Rubriky

Vyhledávání v článcích
Co hledáte ?



Provozuje:
icok


ikonka partnera
ikonka partnera
Dnes má svátek Alexandra je neděle 21.04.2024



Novinky





Magazín eKamarád vás vítá
Přinášíme vám zpravodajství ze světa dětí a mládeže. Chcete se i vy podělit s ostatními o své zkušenosti či nějak pobavit naše dětské čtenáře? Není nic jednoduššího. Přidejte se do naší kamarádské rodiny a napište nám na email redakce8(Z)ekamarad.cz
(Místo (Z) napište @).

Slovo do pranice aneb omyl č. 33 - 1. část

V posledním omylu, který je rozsáhlý a tak jej uvádíme ve dvou pokračováních, bude řeč o Ježíši Kristovi jako filosofovi.

       Mnozí věří, že Ježíš Kristus byl jen jeden z mnoha moudrých filosofů a učitelů minulosti

      Jeden z mnoha? Byl prokazatelně největší osobností v celé historii lidstva. Převyšoval všechny moudré filosofy a učitele minulosti i přítomnosti jednak tím, že byl od narození až do smrti bez hříchu (jednou vyprovokoval přítomné slovy: “Kdo z vás obviní mě z hříchu?” – Jan 8:46), a pak naprosto výjimečnými činy (zázraky i obrovským osobním sebeovládáním a sebezapřením) a slovy (jeho myšlenky i život byly a jsou námětem bezpočtu knih, divadelních her, výtvarného umění, filmů, poezie, přísloví a hlavně inspirací milionů lidí k činům lásky a oběti).

     Kristovým vystoupením začala většina světa počítat nový letopočet – tj. “po Kristu a ed Kristem” (komunisti, jako všichni zločinci, měli z Kristova vlivu hrůzu, a tak se snažili jeho jméno vymazat i tím, že prosadili “p.n.l.” a “n.l.”). Kristovým vystoupením bylo inspirováno psaní druhé půlky Bible – Nový zákon (27 knih). Bylo to křesťanství, ne Spartakovo povstání, co vedlo k pádu římského otrokářského řádu (otrok i otrokář se stali křesťany a bylo po otroctví) i samotné římské říše.

     Způsob křesťanského myšlení umožnil rozvoj moderní vědy experimentální metodou (Dr.Charles Thaxton Duše vědy). Mimo jiné i proto, že křesťané hmotu a svět nikdy nezbožštili (viz Gaia současných pohanů v Omylu č. 31). Věděli, že svět není Bůh, ale stvoření - lze jej zkoumat, podmaňovat, testovat jeho zákonitosti a využívat je v náš prospěch. Nám to připadá samozřejmé, ale pro stará i nová panteistická náboženství či pohanské kulty to tak samozřejmé není.

     Kristus a církev

     Kristus nikdy nekladl váhu na organizaci, budovy, kartotéky, byrokracii a lidskou hierarchii. (Nenechte si říkat ´mistře, otče, vůdče´... jeden je váš Mistr, vy pak všichni bratři jste. – Matouš 23). Vždy kladl jasné dělítko mezi lidi jemu jednoduše poslušné, a mezi ty jen pod jeho jménem “organizované” , kteří mu však neporozuměli. Dobře věděl, že mnozí zradí (Jidáš byl jeho nejbližší příbuzný), i když se budou tvářit jako přátelé a nazývat se křesťané – viz Omyl č.16.

     Kdo toto pochopí, nemá problém s tím, proč je tolik církví, různých náboženských organizací, nesoucích Kristovo jméno či jména odvozená od jeho působení (apoštolská církev, letniční c., katolická c., evangelická c., baptistická c., adventní c., křesťanská c., atd., atd. – úmyslně nepíšu velká písmena, protože je mnoho variant všech těch názvů). Kdo toto pochopí, nemaskuje trapně svůj nezájem o pravdu (o víru v Boha) tvrzením “nemám rád organizovanou víru”... (a proto si nechám tu svoji /nevíru/). To je přece každého věc – jako se nikdo nemusí hájit, že “není zlatokop” a vysvětlovat, proč není. Jde jen o to, aby si pak nestěžoval, že “žádné zlato nemá”! Že žije ve zmatku a bez pravdy.

     Kdyby církve rozdávaly peníze, to by mnoho lidí “najednou mělo jasno” – byly by fronty! Nikdo by se nevymlouval na chaos. Komu jde skutečně o pravdu, tak ji hledá, zmatek nezmatek, a najde. Kterákoliv církev je v hledání Krista /a jeho učení/ výbornou pomocí. Je to něco jako v knihkupectví.

     Únava

     Jako u všech lidských hnutí, také po Kristu, na masově se šířící křesťanské organizace (dnes je formálně křesťanství nejrozšířenější náboženství na světě s více jak miliardou vyznavačů) přišla “únava” – duchovní a tím i fyzická. Roku 313 n.l. bylo křesťanství ediktem milánským vyhlášeno státním římským náboženstvím Konstantinem Velikým a jeho spoluvládcem Liciniem. Bylo to po staletích pronásledování. To přispělo k větší profánnosti (zesvětštění, zkažení) praktického života církví. Kristus odmítl stát se králem, ale jeho “následovníci” to neodmítli. Neodmítli ani jiné věci, bohužel: hromadění majetku, pronásledování protivníků, světskou kariéru, workoholismus pro svět místo pro misii, atd. Tím vším zradili Krista, unavili se a “usnuli” ve víře.

     Únava přišla také z čekání na druhý příchod Krista (on ho předpověděl, ale bez udání data). Někteří mysleli, že Kristus se vrátí po svém nanebevstoupení brzo. Je pozoruhodné, že toto vše (“únavu a usnutí” všech svých následovníků) Kristus předpověděl. Jak znamení konce světa (viz Omyl č. 26 a 27), tak i to, co budou jeho následovníci prožívat během celé té doby, než znovu přijde.

     Kristova oběť

     Kristus byl Starým zákonem dávno předpovězený obětní beránek za hříchy světa. Křesťanství vychází ze starozákonního, Bohem zjeveného učení, že zdraví, život, radost a pokoj, to vše stojí a padá s poslušností Boha. Protože od prvního člověka (Adama, ne evolucí) se po světě rozšířil hřích jako rakovina (tj. neposlušnost vůči Bohu a jeho zákonům), přišla tím do světa nemoc, smrt, trápení a nepokoje. Tento stav se přenesl od člověka, koruny stvoření, i na zvířata a rostliny a celý povrch země. Člověk se stal špatným hospodářem a uvedl zemi do chaosu a trápení. Stal se tonoucím, který se ale nemůže sám vlastní rukou vytáhnout na břeh. Snaží se o to, pomocí medicíny, vědy i techniky, pomocí náboženství, dobrých stkutků a duchovních aktivit, ale možné to není. Tak, jako se mrtvá hmota nemůže sama oživit (viz Omyl č. 2), tak si člověk nemůže dát bezhříšnost, a tím věčný život.

     Nový zákon je o cestě ven z tohoto stavu. Bůh poslal toho, kdo nikdy nezhřešil, a tudíž měl věčný život. Život lze totiž ztratit jen hříchem – ne násilnou smrtí těla (Mat 10:28). Násilná smrt Kristova těla umožnila těm, kteří ho přijmou, pokračovat v jeho nedokončeném životě. Kristus jakoby posunul svět před Adama, před okamžik jeho zhřešení. (Adam a Eva se v Bibli chápou jako jeden člověk, Adam v Bibli často znamená lidstvo). Můžeme si představit také Kristovu oběť tak, že za nějakého zločince odsouzeného na smrt se nabídne jiný člověk. Ten samozřejmě nemůže být sám ve vězení. Viník pak může být propuštěn. Jaký to má ale smysl a pro koho? K čemu je to prakticky dobré?

     Taková oběť má smysl jen pro toho, kdo opravdu touží zbavit se hříchu. Kdo touží být jako Kristus. Zde vidíme, jak nesmyslné jsou takové ty řeči: “oni se vyzpovídají a jdou hřešit dál” a pod. Nikdo, kdo chce mít Kristův charakter, nebere na lehkou váhu jeho oběť. Ti ostatní se mohou stavět na hlavu, je to jedno. Nemusí se vymlouvat, že nejsou zlatokopové. Nikdo je nenutí, aby byli. Kristova oběť má smysl jen pro ty lidi, kterým vadí zlo, špatnost a hřích – a sami jsou slabí. Tito lidé nalézají v Kristu cestu k Bohu (protože k Bohu lze přijít jen bez hříchu), nalézají v Kristu nejhlubší pravdu o sobě (o svém nitru, svědomí, zrádnosti srdce atd.) a inspiraci a sílu k odpouštění druhým. Kristus ukázal hranici dobroty: tou hranicí je smrt. Když někdo řekne: dobrota musí někde končit (“to bychom dopadli”), pak křesťan ví: dobrota končí smrtí. Dokud jsem naživu, neudělal jsem pro bližního vše!

     Jak přijmout Krista?

     Má-li člověk přijmout něco tak vážného, jako je těsné spojení s Bohem, a stát se Kristovým následovníkem, pak to vyžaduje důkladné porozumění. Oč vlastně jde? Kristus často poukazoval na to, že nejde jen o nějakou citovou záležitost, ale důkladné zvážení všech pro a proti. Varoval, že cesta s ním (či za ním) je úzká, bolestná a náročná, že je to cesta kříže a s křížem. Na počátku této cesty stojí odřeknutí se světa i vlastního života, odřeknutí se majetku, sebe sama i nejbližších. Kristus vyžaduje celého člověka, a není možné ponechat si nic z toho, co člověk měl před setkáním s ním (protože je to hříšné). Tím, že řada lidí takto svoji cestu za Kristem nenastoupí, prožívají pak schizofrenii a trápení. Jsou to pak rozpolcení, částeční křesťané. To je velký problém – “křesťanství na půl úvazku”.

      Můžeme si to přirovnat k zamilování se. Víme dobře, jak se může člověk zamilovat, ale nebýt si jist, jestli ve svém vztahu pokračovat. Oheň se stále více rozhořívá, jak spolu ti dva tráví mnoho času, ale to ještě víc zvyšuje bolest a nejistotu, zda se nerozejít. Na jedné straně se bojí, že rozchodem o něco pěkného přijdou, na druhé straně se bojí, že to nedopadne dobře. Trápení a rozpolcenost se zvyšuje.

     Podobné je to s člověkem, který by rád dal svůj život Kristu, ale zároveň si ho ponechal. Rád by se pro Krista všeho zřekl, ale potřebuje to. Chtěl by jít za Ježíšem, ale zůstat, kde je. “Dvěma pánům nelze sloužit”, řekl jednou Kristus. Možná, že zde čekáte nějakou chytrou radu, ale ona neexistuje! Buď jsem zemřel sobě i světu, nebo žiju dál a Krista nemám. Jiné řešení není. Jít chvíli na sever a chvíli na jih opravdu nevede k cíli. Mezi Kristem a ďáblem není žádný most ani zlatá střední cesta.

     Řešení, které nic nevyřešilo

     Zmíněný problém, jak jít plně za Kristem a při tom si nechat “svůj svět”, trápil lidi od prvního století až dodnes. Zajímavě ho “vyřešila” katolická církev (i jiní). Prostě rozdělila věřící na “klérus” (kněží) a laiky. Kněží se “zástupně” plně oddali Kristu za laiky. Nežení se, nemají světská zaměstnání, věnují se cele duchovní práci, a jsou prostředníky mezi “lidem” a Kristem. Laici se žení, normálně pracují, vydělávají peníze, pečují o majetky a žijí “ve světě”. Je to řešení, které nic neřeší.

     Rozhodnutí pro Krista nemůže udělat jeden člověk za druhého. To musí učinit každý sám za sebe. Nemohu si zamilovat Krista na 10% s tím, že zbylých 90% lásky doplní můj kněz. Není možné, aby tzv. laik žil jednou nohou ve světě a jednou u Krista s tím, že jeho kněz za něj bude oběma u Krista. To opravdu v křesťanství nejde. Za jednoho vězně nemůže jít do vězení jiný vězeň, prostě proto, že už tam je! Kněz je hříšný, smrtelný člověk, stejně jako laik v jeho farnosti, a každý se musí pro Krista buď naplno rozhodnout, nebo zůstat starým člověkem. Řešení katolické církve (tím neříkám, že mnozí katolíci – laici i kněží - nejsou opravdoví Kristovi lidé) je v rozporu s Kristovým duchem. Je to nová záplata na starý pytel. Záplata se utrhne a díra je ještě větší. Naštěstí mnoho katolíků se tím neřídí.

     Kristus se nehodil do žádné doby

     Kristus se nehodil do žádné doby, protože je nadčasový. Spojí-li se s Bohem i nepatrný, hříšný člověk, stává se velikým a silným, podle rovnice: 0 + Bůh = Bůh. Protože se Kristus nehodil do žádné doby, každá doba jej může mít jako svůj vzor a inspiraci pro řešení svých problémů. V každé době, kultuře i typu vlády může hrát Kristus roli katalyzátoru, světla či soli. Totéž jistě platí o těch lidech, kteří se s Kristem ztotožnili a žijí s ním. Proto Kristus nabízí vybudování spravedlivé společnosti. Ne rovnováhou zbraní, silnou ekonomikou a demokracií, ale sebeobětující se láskou.

     Tak i na úrovni vztahu kterýchkoli dvou lidí, třeba v manželství. Kristus totiž přinesl jasnou odpověď na otázku, proč se i ty nejkrásnější cíle a počáteční nadšení nakonec zkazí. Proč třeba prvotní zamilovanost dvou lidí skončí v jakémsi stereotypu – anebo hůře. Nadšení různých pěkných hnutí (na průkopnické začátky se pak vždy nostalgicky vzpomíná) a jejich vysoký náboj postupně vyprchá a mizí a přichází nepřekonatelné problémy, často rozpad a konec. Kristus ukázal, proč.

  1. Hřích má rozkladné účinky a rozpínavý charakter – je-li počátečním nadšením pouze zatlačen, “slisován”, vrací se dříve či později zpět v ještě větší síle. Je-li vypuzen dveřmi, vrací se oknem. Úplně ho odstranit (vyhrát nad ním, vykořenit jej) dokázal jen Kristus svojí smrtí.

  2. Jen ve stálém spojení s Kristem je možné dosáhnout nad hříchem trvalého vítězství. Jen podle pravidel, která on sám dal. Jiná cesta končí krachem, i kdyby měla jméno “křesťanství”. A naopak - více o tom viz Omyl č. 16.

     K bodu jedna: počáteční nadšení dvou zamilovaných lidí, kteří si v první fázi své známosti dovedou tolik odpouštět, mají tolik společných plánů, jeden ustupuje druhému, jen aby spolu mohli být – to vše vypůsobí jen zatlačení a slisování hříchu v nich – třeba následkem touhy po sexu, po partnerovi, po lásce. Na chvíli to zažene sobectví. Ale skutečná láska to není – ta vzniká až spojením s Kristem, s obětí, se sebezapřením, nesením kříže. Proto se po čase začne mezi dva zamilované vkrádat (dosud potlačený) hřích a vztah ničit. Pokud žádný z nich sám sobě nezemřel. Totéž platí o četných krásných hnutích za spravedlnost, bratrství a proti různým nešvarům. Bez Kristova typu života (osobní oběti) končí často “pod gilotinou” sobectví a v marazmu zla, násilí a frustrace. Nepřipomíná vám to něco?

     K bodu dvě: Spojení s Kristem nelze obelhat či nějak uměle vyhnat (“rychlokvasit”). Když se chci přihlásit na vysokou školu, je dobré předem vědět, co mě čeká. Že to bude mnoho hodin a let odříkání, nepříjemného memorování, chození na přednášky a cvičení a traumatizující zkoušky. Že si budu muset mnohé slasti života odříct. Nebylo by rozumné toto budoucím studentům zatajit a tvrdit, že studium je něco jako příjemná dlouhá dovolená. Tak také Ježíš upozorňoval, že cesta za ním je úzká a je to cesta utrpení. Teprve až na jejím konci je život – skutečný, plný život, jehož kvalita začíná zde na zemi.

  • Autor: Kábrt Pavel
  • Datum publikace: 06.11.2001
  • Článek zařazen do: Zkušenosti
  • Počet komentářů ke článku: 0 přidat komentář
  • Článek si přečetlo 3251 čtenářů

    Sdílet na Facebooku

© Stránka vygenerována za 0.0036 sec. | Aktuálně máme v databázi 8270 článků
práva na články náleži jejich autorům, provozovatel magazínu nenese žádnou zodpovědnost za škody způsobené prohlížením těchto stránek.
Magazín provozuje ICOK (administrátor Miloslav Fuček)
http://icok.icok.cz | http://wwww.mfsoft.cz

Bazény na míru | Bennewitzovo kvarteto | Lady XL Fashion | Optika v Praze | Světové brýle.cz | Inspiro ERP systém | Bezpečnostní poradce | Fass-Hasicí technika | Dukla - Atletika | Dukla Praha