mávl rukou a šel dál, ale pak se zastavil. Bylo vidět, že je na vážkách.
Mirek se na něj pohrdavě zahleděl a ostře řekl: “Tak si pomůžeme sami!” A najednou zakřičel: “Kluci, do nich!”
Ozval se
praskot, z křoví se vyřítili Venda, Milan a Vašek a vrhli se na cizí protivníky.Vtom přiskočil Petr a jeho mohutná rána srazila Milana téměř na zem.
“No počkejte!” zaskřípal zuby Vašek a pustil se zuřivě do boje. Ten byl krátký. Na místě zůstali totiž kromě Petra jen Ota s Jardou. Zbývající dva běželi pryč. Petr sice zuřivě bojoval s Milanem, ale oba jeho pomocníci už leželi bezmocně na zádech.
“Tady máš!” vykřikl Milan a srazil Petra na zem zrovna jako on předtím jeho.
“Tak jsme si kvit,” řekl Mirek. “Nejsme takoví jako vy, abysme využili naše vítězství! Jděte si, kam chcete!”
“Byl jsi trochu jinačí, Petře, ale to už je dávno,” smutně se usmál Venda, “neuškodilo by ti, kdyby sis trochu zavzpomínal!”
“Jdi, Petře,” Milanův ostrý hlas se zarýval Petrovi do uší, “neznáš mě, ale přesto jsi mě urazil. Mohl bys mi vysvětlit, proč? Asi nemůžeš. Urážku jsem splatil, ale vyrovnaní spolu nejsme. Slyšel jsem o tobě, že jsi byl kdysi dobrý kluk, tak jsem se chtěl s tebou seznámit. Teď už je mi to jedno - a těžko ti ně
kdy splatím tohle zklamání!”Vrhl na Petra zlý pohled a odcházel. Ostatní šli rychle za ním. Ti dva, kteří utekli, mohli přece běžet pro posilu! Proto nebylo radno se tu déle zdržovat.
Petr stál a díval se za nimi, dokud mu poslední z nich nezmizel mezi str
omy. Pak se obrátil na druhou stranu. Nešel ani za partou ani domů. Ani on nevěděl, kam jde. Potřeboval být jen chvíli sám se svými myšlenkami.Sdílet na Facebooku
© Stránka vygenerována za 0.0035 sec. | Aktuálně máme v databázi 8387 článků
práva na články náleži jejich autorům, provozovatel magazínu nenese žádnou zodpovědnost za škody způsobené prohlížením těchto stránek.
Magazín provozuje ICOK (administrátor Miloslav Fuček)
http://icok.icok.cz | http://wwww.mfsoft.cz
Bazény na míru | Bennewitzovo kvarteto | Lady XL Fashion | Optika v Praze | Světové brýle.cz | Inspiro ERP systém | Bezpečnostní poradce | Fass-Hasicí technika | Dukla - Atletika | Dukla Praha