Otřesení kluci se chtěli nejdřív vrátit domů, pak ale odvázali zlořečený drát a jeli – ale s daleko větší opatrností – dál. Vesnice Trojáčky se ukázala už za první zatáčkou.

     Místní zdravotní středisko bylo naštěstí otevřené, takže se tam Vaškovi mohlo dostat důkladného ošetření. Ukázalo se, že sice hlavu rozbitou nemá, ale mnoho do toho nechybělo.

     Když se pak Vašek konečně objevil venku, zastihl oba své přátele dokonce v ještě horší náladě, než měl on sám.

     “Stejně bych rád věděl,” zlobil se Mirek, “kdo nám dal ten drát přes cestu! Já bych ho naučil…” Jeho pohyby jasně hovořily.

     Dva kluci, kteří šli právě kolem, se zastavili a zbystřili pozornost.

     “Kdybych tak věděl, kdo to byl,” pokračoval Mirek zlostně, “určitě by ho přešla chuť dávat někomu dráty do cesty!”

     Oba neznámí chlapci přistoupili pomalu blíž. Mirek to zpozoroval a v návalu své momentální špatné nálady se na ně osopil: “Vy nemáte náhodou nic společnýho s drátem přes vaší silnici?”

     “Co si o nás myslíš,” odpověděl jeden z nich, “my sice možná víme, kdo vám nastražil drát, a snad i proč vám ho tam dal, ale proto nás ještě nemusíš podezřívat. Jestli chceš, tak spolu o tom můžeme dát řeč, ale je to trochu dlouhý.”

     “To je tak,” začal větší z obou hochů, “drát na silnici nastražil asi Petr. Je to teď darebák, dřív ale byl skoro nejlepší ze všech, co jsou tady. Dost jsme si ho vážili, i když s námi nikdy vlastně pořádně nekamarádil. Ale od něho jsme neslyšeli aspoň nikdy žádnou nadávku – a těch jsme se od většiny ostatních naposlouchali až až.

     Měl takovou partu. Říkali si Družina dobrých kamarádů, dlouho jim to nevydrželo. Jeden z Petrových kamarádů, jmenoval se Tonda, družinu zradil – o tajných věcech družiny se dozvěděla jiná parta – a obvinil ze zrádcovství přímo Petra – a nás.

     Jak to bylo, to je dlouhá historie. Bohužel všichni uvěřili tvrzením Tondy a družina se rozpadla. Petr dokonce ještě dlouho potom považoval za zrádce mě a Honzu, ale nakonec přece jen na to sám přišel, kdo to tehdy opravdu byl.

     Stal se z něho samotář. Všichni se mu pořád posmívali, a tak jsme se tomu ani moc nedivili. Byl pořád jak kakabus a pomalu se začínal vztekat na všechny, co se mu třeba jen náhodou připletli do cesty.

     “Třeba jste mu připomněli tu jeho první partu a trápí ho svědomí,” poznamenal Vašek zamyšleně, “pak bychom ho z toho mohli snad ještě dostat!”

     “Ty by ses zajímal o kluka, co ti nepřímo rozbil hlavu?” podivil se druhý z obou hochů.

     “Já si myslím, že se ani tak nejedná o rozbití hlavy,” řekl Milan a Vašek souhlasně přikývl, “jestli to byl opravdu dobrej kluk, pomůžeme mu, aby se z toho dostal!”

     “To by nás asi docela zajímalo, jak to chcete udělat. Můžeme se k vám přidat?”

     “Bez vás by to přece ani nešlo,” usmál se Mirek, “tak se musíme aspoň představit! Já jsem Mirek, to je Milan a tohle Vašek. Jsem z Černovic a oni z Hořiček.

     Mirek, Vašek a Milan by se byli jistě s Honzou a Vendou bavili dál, ale bylo už dost pozdě, a tak se s nimi rozloučili. Předtím si však smluvili na zítřek schůzku.

     Tam, u zbytků tenkého ocelového drátu, mělo začít jejich společné dobrodružství.