1. Drát

     Cesta, vroubená tu a tam rozkvetlými kaštany, byla ozářená ranními paprsky slunce, které pomalu vystupovalo nad obzor. Jeho světlo, odrážející se šikmo od asfaltu, bilo nepříjemně do očí.

     První ze tří chlapců, kteří tu právě jeli na kolech, zastavil. “Kluci, já už nemůžu. Hrozně mě bolí oči. Pojeďte zase někdo další v čele!”

     “Hned, už jedu, Mirku. To je jasný,” řekl poslední hoch a přešlapal dopředu.

      “Vždyť už silnice támhle zahýbá, tak moc dlouho, Vašku, takhle nepojedeš,” usmál se Milan – zbývající ze tří kluků.

     “Tak do toho!” vykřikl Vašek a opřel se do šlapek.

     Trojice se vydala na další cestu. Zanedlouho silnice skutečně zahýbala – jenomže dvakrát. A tak se jim sluníčko zase vrátilo do nepříjemné polohy.

     Náhle se mu Vašek, jedoucí před ním, ztratil z očí. Oslepil ho na chviličku odraz světla, pak na něco narazil – a neudržel rovnováhu. Ještě než si uvědomil, co se to vůbec děje, dostal prudkou ránu do zad. Pokoušel se zvednout, ale nešlo to.

     “Počkej,” zaslechl Milanův hlas, “musím to kolo z tebe sundat a taky vstát! Co jsi to, prosím tě, dělal?”

     “Člověče, co se ti stalo?”

     “Hlava,” řekl Vašek těžce, “budu ji mít asi rozbitou. To je bolest!”

     Milan mu pomohl na nohy a Mirek zvedal Vaškovo kolo.

     Teprve teď si všimli, co způsobilo jejich pády. Mezi jedním z kaštanů u silnice a stromem z nedalekého lesa byl napjat tenký ocelový drát.